Bystander effect zabíjí

V těchto dnech proběhl soud nad mužem, který pod vlivem alkoholu surově napadl a zbil naprosto neznámého muže v nákupním centru. Ačkoliv se incident odehrál za bílého dne a svědků incidentu bylo hned několik, žádný z nich nezasáhl, nepřivolal pomoc.

Dalo by se lát nad zhůvěřilostí společnosti, otupělosti, duševní plochosti či absenci empatie. Ale věřte mi, že stavem společnosti tento jev nemá pranic společného.

Připomíná mi to náš nedávný zážitek.

Vraceli jsme se jednoho slunného letního podvečera od manželových rodičů a na parkovišti u Kauflandu jsme si všimli černého dýmu.

V těch místech stál dopravní podnik.

„Zavolej hasiče, hoří tam,“ atakovala jsem manžela, protože jsem řídila a mobil jsem měla kdesi v útrobách kabelky.

 „Prosím tě, je tady na parkovišti asi padesát aut a dým je vidět na kilometry daleko, určitě už jim někdo volal.“

„Když jim volal, proč neslyším sirény? Třeba volal a telefonistka to zazdila, nebo na to kašlou, protože je štvou drahé jízdenky tak, jako mě a nejedou schválně … a nebo se prostě ta stovka lidí tady spolehla stejně jako ty, že někdo volala a dlabou na to. Víš, kolik lidí takhle zemřelo? Nejsem kretén, co volá pro vlastní pobavení, takže mi snad nic strašného neprovedou, pokud budu stodvacátým volajícím, ale pokud jsem jenom první, tak možná nikdo neuhoří nebo se oheň nerozšíří na další budovy.“

Můj další monolog umlčel podaným telefonem s vytočeným číslem hasičů.

Ačkoliv byl těžký černý dým široko daleko, byla jsem teprve druhá volající a dle předpokladu mi soptíci nic ošklivého neudělali a dokonce poděkovali za zavolání.

Kdo za efekt přihlížejícího zaplatil životem, byla Kity Genovesová.

Když se roku 1964 vracela nad ránem z noční směny, stala se obětí sadistického vraha. Ten Kity pobodal, znásilnil a poplašen jejím křikem prchl od zraněné.

Ačkoliv jí slyšelo křičet 38 svědků, kteří jejímu napadení probuzeni přihlíželi z oken svých bytů, nikdo jí nepomohl.

Vrah se ještě několikrát vrátil a svůj čin dokončil.

Syndrom Kity Genovesové se tragicky zapsal do učebnic moderní psychologie a kriminalistiky též jako efekt apatického svědka.

Tehdy na sídlišti každý z těch, kteří z děsivého křiku odtušili, že Kity trpí a potřebuje pomoc, zkrátka jen spoléhali, že určitě již pomoc někdo zavolal.

Tento efekt přitom vychází z nás samých.

Čím více lidí je kolem nás, tím klesá naše zodpovědnost a ochota pomoci. Navíc dle nečinnosti ostatních vyhodnocujeme situaci jako méně vážnou a to nám brání v akci.

Naše ochota „namočit se“ lehce vzrůstá, pokud jsou v okolí lidé, které známe, například rodina, přátelé.

Všichni jsme vychováváni k rozpoznávání dobrého, zlého dle obecně platných a zažitých norem a jsou v nás kotveny postupy, jak se zachovat v té či oné situaci.

Díky tomu jsme přesvědčeni, že bychom se dle toho i chovali a jednali, protože o sobě smýšlíme vesměs v dobrém.

I přesto se v situacích, které vyžadují naši součinnost, stáváme oním “apatickým svědkem“.

Zkrátka nějak odtušíme, že vina nepadá jen na naši hlavu, ale rovnoměrně se po zlomku rozloží na všechny, co kolem stojí a přihlížejí.

Hned se to lépe dýchá a s řešením se nepospíchá.

Pokud bychom byli sami a nebránily by nám jiné okolnosti, zachovala by se většina z nás dle našeho nejlepšího vědomí a svědomí.

Mnozí by jistě i vykřesali z paměti zásady první pomoci a možná by překvapili sami sebe, co všechno s člověkem adrenalin a vypjatost situace udělá.

A to myslím mile překvapili.

Z efektu přihlížejícího lze získat však i ponaučení.

V situaci, kdy jste sami v roli oběti, nezdržujte se nicneříkajícím voláním o pomoc. Pomožte svědkům ulehčit rozhodování a řekněte jim rovnou, co mají dělat:

„Zavolejte policii, byla jsem napadena,“ nebo rovnou učiňte někoho konkrétního ze svědků zodpovědným: „mladá paní, vy s tím pejskem, zavolejte…“

Vím, že jsem slibovala v úvodu, že to nikterak nesouvisí se stavem společnosti, i když přeci jen trochu ano.

Proč vlastně tohle všechno píšu?

Již několikrát se mi stalo za bílého dne v obchodě či na chodníku plném kolemjdoucích lidí, že jsem potřebovala pomoc. Jednou to byl jakýsi ouchyl, co si chtěl hrát a podruhé, když spadla synkovi na nohu uvolněná mramorová deska.

Sice nevypadám jako nějaká éterická květinka, která by na první pohled vzbuzovala ochranitelské pudy, ale obě situace byly mimořádně nepříjemné.

Kdyby měl ten šosák jen o maličko větší výdrž nebo synova nožička výdrž menší…. to nebudu domýšlet.

Ale že všichni jen stáli a zírali, to je ve mě dodnes.

ToraToraTora

[sexy_author_bio]