Vánoce: Když rituál, tak nesmrtelný. My máme pohlavkový

Každá rodina má nějaký ten vánoční rituál, prostě výběr aktů, které se drží. Teď vyjímám sekery pod stolem, Titanikové lodičky a jiné krvelačnosti. Něco malebného, historicky zažitého je pomalu všude. U nás je to mimo jiné facka a polévka všude, jen ne v talíři.

Dlouhou dobu se drželo i psaní Ježíškovi.

Ano i já, jsa tak vychována, jsem svým dcerám dlouhé roky lhala.

A byla jsem v tom důsledná.

Tak důsledná, že nám rok co rok hubly polštáře.

Dopis Ježíškovi jsem totiž s detailismem sobě vlastním, vybrousila k dokonalosti.

Svátečně a patřičně důležitě psaly holčičky Ježíškovi dopis, kde nechybělo oslovení, snaha o krasopis a všechny náležitosti hodné velikosti nevyšší duchovní bytosti.

Následně se do okna natáhla šňůrka a dopisy se připíchly kolíčkem.

V noci totiž létají Andělíčci a ti dopisy sbírají.

Zavedla to moje maminka a já nikdy nezapomenu, jak jsme se ségrou měly pomalu přilepené oči lepící páskou k hlavě, abychom neusnuly jako loni a viděli je, až si budou dopisy sundavat.

Nepovedlo se to ani jednou!!!

Chudák maminka musela čekat, až usneme. A my usnuly pokaždé i se srolovanou lepenkou.

A moje holčičky dělaly totéž a já dělala totéž, co maminka.

Akorát jsem to vylepšila.

Dlaní a prsty jsem na parapet udělala stopy bosých nožiček (to tehdy ještě padal sníh) a každý rok jsem párla polštář a přidala ke stopám i nějaká peříčka, co andělíčkum jako upadla.

Holčičky byly v úžasu!!

Vždycky jsem se v tuhle chvíli se smutkem zamyslela, že jednou se dozvědí, jak to je…

Děkuji na tomto místě všem svým starším dcerkám, že když se samy dozvěděly pravdu, nikdy neměly potřebu, povědět svým mladším sestrám skutečnost dřív, než to přišlo samo.

Prostě to přejaly a držely a měly radost s Aličkou, a pak všechny tři ještě dlouho s Johankou…

Dopisy s dospíváním mých dcer vymizely, ale zbytek rituálů ne.

Kupříkladu i facka se nějak záhadně přesunula z mého dětství do jejich, zcela nenásilně a sama.

I ta, jako dopisy začala u dětství mého a mých sourozenců.

Moje maminka, je a byla zavilý pragmatik.

Tento bezvěrec, humorista, ale těžce racionální člověk, osoba přísně zemitá, prostě trvrdolín se pokaždé před štědrovečerní polévkou otočil o 180 stupňů.

Jakmile rodina ve svátečním oděvu usedla k nádherně vyzdobenému stolu, mamin obličej nabral výraz, který celý rok odpočíval někde zasunut, celoročně nepoužit.

Dramatická pauza, ticho takové, že jste slyšeli povyrůstat pokojové květiny, a mamčina tvář, alá Zoja Kosmoděmjanská.

Její postava se vztyčila nad talířem rybí polévky jako tělo kobry.

My se báli i dýchat.

Chvíle, kdy i do našeho bytu vstupoval sám Bůh.

Maminka sepjala dlaně a pohled upřela rovně, kamsi do mísy se salátem.

„Drahý Bože, děkujeme Ti za všechny dary, které (ona každý rok improvizovala, takže jeden nevěděl, co z ní vyleze) jsou zde před námi. Děkujeme ti, že jsme se tady znovu ve zdraví sešli …a prosíme TĚ, abychom se ve zdraví takto sešli i příští rok, děkujeme TI“….následoval Otčenáš a pak Zdrávas Marie milostiplná ….prostě úplně celé, až po Amen a ona se pokřižovala….

Tak a teď si představte, že je vám čtrnáct a tu zanícenou osobu znáte zcela jinak, připočtěte si napětí, které sama silou osobnosti vyvolala, a je vymalováno…

Nevydržela jsem a vybouchla smíchy.

