Co je štěstí? Maličkost!

Jak je možné, že i když se narodí jednovaječná dvojčata, jejichž horoskop je téměř totožný, tak po rovině pocitů a následně další životní cesty se jejich osudy mohou rozcházet? Jak to, že co jedno hodnotí nějak, na to druhé to může mít zcela jiný vliv? Proč jedno něco rozzlobí a druhého se to prakticky nedotkne? Jak to, že jedno bude v životě šťastné a druhé ne?

Náš život často totiž formují zdánlivě úplné maličkosti. Přehlédnutelné, rádoby nepodstatné, nikterak zásadní. V tu chvíli.

Představte si, že jsou naše dvojčata třeba pětiletá a jedno půjde na návštěvu k sousedům a druhé ne.

Sousedka a soused budou probírat vedlejší sousedy.

„On je zlý, já mu nevěřím, je to špatný člověk. Tyhle lidi se zrzavými vlasy, to jsou vždycky grázlové. Nesnáším je…“ řekne o sousedovi ta sousedka.

Hypoteticky si představme, že jedno dvojče druhému nepoví, jakou negaci si od sousedů odneslo.

Zatímco jedno dvojče bude na souseda nahlížet jako na toho pána s červenými vlasy, co jim nosí vejce a opravil mu tříkolku, druhé ho přestane mít rádo.

Na zrzavé lidi získá zcela jiný náhled, protože se tahle informace do něho navždycky zapíše. Jeho životní postoj vůči všemu, co s tímto tématem souvisí, bude potom zcela odlišný, než jeho dvojčete.

Bude to nosit kdesi v podvědomí a vyplave to pokaždé, když tomu situace bude odpovídat.

Bude to navždycky ovlivňovat jeho volby, rozhodnutí a pocit, půjde-li o takové nuance.

A takových vjemů za život budou obě dvojčata pobírat mnohem víc.

Dost možná třeba právě od té chvíle jiné, protože až jednou tento člověk nabídne oběma dvojčatům práci, jedno ji vezme s důvěrou, druhé odmítne.

Na začátku zásadních životních výhybek budou stát maličkosti.

Pak jsou to ale právě maličkosti a náš úhel pohledu na ně, co může v budoucnu stát i za schopností být, nebo nebýt šťastný.

Buďto se budeme z maličkostí radovat, nebo je můžeme jako nepodstatné přehlížet, nebo nás mohou rozčilovat.

Říkám to proto, že z oněch maličkostí se skládají celky.

Naše celky.

I my se skládáme z maličkostí. Naše podstata fyzická je nevelká. Duchovní prakticky hranice v prostoru nemá.

Je naší volbou, čemu věnujeme pozornost a jaký pocit prioritně budeme, chceme mít.

Úhel pohledu.

Je náš.

Z jednoho úhlu pohledu na maličkosti se později složí úhel pohledu na celek.

Nikdy se žádný celek neskládá jen z jednoho kusu. I obrovská skála se skládá z kamínků.

Je velice podstatné, jaký náhled máme na kamínky.

Pokud bych vzala onu skálu jako předlohu lidského života a přizvala ona dvojčata, jejichž cesty pocitové se zkraje rozdělily:

Pak jedno z nich možná bude pocitově vnímat skálu jako pevný útvar složený z kousků hornin s obrovskou pamětí, s různými zajímavými tvary, barvami a vahou, které uskupené do celku vytvořily cosi stabilního, pevného a hrdého, což pro něj bude fascinující a krásný symbol síly a tvořivosti přírody.

Druhé pak může skálu vnímat jako nebezpečný útvar, nehybný a nepřenosný, nepřekonatelný a nebezpečný, protože se skládá z kusů hornin, které jsou ostré, tvrdé, nestabilní a těžké a mohou se kdykoli uvolnit a zranit, což pro něj bude symbol neovladatelnosti a nevyzpytatelnosti přírody.

Asi si nemusíme povídat o tom, jaký pocit z vlastního života bude pak každé jedno dvojče mít.

Jak potom bude každé z nich hodnotit životy druhých, své okolí, v jakém duchu bude s lidmi komunikovat, jak bude o druhých smýšlet, jaké budou jeho priority, životní postoj, přístup k překážkám, problémům, nezdarům a úspěchům vlastním, potažmo k úspěchům druhých.

Je i jasné, jaký pocit budou dvojčata vyvolávat v druhých, jaké sympatie, jakými lidmi budou obklopena, jakou energii obecně budou na sebe přitahovat, jakou produkovat.

Do jaké míry budou pokládána za šťastná.

Do jaké míry BUDOU ŠŤASTNÁ!

Takovou obrovskou důležitost a váhu přikládáme všichni slovu štěstí, a při tom jde vlastně jen a jen o MALIČKOST.

Michaela Kudláčková

[sexy_author_bio]