POHÁDKA O DVOU RYTÍŘÍCH A OLDÍKOVI

Vyprávěly vám maminky pohádky? Ta moje ano, ta si je i vymýšlela. A nebyla zdá se jediná. Jedna z vás, čtenářek je doslova pohádková teta. Napadlo mě, že v rámci předvánočního času třeba není špatné nějaké pohádky vydat tady. Autorkou dnešní pohádky a několika příběhů, které má ještě v zásobě, je dragana. Vedle jejího talentu coby pohádkové tety si této ženy osobně vážím i jako nesmírně statečného člověka, který zaslouží obrovskou poklonu (ona ví proč)… A teď už pohádka od tety dragany.
Míša K.

POHÁDKA O DVOU RYTÍŘÍCH A OLDÍKOVI

Na vysokém kopci stál překrásný zámek.

Byl tak krásný, až oči přecházely. Všude kolem byl hustý les. Hluboko pod zámkem tekla řeka a zámek chránila před cizími vojsky, ale i loupežníci se k němu nemohli dostat. Přes řeku byl padací most, který ovládal sám pan král. A ten měl oči jako ostříž a nikoho nezvaného na most nepustil.

Za řekou bylo krásné městečko a jeho obyvatelé měli velkou úctu  ke svému králi a krásné královně. Všichni se měli moc dobře a královskou rodinu milovali.  Král s královnou každý den sedli na koně, někdy šli jen procházkou voňavým lesem, přešli přes padací most, který za sebou hned zase zvedli, a šli se přivítat s podzámčím.

Vždycky dlouho zůstali u řeky, které dali název Modrá, protože se v ní odráželo modré nebe.

Pozdravili se s ní, pochválili její krásu a poděkovali jí, za to, že jim chrání království.

Řeka se na ně usmála po svém.

Zavlnila se a zatřpytila a lehounce zaševelila svůj pozdrav.

Na podzámeckém náměstí byl ruch.

Lidé spěchali do práce, někteří na pole, někteří do obchůdků, kde prodávali zboží, které jim každý den vozili jejich výrobci. Pekaři pekli velké pecny chleba a křupavé rohlíky, taky koláče a buchty.

Zemědělci a sadaři už měli svoje stánky se zeleninou a ovocem rozestavěné a  vali k nákupům. Všude byl čilý ruch. Lidé se usmívali, zdravili se a povídali si mezi sebou. Někteří si zpívali veselé písničky. Posedávali na lavičkách a čekali, až zazvoní zvony na vysoké kostelní věži.  Sledovali netrpělivě čas.

Každý den mezi ně přicházela královská rodina.

Přijde i dnes?

Děti si krátily čas hrou s míčem, některé cvrnkaly kuličky, některé skákaly přes švihadlo, jiné si hrály na schovku. Všude bylo plno smíchu a radosti. Až do doby, kdy některé z dětí porazilo v zápalu hry bedýnky s ovocem.

To se prodavač nazlobil a začal je honit.

Sám se ale tak vžil do honičky, že si najednou připadal taky jako hravé dítě a zlost ho přešla. Když se vydováděl, tak se i děti nechaly chytit.  Sebraly rozkutálené ovoce, naskládaly ho zpátky do bedýnek a prodavač každému z nich dal červené jablíčko, do kterého se s chutí děti zakously.

A najednou všichni ztichli, postavili se do špalíru, jen se usmívali.

Přijížděla královská rodina. Když byla na doslech, začal dav provolávat slávu, selky královské rodině nabízely koše s jídlem a děti už netrpělivě přešlapovaly, protože dnes s králem a královnou přijely i jejich děti. Rytíři.

Vojtíšek s Románkem a dokonce i jejich velký bratr Oldík. 

A to znamená, že si všichni společně budou hrát a vyprávět si zážitky jak z podzámčí, tak ze zámku. To byly nejkrásnější chvíle pro všechny. Malí princové se musí pochlubit. Začali chodit do školičky, kde se učí šermovat, jezdit na ponících, házet lasem, učí se tam i japonské a čínské bojové umění a o to všechno se podělí s dětmi z podzámčí.

Zase bude spousty radostného křiku a dovádění.

Jenže……dnes přijíždí královská rodina s velmi vážnou tváří.

Neusmívá se nikdo z jejích členů.

Zasmušilé výrazy jejich tváří nevěstí nic dobrého. Celé náměstí je tiché, lidé vyčkávají, tuší, že se stalo něco zlého.  Král a královna zastavili svoje koně, princové své poníky. Oči Oldíka bloudí pohledem v davu čekajících lidí a hledá svou nejlepší kamarádku. Chce jí mít co nejblíž. Má o ní velký strach.

Pak se ozve samotný král.

„Jménem celé královské rodiny vás jdu, milí občané a přátelé, pozdravit. Zároveň vám musím oznámit nedobrou zvěst.  Naší krásnou krápníkovou jeskyni na břehu řeky obsadila zlá saň. Rozhodla se, že nás bude utiskovat.

Chce tady vládnout, rozhodovat o všem a poroučet. A protože má 11 hlav, ze kterých šlehají neustále plameny, je taky moc hladová. Každý den chce k jídlu vozík s chlebem, jedno prasátko, vozík zeleniny a ovoce. To všechno jí musí dopravovat do jeskyně krásná, mladá slečna. Saň se rozhodla, že když jídla bude nedostatek, slečnu sežere. Když jídla bude dost, slečna u ní zůstane a musí saň bavit, hrát si s ní a povídat jí pohádky. Když saň nebude spokojená, tak jí taky sežere. Pokud ale nebude žádná slečna chtít k sani jít, saň se naštve a sežere královnu.“

Lidé se roztřásli hrůzou.

