David Michie: Dalajlamova kočka

Myslím, že za to nemůže jen moje slabost pro kočičí stvoření a i tichá úcta k dalajlamovi, ale že celá tato knížka se tak nějak neuvěřitelně povedla! A to včetně její obálky, když už bych měla být úplně přesná. „Maličkého kotěte, kterému hrozí nešťastný osud, se ujme samotný dalajlama. V jeho přítomnosti a díky jeho příkladu chytré zvířátko zjišťuje, jak naplnit dvě základní touhy všech živých tvorů: být šťastný a vyhnout se utrpení. 

Postupně se himálajské koťátko učí, jak se nenechat ovládat emocemi, jak zachovat bdělou mysl, jak přistupovat ke každodenním problémům, jak využít přítomný okamžik k vytváření lepší budoucnosti a jakou moc má v našem životě láska a soucit. Zábavně a čtivě napsaný román v sobě nese poselství, které může učinit šťastnějším každého z nás. Dokazuje, že snaha žít jako lepší bytost prospěje každému – a není (jen) pro kočku.“

Kdepak, anotace zdaleka nedokáže obsáhnout a popsat to, co najdete na následujících 250ti stranách. Jestli se vám někdy honilo hlavou, jak asi žije samotný dalajlama, jaký je jeho všední den nebo jak vypadá jeho kancelář, jaký je život mnichů… tak právě očima kočky tohle všechno uvidíte. Nezkresleno lidskými vlastnostmi a soudy, jen ryzíma safírovýma očima himálajského koťátka, které čirou náhodou – už zabalené v novinách a polomrtvé – koupila Jeho Svatost, či spíše, poslal pro ně svého asistenta. Jednoduchá náhoda.

„Jak mám vylíčit první okamžiky v jeho přítomnosti? Byl to pocit a myšlenka zároveň – hluboké hřejivé vědomí toho, že všechno je v pořádku. Jak jsem si později uvědomila, bylo to, jako když vám poprvé v životě dojde, že vaší pravou přirozeností je nekonečná láska a nekonečný soucit. Obojí je ve vás, dalajlama to ve vás vidí, a navíc vám to odzrcadlí zpátky. Vnímá vaši pravou buddhovskou podstatu, a toto výjimečné vnímání přítomné často přiměje k slzám.

V mém konkrétním případě mi došlo ještě něco dalšího – zachumlaná do kaštanově hnědé vlněné šály na křesílku v pracovně Jeho Svatosti jsem došla ke zjištění, které je klíčové pro nás všechny: ocitla jsem se u milovníka koček.“

A právě takhle tento příběh začíná.

Jeho Svatost kočka, odvozeno od oficiálního podpisu JSD (Jeho Svatost dalajlama) se stala prostě Jeskou. Ostatně, když přišel ten správný čas, i tahle malá Sněžná lvice opustila chrám, potoulala se po zahradách, popíchla místního řidiče, který ji pro změnu dal jméno Myška a zatoulala se až do místního Café Franc, kde se odehrává několik malých, ale významných epizod. A tady dalajlamova kočka dostala jméno Rinpoče. A všude dostane něco dobrého na zub, a když tady popisuje své lahůdky, tak se i vegetariánovi sbíhají sliny (losos a šťavnaté jehněčí s marinádou nebo omáčkou…) No prostě žije si naprosto úžasný život.

Kočičí rovina je zajímavá sama o sobě. Je prostě fascinující vidět svět kočičíma očima.

Ale vnímat dalajlamův život, jeho návštěvy, jeho slova a jeho zkušenosti s nadhledem a vlastně, co víte? Mnohé z duchovního učení Jeho Svatosti  se hodí i kočkám. I ony mají své slabůstky. A ty laskavé oči dalajlamy se s vámi budou prolínat každou větou…

Jenže i Jeska má své slabé chvilky a i chvilky neuvěřitelně krásné až magické, ty ovšem probírat nebudu, poněvadž bych vás připravila o jeden z nejkrásnějších čtenářských zážitků. Ovšem její zcela hmotnou, fyzickou a hříšnou slabost pro jídlo probrat mohu.
Co se dalo čekat, že?

Když dostane jídlo doma u Jeho Svatosti, dobrůtky na ni čekají v Café Franc a ještě cestou potká bodrou paní, která tu přinese misku mléka a druhý den vytáhne ze svého sendviče tři kousky nejlepšího tuňáka jen pro ni? A taková kočka samozřejmě nechce urazit. Ovšem, kočky podle autora mají ještě jednu slabost, díky které jsou náchylné k přejídání.

„Zkusili jste si někdy představit, jak byste se cítili, kdybyste měli strávit den jako kočka?

Kočkám se nestává, že se nemohou dočkat, až si dají svoji první ranní kávu, jak to někdy po ránu vídávám vepsané ve tvářích zákazníků Café Franc. Kočky po večerech nepřivírají oči rozkoší při prvním doušku bílého sauvignonu. My kočky nemáme přístup k látkám, které vám denně zvedají náladu. Když nás trápí nuda, deprese, existenciální krize nebo obyčejná bolest hlavy, nemáme žádné farmaceutické prostředky, kterými bychom své utrpení zmírnily. Jediné, co máme, je jídlo.“

Nejvíce fascinující na této knize a celém příběhu je mistrné rozvíjení drobných zápletek, útržků rozhovorů s hosty, které dalajlama přijímá a se kterými rozmlouvá. A kolo osudu, které se točí a přivádí vás do situací, které ukazují, jak v praxi funguje karma a duchovní zákony. Přitom jsou to drobnosti všedního dne, které bychom si v obyčejném životě snad ani neuvědomili. Prozradím jen, že mezi nejkrásnější okamžiky patřila třeba chvíle, kdy se „náhodou“ setkává Jeska opět s těmi chlapci, kteří ji na trhu jak kotě prodávali nebo chtěli snad zabít?

Nebojte se, duchovního čtiva tu je tak akorát, jen párkrát na vás dýchne, mezi těma laskavýma rukama i očima Jeho Svatosti, možná že o chlup častěji budete vyjídat talířky s kuřecími játry od paní Trinciové, sympatické italské kuchařky, která chodila připravovat lahůdky pro vzácné hosty Jeho Svatosti. A i tady budete úplně cítit vůně z kuchyně a před očima budete mít každičkou lahůdku.

Už po prvních kapitolách jsem o této knize řekla, že je „mlsací“ a měla jsem pravdu. Skoro mi až bylo líto jí dočíst, protože už končííí… Ale nekončí, bude druhý díl. Moc se těším!

Vydalo nakladatelství Synergie Publishing SE, 2013, www.synergiepublishing.com

Knihu křtila Ivana Jirešová:

Renata

[sexy_author_bio]