Děsící klaun? Buď já, nebo on…

V současné době, která nabízí zábavu hodnou vyznamenání za blbost, už by to špatně dopadlo tuplem. Vždycky jsem měla s klauny problém, už jako dítě a zjevně jsem se nemýlila. Tehdá to zavinil možná prapředek těch dnešních moderních vymaštěnců s červenými nosem a prázdnou hlavou. 

Bylo mi asi šest a zhruba stejný počet let jsem se pak budila zpocená hrůzou.

Bylo to v cirkuse.

Moji milující blízcí měli totiž pocit, že cirkus je to, co ve mně nechá nesmazatelnou vzpomínku na pestré a barevné dětství.

Nechal… jen nevím, jestli tohle chtěli.

Ale zkusili to. Opakovaně.

Napřed mě v loži, kam maminka zakoupila lístky ve snaze udělat pro mě to nejlepší, pomočil lev a já díky tomu vylila limonádu na paní přede mnou, která následně přeřvala onu šelmu.

Neumíte si představit, jaký je to proud a taky smrad.

Potom jsem se při jiné návštěvě cirkusu pro změnu ztratila.

Vřeštící mě k pokladnám přivedl hlídač ze zvěřince, když se mě tutově před tím marně snažil umístit mezi cvičené paviány.

Další návštěva cirkusu, to mi bylo něco před šestým rokem, sice proběhla beze smradu, zato jsem neunesla drezůru tygrů.

Byla jsem příliš přecitlivělá. Měla jsem všechny možné neurózy a špatně jsem spala.

Vlastně jsem se bála spát.

Ale milovala jsem zvířata.

Nepřetržité hulákání drezéra a jeho práskání bičem ve mně proto ten večer vyvolalo stav těsně před kolapsem. Myslela jsem totiž, že tak mlátí ty tygry, kteří ani nemají kam utéct… hrozný.

Když bylo otci divné, že jsem mu pomalu amputovala zápěstí, tak konečně obrátil svůj obličej k mému. Ten nápadně připomínal svěží lišejník.

Vyvedl mě ze šapitó a uplácel žužu hady.

Poslední model, který jsem zkusila, a který byl konečný, byl právě klaun.

Tehdy proběhl cirkus pro změnu s babičkou a s dědou a všechno bylo v pořádku.

Nikdo mě nepomočil, ani jsem se nepotloukala bezprizorně kolem osiřelých klecí.

Kdyby nebylo klauna!!

Svým číslem ze mě během programu vyloudil snad všechno i večeři, jenom ne smích. Jeho nápad na konec, byl pak stejně nepochopitelný, jako jeho výstup.

Nevím, čím jsem si vysloužila, že právě na mě při odchodu u pokladen ze tmy vybafl, zdvihl ruce a zakřičel.

Patrně měl za to, že to je velká taškařice.

Jeho zmalovaný obličej, rudý nos i linky u očí a kolem úst se mi rázem slily na beztvarý šílený, řvoucí lívanec, který, jak jsem usoudila, se mě snažil sežrat.

Padla jsem k zemi, obtočila jsem se kolem dědovy nohy jako ocelová špona a usilovně jsem vřískala.

Celé tělo mi zdřevěnělo a brabenčila mě pusa. Děda ocenil výkon klauna slovy „kreténe blbej“ a já měla ještě doma, kam mě děda dovlekl na zádech, sevřené pěsti, ve kterých jsem svírala dědův límec, kam jsem taky celou cestu hojně slintala.

Klaunů se bojím dodnes.

Takže ten novodobý debilní nápad, co se rozmohl jako spalničky po půlce světa, bych, narazit na takového pitomečka, rozhodně a stoprocentně nepřežila buďto já, nebo ten recesista v převleku.

Když se totiž hodně, ale hodně leknu, reaguji buďto okamžitým odkrvením horní poloviny těla, nebo hysterickým útokem za šíleného řevu, s rukama před sebou, skrčenými prsty, kterými neomylně mířím na oční bulvy.

A tohle… to jsem si poslední tři dny pouštěla s pocitem zadostiučinění snad desetkrát.

Tajně doufám, že to není nahrané. Ono asi je, ale i tak se mi to líbí.

Michaela Kudláčková

[sexy_author_bio]