Stavební deník II.

Děti jsou duše tvořivé, o tom žádná. Takřka každý den, když si je přijdu vyzvednout do školy, obdržím nějaký výtvor. Také jsem mamince vnutila každé odpoledne ve školce obrázek. Dnešní děti se ovšem s nějakou malůvkou nespokojí. Ani paní učitelky rozhodně nezastydly u razítka vyřezaného z brambory. Ničeho se neštítí a to ani odpadků.

Mám tak doma kytičky z pet flašek, dalekohled z ruliček od toaleťáku, obrázky z kapesníků. A to je lehčí palba. Tou těžší jsou výrobky z keramiky. Patrně zlevnila hlína, neboť nikdo nehledí na to, kolik materiálu padlo na stavbu výtvoru.

A tak jsem minulé pondělí inkasovala keramický včelí úl i s včelou, který by se klidně dal vrhat na Majdanu. Sama včela vážila víc než chleba s tlačenkou a pro jistotu jsem ani poklad neuložila do kabelky, jelikož něco pamatuje a není na takový náklad zvyklá.

Zkrátka jsem měla za to, že dnešní dítě je dnes ze školy naprosto kreativně vybouřené, protože už vyrobilo všechno ze všeho je rádo za věci hotové, které nepotřebují dalšího zásahu.

Omyl.

Jelikož na naší stavbě již počínáme vidět světlo na konci sutě, zvýšil se objem námi vydané energie na maximum. Víkend jsme pojali jako skutečně pracovní a bez oddychový, takže se lehce přihodilo, že jsem ztratila pojem o čase a o dětech.

Neustále někde hýkaly a celkem se mi ulevilo, když dohýkaly. 

První pravidlo pro přežití rodičovství zní: „ Jakmile je ticho, je průšvih.“

Když jsem šla do koupelny pro čerstvou vodu do kbelíku, zaslechla jsem podivné zvuky.

My jsme se ještě nenastěhovali a potkani už ano?

Nikoliv. To tiše kvíkal můj nejmladší syn pod umyvadlem pečlivě schován za skříňkou. Slzičky se mu koulely po tvářích jako hrachy.

To ale nebylo nejhorší.

Obě ručičky měl celé červené a nateklé, jak si je mul, když se už dobrou půl hodinu snažil dostat dolů…

.“Kruci, co to tam máš?“

„Kdo ti nalil na ruce silikon?“  

„Já jí zabiju, puberťačku jednu.“

Ne, dceru jsem nemusela zabít.

Boží mlýny melou a tyhle namlely silikon i do jejich dlouhých vlasů, které si šlechtí víc než školní prospěch. Takže jsem jí jenom s úsměvem oznámila:

“Řezat tě nebudu, ale jestli ten silikon z vlasů nepůjde, tak jdeš na ježka a doufám, že si to zapamatuješ alespoň po dobu, než ti to zase doroste. Takže na přesrok!“

Jelikož nám na dvoře vyrostla celkem solidní skládka, kterou bylo potřeba rozebrat a uklidit, pustila jsem se do toho. Vždycky když jsem rozčílená, uklízím. A hromada nebezpečného odpadu byla pro tento okamžik zcela ideální.

Škoda, že Popelka nevycvičila i nějaké holoubky, kteří by dokázali třídit azbest a litinu.

Hrabala jsem se tedy v hromadě a třídila bez pomoci opeřenců sama. Samozřejmě bylo potřeba vytřídit i elektro. Nebyla to rozhodně zanedbatelná hromádka a celkem to odsýpalo.

V suti jsem našla i pozůstatek myši a klávesnice…ovšem připojené.

Šla jsem po kabelu, nevědoma si skutečnosti, že bych vyhazovala celý počítač.

Myš vedla ke sporáku.

Klávesnice k lampě.

Vše pečlivě přilepeno silikonem.

Z druhé strany sporáku byla přilepena i druhá klávesnice a zednická lžíce.

Naštěstí to tuhne pomaleji než úsměv na mé tváři a tak jsme ještě urvali, co se dalo. Začínalo být však mnohé jasné. Zlatíčka našla z půlky prázdnou tubu od silikonového tmelu a nenapadlo je nic lepšího, než do toho fláknout sekyrkou. A té radosti. Jak na starém bělidle.

Logicky mi z toho vyšlo, že najdu někde nástroj a místo činu.

Sekyrka byla pohřbena v hromadě písku, ale místo činu stále chybělo.

Až později bylo identifikováno jako schodiště. Ta naše naděje národa si totiž nevšimla, že silikon teče i dolů – zhruba do míst, kde jsem měla kabelku, aby se do ní neprášilo.

To jsem ovšem zjistila, až když jsem večer chtěla koupit večeři.

Záda vejpůl, prach ve vlasech, omítka na kalhotech…zkrátka jsem chtěla jen vyběhnout do obchodu, popadnout kus pečiva, masa a jet domů zdechnout na gauč a už se nikdy neprobrat. Navíc jsem měla schovaný slevový kuponek a těšila se na lososa.

Jenže příslib lososa za lidovou cenu nešel za žádnou cenu oddělit od mobilu.

Když se mi to konečně podařilo, byl v takovém stavu, že pokladní nepoznala, ani jestli to patří skutečně do jejich obchodu.

Poplakala bych si do telefonu, ale měl slepená některá tlačítka.

Alespoń jsem zavřela kabelku. To se mi podařilo, protože zaschlý silikon šel celkem slušně vydrolit. ne tak z peněženky, která získala neotřelý design.

Pomsta byla sladká.

Koupila jsem jim k večeři kilo kuřecích párků, i přesto všechno, co o složení a kvalitě uzenin vím. Právě proto.

Prznit ve družině a o hodinách výtvarné výchovy věci, které stejně byly určeny k vyhození je sice kreativní a možná zábavné, ale patrně to neplní svůj účel. Paní učitelce zakoupím tubu silikonového tmelu nechť rozvine svou fantazii a um.

Třeba vymyslí něco originálního.

Pokud má dražší kabelku než já, možná definitivně vyřeší otázku tělesných trestů na českých školách.

ToraToraTora

[sexy_author_bio]