TTT: Ráno jsem tu viděl roládu 🙂

PŘÍLOHA NA VÍKEND

Den blbec. Den jako každý a přeci jiný. Nejlépe zůstat doma a uvařit si něco dobrého. Takový správný den blbec začíná tím, že má člověk pocit, jak mu jde všechno krásně od ruky a tudíž se rozhodne udělat co nejvíc a nejlépe všechno najednou.

Bude polívčička. Poctivá, domácí.

Z mrazáku jsem vyprostila hovězí maso. Pak ještě jedno. Pro jistou ještě jedno, bude ještě gulášek. Kilo cibule zahučelo v hrnci jakoby nic. Nemám ráda to dlouhé čekání, než z krávy veteránky vznikne něco žvýkatelného.

Chvilka volna? Bude ještě roláda.

Po obědě bude naprosto jedinečná. Co vede člověka k tomu, aby se jednoho dne odhodlal dělat z ničehož nic něco, co do té doby nedělal nikdy a ani dělat nikdy nechtěl.

Asi nevědomost…ne, sebevědomí.

Časový údaj o době pečení jsem vždycky považovala spíš za lidovou báchorku, ale když to netuhne ani po uplynutí dvojnásobku doby….

No nic, jdu šlehat smetanu.

Něco smrdí…Přeci to nevyhodím. Roládu jsem svinula a dala chladit. Tušila jsem černočernou pravdu…

To bude dobrý. Naplnila jsem jí a dlouho jsem pohledem analyzovala odstín těsta ze spodní strany. Moc to nesmrdělo, to musí být dobrý. Šoupla jsem jí do lednice. Nedalo mi to. Ochutnala jsem. Těch surovin, přeci to nevyhodím. Ochutnala jsem ještě jeden kousek.

Vyhodila jsem ji.

Zkusila jsem gulášek, voněl po celém domě a…chutnal jako Mrtvé moře.

“Se naředí,” prohlásil manžel, jelikož se nechtěl vzdát takového kusu hovězího masa. Ředila jsem. I když to začalo vypadat spíš jako polévka, ještě stále to nebylo k jídlu. Nebylo ale ani když to připomínalo spíš vodu z nádobí. No nic, roláda v koši, guláš byl za stálého míchání spláchnut.

“Pojďte děti jíst, polévka je dost hustá,hlad mít nebudete”.

Asi mi ochutnávka guláše spálila jazyk, ale cítím jenom sůl.

“Mamíí, to je strašně slaný..”

Začala jsem se bát i při mazání chleba. Naštěstí s ním nic nebylo, děti ho snědly a já se trochu uklidnila.

Kruci, manžel ráno zahlédl roládu, bude jí hledat, přeci po tom solném fiasku nepřiznám barvu ještě se zákuskem.

Narychlo jsem připravila těsto, rozetřela na plech a hodila to do trouby.

Ne ne, podruhé na to půjdu jinak. Pekla jsem ji pomalu, každou chvíli nakukovala do trouby a hlídala ji jak au pair batole. Byla krásná žluťoučká….dokonale vypečená. Při rolování jen zašustila jak vánoční papír a rozsypala se na milion  a jeden drobek.

“Volal mi brácha, že se staví,” ohlásil manžel.

“Kdy? Teď? Za jak dlouho?” přijde návštěva, na roládu zapomene.

“Tak za hoďku, staví se jen na kafe. Máme něco dobrýho?”

“Ne.”

“Myslel jsem, že jsem tu ráno viděl roládu…”

Pak si všiml, že ze mě i z koše stoupá pára.

“Aha.”

Já se nedám tak snadno.

V sázce na jistotu jsem do formy nalila něco mezi bábovkou a palačinkami, nasypala mandle …a dala se na modlení.

A hele, vypadalo to docela dobře.

Protentokrát jsem nastavila kuchyňskou minutku. Zazvonila, špejlí jsem zkusila těsto a slavnostně vynesla formu chladnout na chodbu.

Švagr se zdržel asi dvacet minut a na buchtu ani nedošlo, ale i tak jsem byla ráda, že mě to donutilo péct potřetí a smůlu definitivně ten den zlomit.

“Pojďte večeřet, udělala jsem buchtu.”

…

“Mamíííí, proč je to vevnitř syrové?”

Každý jistě uzná, že manželovy kecy, že takovouhle roládu ještě neviděl, mi už byly úplně ale úplně ukradené…

TTT

[sexy_author_bio]