Výběrovka

Pracovat s vlastním mužem v jedné firmě zavání od samého počátku průšvihem. Když se rafnete doma, nemyslete, že to necháte přede dveřmi práce a pak si to zase vyzvednete, až odpoledne odpíchnete. Ne. Dalo by se říct, že to pohřbí partnerský život jak sopka Pompeje. 

Jenže my jsme si ho zasoptili třemi dětmi, takže jsme neměli skoro co ztratit. Maximálně tak vlasy a zdravý rozum.

Když už si vyloženě nedevastujete milostný život, taháte si zkrátka práci domů.

Měli jsme v merku celkem zajímavý obchod.

Byla vyhlášena výběrovka na veřejném tržišti. To vyžadovalo registraci elektronicky podepsat. Když manžel konečně opustil brány nemocnice, kde ztrácel drahocenný čas k podávání nabídek, bylo jasné, že je to na něm.

Začal nás tlačit čas.

Bohužel náš oblíbený fígl, že manžel podepíše plnou moc a já pak běhám od čerta k ďáblu za něj, u pošty nevyjde. Plnou moc prověřují dva týdny. Stáhl tedy na flash disk potřebné a vydal se na poštu.

Půl hodinky paní debatovala kolem a kolem, pak strčila flash disk s žádostí do kompu, aby ho tento hodinu a půl prověřoval antivirákem. Ráda bych upozornila, že časový údaj zde neuvádím s nadsázkou, ale na základě zcela reálné doby strávené mým mužem na poště.

Odpoledne k nám zaskočil kamarád-ajťák, aby manželovi pomohl stáhnout certifikát.

Vrtal se v tom dvě hodiny. Následné tři hodiny jsem se pokoušela zaregistrovat na virtuální tržiště a uskutečnit nabídku. Šlus, fiasko. Nevím proč, jak a bolí mne hlava.

Na uskutečnění nabídky zbýval ještě jeden den.

Ráno jsem vzala flash disk a jela s ním do práce, jelikož aj´ták rozhodl, že mu patrně vadí operační systém a že to spustíme na počítači, kde je inteligentnější systém. Pomalu mi začaly slézat vlasy a odpadávat na klávesnici. Tržiště má totiž dva dny na to, aby registraci potvrdilo, a já se neumím ani podepsat.

Flashdisk jsem vztekle zahodila a jala se honit datovou schránku.

Nakonec se ukázalo, že přemluvit datovku, aby odesílala placené soukromé zprávy, bude jednodušší, než oživit elektronický podpis.

Tento přestal vysílat nekonkrétní informace, že je to rozbitý nebo že to nejde a začal zcela jasně vyžadovat kořenové certifikáty a….ajťák mi to nebere.

Ze zákona musíme mít datovku, abychom mohli bezplatně obtěžovat úřady a ony nás. Zprávu jiné společnosti pošlete leda za takřka stejný obolus jako doporučený dopis.

Nakrmila jsem datovku svou soukromou kartou a odeslala registraci.

No, není to mail, tady si moc nepokecáte. Jediný prostor pro citové vydírání je políčko předmět:

“ registrace, spěchá, prosím, určitě, nutné!“

Za čtvrt hodinky se ozvala mailem paní.

Kiks.

Nesouhlasí výpis z obchodního rejstříku. Půl hodiny jsem se té nádheře nemohla dovolat a krev mi mezitím vybublala až po vršek lebky.

„Vy ale máte uvedeny jiné živnosti, a tím pádem to neodpovídá tomu, s čím to ověřujeme na internetu.“

„Poslyšte, jednatel je stejný, základní jmění, adresa, IČO….já opravdu spěchám. Přeci mi nechcete říct, že musím znovu na Czech point a zažádat o kolkovaný výpis?“

„Ne, to nemusíte, stačí, když mi pošlete to, co si stáhnete na internetu, to, jak jsem vám poslala odkaz.“

„No, ale když na to koukáte, tak vidíte, že je to v cajku a já vám pošlu zase jenom to, co tam vidíte vy a bude to bez kolku a poslané mailem a vlastně ani nevíte, jestli já jsem já a jestli v téhle firmě pracuji nebo vybírám trezor.“

„Ale bude to odpovídat našim interním předpisům.“

Dva dny našich šedin a slečně stačí kopie do mailu.

Čert to vem, jsme zaregistrovaní, do pěti minut jsme měli podanou nabídku. Šlus, klid, kostky jsou vrženy.

To bych si ale nesměla vzít toho, koho jsem si vzala.

Muž si předsevzal, že je stejně všechno marné, protože to stejně nevyhrajeme a že na všechno kašle, že to nemá cenu.

Chybí mu sluníčko nebo šťáva.

Padla na něho asi únava.

Za celý svůj život nestrávil tolik času na poště jako předevčírem.

To bude dobré, až se vyspí. Nebylo. Ráno se probudil přednaštvaný, protože se mu zdálo, jak nás někdo překonal o sto korun a tu zakázku získal. Mazala jsem dětem svačiny do školy a mezi chleby marginalizovala jeho podivné myšlenky.

Však jsme byli před tím a budeme i potom. Pro jistotu jsem uklidila všechny ostré předměty a do práce jsme výjimečně nejeli kolem Labe.

Verdikt přišel odpoledne.

Koulela jsem si doma jahodové knedlíky, když volal muž.

„Přišla nějaká zpráva z tržiště, jak se tam dostanu?“

Nadiktovala jsem mu heslo.

Nefungovalo.

Zapnula jsem počítač a slíbila, že za chvíli zavolám.

No jo, vlastně velké písmeno na začátku. Napadlo ho to samé, takže se přihlásil. Volám mu. Zvedl telefon a vyštěkl: “s nikým nechci mluvit, dej mi pokoj.“

Asi dvacetkrát mu volám zpět a nebere to.

Později mi telefon vytípával schválně. Notně naštvaná jsem mu poslala sms:

“Vyhráli jsme a namísto poděkování mě ještě seřveš? A logiku budem hledat kdy?“

Takřka okamžitě volal zpátky :

“A jak jsi na takovou blbost přišla? Vyhrála to nějaká ženská Jindra a nevím jak dál.“

Nyní jsem zvýšila hlas já:

“Ty blbče, to je ta, co výběrovku vyhodnocovala a kdyby sis to dočetl dokonce, tak v kolonce vítěz je název tvojí firmy.“

Položila jsem telefon a vrátila se ke svým knedlíkům. Vypadaly, že i přes žluč v mém krevním řečišti budou chutnat jak vzpomínka na dětství.

Vhodila jsem první várku a vzala naposledy do ruky telefon:

“Koukej to vzít přes květinářství, nebo mě z tebe šmejkne, exote.“

Přišel s pugétem a upřímným prohlášením, že je idiot.

Knedlíky chutnaly přesně tak, jak měly a byly nadýchané a měkoučké jak maminčina náruč. O práci jsme již ten den vůbec nemluvili.

Přemýšlím, jaké by to bylo, kdybychom si každý hráli na svém pískovišti.

Přišli bychom pracovním procesem semleti domů. On by nadával, já bych se tvářila chápavě. Pak bych sjela děti u úkolů a on by se jich zastal a se synem by přelouskali Honzíkovu cestu.

A neměla bych puget žlutých růží a potmě bychom v posteli nehledali….tu logiku, přece.  

ToraToraTora

[sexy_author_bio]