Už máte napečeno?

Tak tahle otázka mezi ženami  je takový ekvivalent  té mužské : Ti Sparťani to dobře projeli, co? V podstatě se v obou případech vystavujete riziku, že vám rowdies rozbijí  v tmavém průjezdu ústa nebo hůř…svážou tkaničky na dva uzly.

Ne, že by pád měny, vládní reformy či dozvuky afrického jara nebyly dost výživnými tématy.

Už to tak ale je, že v těchto dnech nejvíc mnoha hospodyňkám napruží cévky v mozku, když se probírá,kolik už má Máňa napečeno, a jestli Božka stíhá ten osmdesátý druh a o kolik kilo překročilo Jaruščino pečení nosnost balkonu. To naštve.

Moje maminka také vždycky pekla. 

S odporem a sebezapřením, ale pekla.  Zcela doznávám za zbytek rodiny naší sobeckost, ve které jsme si neuměli bez cukroví zkrátka ty Vánoce nějak představit.

Nechávala pečení až na chvíle,kdy už nebylo vyhnutí.

Pekla pak celý den.

Plech za plechem. Snažily jsme se jí tam ometat a pomáhat alespoň s vykrajováním. Naše malá kuchyňka ale takový nápor osob příliš nekvitovala. A tak, když bylo na zemi zhruba kilo mouky a několik pečlivě zašlapaných kousků těsta, maminka nás vyhodila. Že je dopečeno jsme poznaly nejen podle libé vůně, která vlezla snad úplně všude, ale i dle mamky  ežící na gauči a turkem zapíjející jeden brufen za druhým.

Na záda, na hlavu…

Její vztah k pečení byl tak znát v každém kousku.

Žádné titěrné hvězdičky či perníčky na jedno sousto. Prostě poctivé hvězdy, perníky a linecká kola. Výhodu to mělo, že k televizi stačilo vzít jeden kousek a prostě ukusovat. Nevýhodu tu, že v případě slepovaných koleček, kdy byly dva kousky na sobě a ještě mezi nimi vrstva krému, museli jste si povysadit čelist. Ale chuťově bylo naprosto vynikající.

Až jednoho roku…

…myslím, že toho, kdy jsme se sestrou konečně vypadly z baráku…se na pečení definitivně vykašlala. Svým způsobem se mi ulevilo i za ní. Byla jsem dospělá a tak nějak jsem začala přicházet v manželství na to, co všechno děláme, aby to bylo, aniž bychom se dokázaly jednoduše ze zajetého vymanit. A také za sebe, neboť po posledním pádu lineckého rohlíku na nohu jsem kulhala ještě na Tři krále.

Přiznávám, že si bez cukroví neumím Vánoce představit dodnes.

Nejen pro tu vůni a chuť, ale také proto,že je to celkem pohodlný způsob, jak zasytit škodíky, aniž bych musela o svátcích vstát z gauče od pohádek.

Jo, a mám napečeno, kdyby vás to zajímalo.

Ale jen proto, že o adventu jedu navštívit rodiče. Nabalím do auta dárky, lahev domácího vánočního likéru a krabičku cukroví.  Tak aby bylo na předvánoční mlsání i pár kousků na štědrovečerní tabuli.

Mám napečeno konečně bez práce.

Dělám to ráda.  

Koneckonců i ty její pracny velikosti dlaně byly mými Vánocemi a zkrátka k nim patřily. A dostala jsem příležitost postavit se k tomu po svém. Rozhodnout se.

Každou adventní neděli si dáme na talíř místo večeře od každého druhu pár a krátíme si tak čekání na svátky. Je to naše tradice. Je ho přesně tak akorát, protože nehodlám zakopávat o cukroví na chodbě Dlouho po Silvestru nebo v červnu v mrazáku.

A je mi fakt jedno, kolik napekla Máňa odvedle.

Ženský, neblbněte! 

TTT

[sexy_author_bio]