Skoč na mandl

Nevím, možná teď budu vypadat jako Metuzalem, co pamatuje vysavače, když je vozil po ulicích vůz s koňmi, ale budiž. Já ten průzkum a malé zavzpomínání risknu. Stejně je to zajímavé, jakými asociacemi přicházejí k člověku myšlenky. Mě tahle napadla, když jsem se válela u Tomova tatínka v Kersku po divanu a očumovala poskládané obrazy a harampádí…

Vedle tašky na kolečkách, kterou si pamatuji od babičky, a které jsme říkali RVHP, stojí skládací hliníková židlička, také z doby „dej mi chleba“.

Opodál vzpomíná na dobu své slávy rádio na placatou baterku, která se dřív zkoušela jazykem, jestli je nabitá.

To se dal jazyk na ty dva plíšky, a když to zabrnělo, tak šla ještě použít.

Vzpomínám, že mě to bavilo, jak to brnělo.

Měla jsem tu baterku v baterce na svícení, která byla taky placatá, bylo tam zvětšovací sklo a patřila k mému vybavení na tábory.

Šmejdila jsem dál očima po předmětech, které mi vyvolávaly různé vzpomínky z dětství.

Jo, jasně devatenáctkové reprodukce ty mívala babička taky.

Obrazy různých tvarů, na kterých jsou krajinky většinou v mlze, nebo nějaký most a pod ním loďka s rybářem. Nikdy jsem tyhle motivy neměla jako malá moc ráda a nemám dodnes.

Jsou depresivní.

Stejně, jako opuštěný břeh rybníka s rákosím v šeru, kde také nesmí chybět osamělý rybář, zasmušile hledící na nehybnou hladinu a starou rukou třímající prut, na jehož konci je splávek, který se nikdy nepohne.

Zátiší s vlčími máky za sklem.

Obrázek, který patrně jen málokterý malířský učeň neměl přímo v osnovách a to hnedle každý rok studia.

Tenhle je tu spolu s jablkem a hruškou a ten, kdo ho maloval, je buďto starý, nebo mrtvý.

Po tom, co jsem si ještě zavzpomínala na dobu, když jsem se na chatě povalovala na lehátku, které mělo dřevěnou konstrukci a tři zářezy v noze na tři možné polohy, a kdy mi proběhlo hlavou i to, kolikrát jsem z tohohle výrobku spadla, protože se rozložilo, jsem si všimla stařičkého žehlícího prkna.

Stálo mezi malou skříňkou a velkou skříní.

Copak žehlení.

Mě se při pohledu na něj vybavila vzpomínka, kterou jsem nevyhrabala už dlouho, protože se tahle věc z života většiny z nás nějak vytratila. Nebo prostě už dávno není tak frekventovaná, jako dřív.

MANDL.

Každý druhý pátek, chodil děda pro prádlo a s prádlem do provozovny, kam jsem strašně ráda chodila taky.

Kouzelně to tam vonělo!

Obrovské válce dva proti sobě, zachytí prostěradlo, nebo povlak, nebo ubrus, nebo cokoli, a to po té jimi pomalu projede.

Při tom se z něho stoupá voňavá pára.

Na druhé straně vyleze úplně vyválcované, divže se nepostaví, protože bylo naškrobené.

Nevím, kdo z vás ještě dneska škrobí prádlo.

Já se přiznáme, že ne.

Spíš používám aviváž, která je takovým opakem škrobení.

Voda se škrobem, ve které babička prádlo namáčela, vypadala jako plivanec.

Ovšem na mandlu ve spojení s horkými válci to pak bylo něco jiného.

Vím, že když se šlo na mandl, nesmělo se škrobit moc, jinak by paní nadávala.

Do ruky jsme s dědou dostali koš nádherně vyšponovaného ložního, ubrusů a utěrek.

Jednou, asi když mi bylo deset, mě tam dozadu ta paní vzala a já si podržela povlak od polštáře, když vjížděl do mandlu.

Tehdy jsem se na chvíli upnula k přání stát se v dospělosti mandlovačkou.

Tahle naše byla tlustá, hodná paní s fialovým přelivem a masitýma rukama. Měla na sobě bílou zástěru, která měla knoflíky po celé délce až dolů.

Taky jí měla naškrobenou, protože rukávy měly puky a celá ta věc, co měla na sobě, vypadala, jakoby by paní sestávala ze dvou na sebe nalepených dílů.

Vzadu za ní byly samé ženské klony téhle dámy, které se pohybovaly a přenášely horké ložní a ubrusy sem tam, jako mravenčice.

Abych řekla pravdu, nevím, jestli je někde u nás, třeba v azimutu několika kilometrů nějaký mandl a nevím, jestli se tam vůbec dneska ještě chodí.

Stejně, jako nevím, jestli se ještě chodí do opraven obuvi, pro nový kramflek, nebo jestli si lidé nechávají šít šaty.

A ještě něco.

Když jsem byla hodně malá, a máma nebo babička potřebovaly něco vyřídit, nebo když dědu se mnou prostě jenom poslaly ven, často skončila procházka ve Sluníčku.

Bylo to kino, kde jako smyčka běžely pořád pohádky.

Krteček nejčastěji.

Vzpomínám si v té souvislosti na barevná, skleněná kola, která už nevím, kde tam byla, ale měla jsem je ráda, a taky si pamatuji, že to tam hrozně zvláštně vonělo něčím, co dodnes nevím co bylo.

Ale vonělo to, jako něco sladkého.

Co všechno v člověku nevyvolá pár odstavených starých předmětů.

Michaela Kudláčková

[sexy_author_bio]