Dostala jsem mohutný záhlavec, přičemž jsem vlivem obyčejné fyziky nahlédla na dno talíře s polévkou. Vyňala jsem obličej. Na čele jsem měla nalepenou smaženou housku. Z obočí mi kapal kapří vývar.

Sestra spadla pod stůl.

Otec se dusil již dobrých pět minut, takže teď už řval jako buvol.

Bratr výskal…

Maminka se posadila a se slovy: „Jezte, blbouni!“ v rychlosti Bohu poděkovala.

Jsem přesvědčená, že pokud byl pán Bůh vskutku přítomen, pak zlomen v pase řval smíchy ještě na Tři krále.

O rok později…

S očekáváním modlitby jsem se štípala do ruky, hledíc upřeně do talíře. Snažila jsem se zhypnotizovat nic netušící petrželku.

Maminka vstala.

…Zoja Kosmoděmjanská.

Bratr: „Mamíííí, a kde mám tu šupinku???“

Maminka: „Moment, miláčku.“

Bratr: „…jo… a kde mám tu šupinku?“

Maminka: „Dole.“

Bratr: „Kde dole?“

Maminka: (napětí houstne) „Pod talířkem, Jaroušku, a teď ticho!“

„Předrahý Bože, děkujeme ti…“

V ten moment můj bratr obratně otočil talíř s polévkou, hledaje šupinku na jeho spodku.

Maminka se rozmáchla.

Následkem toho sejmula svůj talíř s polévkou.

Facku jsem dostala ve finále ale zase já, neb jsem byla blíž a řvala jsem smíchy – tradičně.

Nebudu vypisovat každý rok stejný scénář, jen s drobnými obměnami. Facana vyfasovala několikrát i sestra Eva.

Stala jsem se matkou.

Je Štědrý večer, na stole je polévka, mísa s kapřími řízky, mísa se salátem, stůl je krásně ozdobený. Tradice se ctí a já ctím moji maminku…

Vstávám.

„Milý Bože…“

Míša: „Maminko, proč mám jiný talíř, než všichni?“

Pája: „Protože jsi zlobila. Hehe.“

Míše se protáhla ústa a vypadalo to, že se jí obličej pomalu obrací naruby.

Ve snaze udělat z nouze ctnost a trochu ztrestat Páju, povídám:

„Michalinko, ty máš talíř po babičce a ten je moc vzácný. Mám už jen jeden. Vyrobili ho za války a proto je zespoda hákový kříž. Je to starožitnost“.

Nastalo ticho a Pavlíně se zúžily rty… zcela se zcvrkly na maličkatou tečku. Zjevně to zabralo.

Míša byla v tu chvíli nejdůležitější na světě, její obočíčko se zdvihlo, rozšířily nosní dírky a na Páju vrhla pohled vládkyně světa.

„Milý Bože, děkujeme Ti….“začla jsem pro jistotu znova.

„Já mám talíř s křížem, hele“ vyhlásila Míša a ukázala Páje spodek talíře. Byl tam. A polévka byla v klíně Míši i vedle sedící Alice.

Míša vyfasovala pohlavek.

Opět Vánoce…

„Milý Bože, děkujeme ti, že jsme všichni zdraví, a že jsi nám dopřál, abychom neměli hlad a netrpěli nedostatkem. Prosíme, dopřej i jiným, hladovým, aby se měli lépe… a…“

Johanka: „Jakým hladovým?“

Alice: „Ticho, Jožine!“

Já: „Panenko, těm, kteří nemají co jíst.“

Míša: „Třeba těm v Africe, Johanko.“

Pavlína: „Těm, co mají veliká bříška.“

Johanka se dala do hlubokého rozjímání.

„…prosím, Bože, dej, abychom i příští rok…“

Johanka: „No ale … tak to jsou maminko přežraný, ne? Ladyny štěňata, když jsou přežraný, tak maj veliký bříška – to já nemám!!“ a ve snaze dokladovat ten fakt jala se zvedat sukénku, čímž logicky vrhla talíř s polévkou do klína Pavlíně, která jí… jasně, vlepila pohlavek…

Je to prostě Vánoční tradice. Něco, jako zlaté prasátko.

Kdyby se to nestalo, možná by nás postihlo neštěstí …

Michaela Kudláčková

[sexy_author_bio]