Se šípkovou, nebo se zelím?

Návštěvy: 166

S dovolením ještě jedním článkem u vaření a jídla zůstanu. Poslední roky se čím dál tím více klade důraz na lokální suroviny a regionální potraviny. To je velmi příjemný a udržitelný trend. Miluji všechno, co má hlavu a patu. Proč jíst v zimě jahody, které projely kus světa, když máme naše vlastní ovoce a zeleninu, které vyrostly za humny, když už ne na naší zahradě.  Spolu s trendy z celého světa se s lokálními surovinami dostávají ke slovu i regionální recepty.

Už jsme se namlsali exotických jídel s názvy, které mnohdy připomínají výrobní označení vysavače než cokoliv k jídlu. A ke kafi si radši dáme štrůdl než Croquembouche. Mimochodem, to druhé je fakt vynikající a čas od času se neudržím, zavřu se na pár hodin do kuchyně a udělám ho jen tak pro radost.

Pojem „regionální“ je poměrně široký a lze si pod ním představit naprosto cokoliv. A věřte mi, že se pod tím také skrývá skutečně dost.

Nechtěla bych ale mluvit o těch úžasných jídlech a dezertech, které mlsám kdykoliv kamkoliv jedu na dovolenou nebo na výlet. Pokaždé musím ochutnat něco, co se sice dá uvařit i doma, ale nejlépe stejně chutná tam, kde se narodilo. Dnes mám na mysli spíš takové krajové specialitky, na kterých se rozbijete zpravidla….až se vdáte, nebo odstěhujete z rodného domu, města a kraje.

Nikdy nezapomenu na manželův vyděšený výraz, když jsme upekla svou první vánočku.

Zavádějící oznámení. Ty skutečně první vánočky si zasloužily vyděšený výraz. Ale teď mluvím o první povedené, vymazlené, na vánoce servírované. Manžel nechápal, jak to že nebude máslíčko a džem. Já zase nechápala, jak ho napadlo cokoliv mazat na sladkou vánočku s rozinkami. Myslela jsem, že je z jiného konce světa, nebo ze vzdálené galaxie. Přitom živořil jen několik desítek kilometrů od mé rodné vsi.

O něco dál bydlela babička.

Ještě jsem nic netušila o tzatziki a že jednou budu k salátovým okurkám sypat kopr. Babička sypala kopr do okurkového salátu léta letoucí. Jednou jsem udělala salát po našem. Tedy s vodovou zálivkou. „Co blbneš, Kristo, copak je válka?“

S babičkou jsme naštěstí své kuchařské výtvory hodnotily s humorem, který nám nedošel, protože jsem tam jezdila zpravidla jen na víkendy a nikdy ne déle. To bych se asi neunesla. Zatímco já propadla touze spatřit někdy svůj pas, babička tvrdila, že hubený člověk je nemocný. Kynuté knedlíky s meruňkami jím zásadně studené a bez ničeho. Chutnají mi tak. Bez ohledu na figuru jich sním klidně rendlík. Babička se do mě pokaždé pokusila nalít sklenici slivovice, protože nevěřila, že to jde spolknout. Jde. Když jsme pak šli po obědě po návštěvách, ukazovala mě jak exotické zvířátku: „ Představ si, co jsem dneska viděla. Tomu neuvěříš“. A nevěřili. Tam se totiž kynuté meruňkové knedlíky polévají máslem, sypou cukrem a strouhaným perníkem, opečenými ořechy nebo osmaženou strouhankou.

To pak chce uhasit slivovicí.

Já hasím jen diplomatické šarvátky mezi dětmi a jejich babičkou. Když jim přinesla rajskou omáčku s knedlíkem, nařkly jí, že k obědu slila zbytky a mohla prý na férovku přiznat, že došla kolínka.  Babička nechtěla křičet na děti, takže zavolala mně. A prý u jakého čuněte viděly kolínka k rajské. Věděla to, stejně se mě chtěla zeptat.

Ostatně hlášky typu „proboha, tohle jíte dohromady?“ jsou poměrně časté. Nikdy bych nevěřila, kolik krajových a lokálních zvyků může být v tak malé zemi. A jak nepřekonatelé mohou být.

Vždycky říkám, že jím všechno.

Od té doby, co mi muž připravil francouzské brambory, to už neříkám, byl v nich zapečený kyselý okurek. Teplý kyselý okurek nejím. To bylo fakt divné. Pro jeho dobro našel oporu v tchyni, která u jednoho jinak celkem vydařeného oběda, marně vidličkou po okurce pátrala. Nenašla. Ale když se dozvěděla, že do palačinek dávám sladký tvaroh, pochopila, že jsem schopná fakt všeho.  To ještě netuší, že jím koprovku s vařeným bramborem a s vajíčkem.

Nelze nevzpomenout na jedinečný film Slavnosti sněženek. Dodnes nevím, jestli je lepší divočák se šípkovou nebo se zelím. Ale až mi ho někde naservírují, určitě ochutnám tak, jak je tam doma. Protože i kdyby s teplým okurkem, s tradičním jídlem nebo s jeho tradiční kombinací ochutnáváte kus z kraje a života těch, kteří v něm žijí.

Nemá cenu jim vysvětlovat, že „normální“ je to přeci jinak.

Na dovolené v Polsku jsme si zvykla i na kyselé zelí k rybě a na slanečka ke snídani. Napřed to bylo divné, člověk se překoná, protože prostě chce ochutnat to, co je tam doma. Pak jsme se vrátili z dovolené a mně se stýskalo. Jen trochu, ale stejně. Zbylo mi v srdci po slanečkovi takové malé prázdné slané místečko.

ToraToraTora

[sexy_author_bio]

Článek pro vás napsala:

Kristina Doubravová (ToraToraTora) 31.07.1981 „Lev“

Má ráda humor, život a kombinaci obojího. Miluje východ slunce a palačinky. Nesnáší formuláře, duševní malost a jogurt k snídani.
Ráda by se osobně setkala s Kopčemem a Veverčákem.„Neměli ponětí, jak se zeměkoule koulí, ale měli super fígly na mamuty.Jeden nikdy neví“.

Tyhle taky napsala:

Archiv autora

• Dům a Byt18.06.2019O šípkových růžích
• Tělo13.06.2019Nic vás tak neochladí jako to, co vás zahřeje
• Společnost08.06.2019Všechny vůně léta
• Rodina a Drobotina24.05.2019Záhady kolem nás