EQ nebo IQ ?

Říká se, že ten, kdo se nejvíc ohání IQ má většinou nejblíže k ÍÁ. Je to takový zažitý zvyk, poukázat u protivníka na íkvé prvoka a tvářit se při tom dostatečně nad věcí. Je pravda, že vysoký inteligenční kvocient je jakousi dobrou vizitkou, ale znám dost lidí, kteří svými hodnotami atakují místečko v MENSE, a přesto jsou společensky téměř k nepoužití. Mnohem důležitější je podle vědců EQ – tedy emoční inteligence…

Pokud je totiž člověk vysoce inteligentní, tedy má vysoké hodnoty IQ, jimiž se poslední dobou rozumí hodnoty nad 120, může mu to usnadnit například studia.

Takový člověk má v pohodě logické myšlení, asi se třeba i snadno učí a podobně.

My ale musíme fungovat mezi lidmi, v lidské společnosti.

Zatímco IQ odráží spíše kvalitu a rychlost myšlenkových procesů, kvocient emoční inteligence říká, jak je kdo schopný ovládat své emoce, pracovat s nimi a utvářet hezké mezilidské vztahy.

Víceméně jde o to, že i člověk s nadprůměrným IQ se, když to přeženu, v komunikaci nebo jednání s lidmi může chovat jako naprostá hrouda.

Vysoce inteligentní člověk nemusí být vůbec empatický, může mu být zcela jedno, jaký dopad bude mít jeho chování či slova na emoční stránku druhého člověka, jaký v něm vyvolá pocit, zda ublíží, či nikoli.

Inteligent nutně nemusí být člověk, který je schopen správně odhadnout dopad svého jednání na druhé lidi.

Nemusí si uvědomovat, nebo mu může být i jedno, že většina společnosti, v důležitých chvílích hodnotí věci více emotivně, než prakticky, zvláště tam, kde není prostor pro dlouhé přemýšlení.

Čím vyšší je emoční inteligence u člověka, tím pravděpodobnější je jeho schopnost vůbec v lidské společnosti fungovat.

Váš šéf, který je velice chytrý a vzdělaný člověk, tak daleka nemusí být šéfem dobrým.

Ten, který dokáže své zaměstnance motivovat, jednat s nimi tak, aby pro něho rádi pracovali, vhodnou formou jim dokáže sdělit, co od nich očekává, vlastně jen takový člověk, má vysoký předpoklad k tomu, že mu firma bude také vydělávat, že jeho zaměstnanci budou k firmě loajální a že mu potažmo vydělají peníze.

Demotivovace, nepřiměřená kritika, absence ocenění, mocenský či jen autoritativní přístup, může být klidně přístupem nadřízeného s vysokým IQ, ale nikoli toho s vysokým EQ.

Je mrzuté, že se až dnes například ve školách začíná přihlížet k emoční inteligenci dětí a na té se začíná pracovat, zatímco doposud to bylo předně o hodnocení praktické inteligence.

Škola děti nepřipravovala na život ve společnosti, nesledovala správný vývoj jejich charakterových vlastností a lidských kvalit.

Motivovat děti například k donášení a nefér jednání, nebo lhostejnosti je dnešními psychology pokládáno až za hřích.

A že se to děje.

Klasika je, pokud se učitel chce dozvědět, kdo něco rozbil a toho, kdo to řekne, motivuje ústupkem či odměnou.

Jednak se dopouští toho, že pěstuje v žákovi lhostejnost vůči sankci následující vůči tomu, kterého lidově „natře“ a jednak se vůbec nezabývá tím, že onen „práskač“ bude kolektivem velice špatně hodnocen – při opakování takové akce až vyloučen.

Jeho prospěch je v tuhle chvíli druhotný, protože jeho osobnost je společností hodnocena jako závadná.

Není bez zajímavosti, že podle několika nezávislých studií a statistik z mnoha zemí, dospěli vědci k závěru, že mnohem více velice úspěšných podnikatelů a majitelů prosperujících firem se rekrutuje z řad jedinců s vysokým EQ, zatímco měření jejich IQ mělo zcela průměrné nebo jen lehce nadprůměrné hodnoty.

Obráceně nikoli.

Závěr poslední doby je o tom, že model, který například silně degraduje mezilidské vztahy a odsouvá jedince do osamělosti, není malé IQ ale nedostatečná emoční inteligence.

Je to zajímavé a je to myslím i pravda.

Nelze než souhlasit se shrnutím, které celému modelu emočního intelektu vědci dali.

Podle nich, je emočně inteligentní člověk:

** Schopen ovládat vlastní emoce, dokáže je pojmenovat a odhadnout další vývoj

** Schopen odstupu od vlastních pocitů ( ve slabších chvilkách prožívá méně příjemné emoce, ale současně si je vědom, že nálada zas za čas půjde nahoru)

** Je emočně angažovaný (protikladem je emocionální chlad a odstup)

** snese značnou psychickou zátěž, dovede se vypořádat s úzkostí a napětím

** nevzdává se a stále si zachovává optimismus

** má zdravou míru sebedůvěry a sebelásky

** přijímá zodpovědnost za své úspěchy i neúspěchy

** motivuje se sám (nepotřebuje nutně nikoho či nic vnějšího k započetí a výdrže u nějaké činnosti)

** je schopen zabývat se i činnostmi, které přinesou výsledky až za dlouhou dobu

**dokáže jednat věcně a klidně i o nepříjemných záležitostech, prosadí si své oprávněné požadavky

** jedná v souladu se svým svědomím a s ohledem na okolí

** dokáže se vcítit do druhého a rozpoznat na základě různých indicií jeho náladu a postoje

** jedná nezištně a v souladu se svou potřebou se podílí na společenském životě

** umí vytvářet, udržovat a rozvíjet kvalitní mezilidské vztahy

To všechno jasně deklaruje, že je úplně jedno, jestli je hodnota našeho IQ třeba o mnoho nižší, než jistého Japonce, který v tomto ohledu prozatím na světě vede se svým úctyhodným číslem 210.

Pro kvalitní život je hodnota EQ mnohem důležitější.

Protože inteligent bez emoční gramotnosti, bez soucitu, bez empatie – bude patrně osamělým, leč velice bystrým podivínem.

Pokud se vám chce investovat, 90,- tady je odkaz na kvalitní a seriozní test EQ.

Kvůli vám jsem vyhodila devět pětek, abych vám nedala odkaz na nesmysl.

JO! ANO!

Je to seriozní oběť dokazující, že nejsem úplný emoční negramot.

A nevyhodila jsem ty peníze, nemám ten pocit, protože jsem se dozvěděla, že jsem sice dobrodinec, ale nerváček, což mi dává motivaci zapracovat na slabině. Pokud to tedy jde  

Vaše výsledky mě moc zajímají.

Michaela Kudláčková

[sexy_author_bio]