Brigáda v Bohnicích? Tak tohle bych asi nedala…

Slečna Jana je osmnáctiletá studentka. Druhým rokem se učí prodavačkou. Je ve znamení Panny. Asi jako každý student hledala brigádu na léto a přes pár známých sehnala místo v psychiatrické léčebně. Nutno říci, že Jana nepodává lékařskou ani sesterskou službu. Stará se o pacientky ve věku šedesát pět let a výše. Její práce spočívá v přebalování, koupání a krmení pacientek. Na oddělení „A“ jsou pacientky ve stavu, kdy se o sebe dokáží postarat téměř samy. 

Na oddělení „B“ jsou pacientky agresivní, problémové a neschopné se o sebe postarat. Jana se častěji vyskytuje na „Béčku“, kde musí být víc sester a pomocnic.

Chtěla jsem se za Janou vydat osobně, ale bylo mi sděleno, že pokud nejsem příbuzná pacienta nemám tam zkrátka co dělat. Nejsem prý jediná, kdo měl zájem udělat tam reportáž.

Daly jsme si tedy sraz v jedné pizzerii. Na schůzku přišla sympatická mladá slečna. Neměly jsme moc času.

Janě za chvíli začínala noční směna.

Jano, jaký byl Váš první pocit, když jste poprvé viděla ty nemocné ženy?
Do smíchu mi rozhodně nebylo. V každé jsem viděla svojí babičku. První den jsem byla na oddělení B. Jsou tam ženy na pokojích po třech a jeden je tam i po dvanácti.

Byl tam šílený puch.

Nejdříve jsem nevěděla, jestli to zvládnu. Asi osmdesátiletá paní tam zrovna močila na postel a sprostě nadávala na sestru, která tam byla semnou a nebyla k uklidnění.

Co jste dělali?
Paní dostala od sestry vynadáno a kupodivu to zabralo. Některé pacientky jsou tam totiž dobrovolně a jsou svéprávné.

Pokud dostanou do svého spisu nějakou upomínku, tak je mohou  vyloučit z léčby. Většina z nich nemá kam jít, takže se okamžitě uklidní.

A co ty pacientky které léčbu mají nařízenou?
Ty vyhodit nemohou, ale sestry jim to říkají také.  Pokud to nezabere doktor může použít i elektrošok. Stačí, ale výhružky. Bojí se, že by je třeba vyloučily. Jsou tam zvyklé.

Jak probíhá Váš den v práci?
Nejprve vyfasuji pleny. Vzbudím pacientky a začíná ranní hygiena. Probíhá na pokoji. Mají tam umyvadlo a plentu. Na oddělení „A“ jsou koupelny. Pacientky si pod dohledem musí vyčistit protézy a umýt se. Poránu jsou pacientky v klidu. Zkontroluji plenu, která je samozřejmě přes noc plná. Pacientky nastříkáme speciální pěnou a setřeme žínkou na jedno použití. Pěnou se ošetří kůže a přebije pach. V budově ho je ale plno. Střídá se tam deset sester na třicet pacientek. Samozřejmě tam není pacientka v pleně celý den, ale vlastně přebalujeme pořád dokola. Potom je snídaně. Některé se nají samy, některé krmíme. Už alespoň stokrát jsem byla poplivaná. Stačí pohrozit a už to jde samo. Některým se to do spisu ale opravdu zapíše. Po snídani mají muzikoterapii. To mají nejraději.

Pouští se jim Mozart, nebo Bach. Rády tančí. Hrajeme i puzzle, stavíme kostky, malujeme si. Po obědě mají nepovinou hodinu náboženství. Ty, které chtějí mohou plést, nebo navlékat korálky. Většina pacientek by ale jen ležela. A to není dobré. 

Napadla Vás někdy nějaká pacientka?
Ne mě ne, ale byla jsem u toho, kdy asi sedmdesátiletá paní napadla saniťáka. Zlomila mu nos. Bylo mi vysvětleno, že ve chvíli záchvatu má stejnou sílu, jako, když dítěti hrozí nebezpečí a jeho matka by nadzvedla i auto, aby dítě zachránila. Po záchvatu tahle ale neví, co způsobila. 

Jezdí tam návštěvy?
Je to smutné, ale hlavně, když jsou důchody. Jejich děti zaplatí pobyt v léčebně, který stojí šedesát korun na den. Jídlo padesát korun. Z důchodu zaplatí léky, které nehradí pojišťovna. Pacientky mají pro sebe na útratu asi tisíc korun na měsíc. Některým, ale děti posílají balíky, ale nemá to cenu. Obsahují jogurty a ovoce. Všechno, ale končí na zemi nebo rozmačkané pod polštářem. Cigarety kuřačky dostávají třikrát denně. Mají kuřárnu, ale nemají u sebe zapalovač. Připalovat jim chodím já, nebo sestra. 

Zvládáte to po psychické stránce? Chtěla byste tohle dělat jako stálou práci?
No jak už jsem řekla, začátky byly hrozné, ale časem si zvyknete na ledacos. Naučila jsem se starým lidem naslouchat, jsou rádi, když si s nimi povídám. Jako když pustíte sednout babičku v tramvaji a ona začne mluvit o počasí, povídám si s ní. Vím, že jí to potěší. Mnozí zaměstnanci jen kývnou a nasadí si sluchátka. Každý týden jezdím k mé  babičce na oběd. Dnes už ne z donucení mamky jako dřív. Vím, jakou má obrovskou radost. Klidně bych to dělala. Chtěla bych si udělat nějaký kurz. 

Poděkovala jsem Janě za rozhovor. U mě je borkyně.

Nevím, ale, tohle bych asi nedala…

A ještě něco…teď se jenom tiše modlím, až jednou…já…

[sexy_author_bio]