Padl na ně strašný smutek. Nikdo nechce dát svoji dceru hladové sani. Všichni svoje dcery milují. Ale milují i krásnou a hodnou královnu Katku. Je to zapeklitá situace. V království není ani vojsko, protože nikdy se nikdo s nikým nechtěl prát, ani bojovat.

Co teď? 

Najednou se ozval hluk, jako kdyby bylo zemětřesení. Šel od řeky. Všichni tím směrem pohlédli.  Z jeskyně na druhém břehu vycházel hustý kouř, ozýval se pekelný řev, zem se otřásala, řeka se začala vylévat ze svých břehů.

A najednou tam stála.

Strašná saň vyšla ze svého úkrytu, hrdě zvedla všechny hlavy a děsivě se chechtala. Z hlav šlehaly plameny, které dosahovaly i přes řeku, až skoro k zalidněnému náměstí. Lidi zachvátila panika, naskočila jim husí kůže, ale nikdo neutekl.

Všichni věděli, že nesmí opustit svého krále a jeho rodinu.

Král zamyšleně hleděl k sani. Moc se bál o dcerky svého lidu, ale i o svou krásnou manželku Katku. Saň působila na všechny děsivě, báli se ohně, že všechno zapálí a celé město lehne popelem. Princové Vojtíšek, Románek i Oldík si dali znamení očima a kousek popojeli, aby je nikdo neslyšel.

Tam kuli pikle, jak se dostat sani na zoubek.

Najednou saň hrozným hlasem, silnějším než všechny zvony světa, zařvala.

„Mám hlad! Podmínky jsem vám řekla. Ihned chci vozíky s jídlem a krásnou slečnu, která mi je přiveze! Chci drbat za krkama, chci masírovat záda, potřebuju ostříhat drápy na tlapách, potřebuju umýt záda a vyčistit zuby  a chci poslouchat pohádky! Jak se toho do večera nedočkám, natáhnu krky a všechny vás sežeru!“

Princové koukli přes řeku a nejodvážnější Románek volal na vzteklou saň.

„ Jooooooo? A když všechno spálíš a všechny sežereš, co budeš dělat pak? No tak mi to řekni!  To pak stejně umřeš hladem! Tolik hlav máš a stejně jsi hloupá! Přemýšlej a odpověz mi!!!“

Maminka Katka se strašlivě vyděsila, že teď se saň natáhne a Románka spolkne za jeho drzost.  Jenže princové se už domluvili. Takhle to nechat nemůžou.

Oldík by přišel o svou kamarádku, kterou má moc rád, ale nakonec taky o svou maminku a všechny jiné maminky by přišly o svoje dcery.

Na tohle saň nemá právo.

Přišla si sem kdoví odkud a chce tady nadělat tolik neštěstí?  To ani náhodou. A tak se domluvili, že na saň musí vyzrát oni a zachránit celé království.

Saň rozzuřila drzost, se kterou s ní mluvil Románek, a povylezla ještě víc z jeskyně.

Mohutným hlasem zařvala tak, že vyskákaly i ryby z řeky a ptáci se rozlétli do dáli.

„Ty mrňousi, ty se mi budeš vysmívat? Mám si tě dát jako zákusek? Já jsem chytrá saň. Já na vás vyzraju. A vy mi budete a budete a budeteeeee!!!! sloužit. Uděláte všechno, co já chci. Slyšíš?“

Saň byla vzteky bez sebe, zuřila a zuřila.

A tak neviděla, jak Oldík s Vojtíškem připravili vor, vzali svoje meče a lasa, počkali, až k nim doběhne Románek a poprosili řeku, aby jim pomohla na druhý břeh. Řeka jim pomohla a oni se tam dostali nepozorovaně.

Opustili vor a tiše se plížili k jeskyni.

Sledovali, jak saň vyřvává své výhružky.  Všechny hlavy má natažené k řece, plameny šlehají jak z pece, ale ani jedna hlava nezaznamenala, že se blíží nebezpečí.

Princové byli domluveni.

Musí využít všechno, co se ve školičce naučili. Ale hlavně, musí být hodně rychlí.  Jsou jen tři a hlav jedenáct.

Bude to nebezpečné a stačí jedno zaváhání a saň je spolkne jako malinu. Každý z princů musel na jedno hození lasem chytit tři hlavy, Oldík, protože je největší, musí zbylé dvě hlavy rychle useknout mečem.

Když byli skoro až u saně, zas se domluvili očima.

Pak Oldík zařval na celé kolo.

„Tři, dva, jedna,  téééééééééď“.

A všichni tři najednou hodili svá lasa na nic netušící vzteklé hlavy. Saň se strašně lekla, otočila hlavy směrem, odkud se ozval ten výkřik, ale už bylo pozdě.  Lasa se zachytila za její krky, princové je začali rychle utahovat, sani lezly jazyky z hub a lezly jí všechny oči z důlků.

Jenže se náhle stalo něco, s čím nikdo nepočítal.

Vojtíšek neměl tolik síly. Je z princů nejmladší a tak i nejslabší.

Tři hlavy, které chytil do lasa, se tak vzpouzely, že Vojtíšek lano neudržel.

Co teď?

Saňí hlavy se začaly olizovat a sápat po Vojtíškovi. Laso mu spadlo do řeky. Ta boj celou dobu pozorovala a neváhala pomoci.

Rychle laso chytla do svých vln a uháněla s ním po proudu pryč.

A tak se díky řece laso utáhlo kolem hlav nejpevněji. Hlavy neměly naději na únik. Saň poznala, že prohrála. Teď jí ještě hrozilo od Oldíka, že jí usekne dvě hlavy a to opravu moc nechtěla.

 Začala s prosíkem vyjednávat.

„Princové, jste silnější než já. Když mě pustíte, splním každé vaše přání.“

„Napřed přiznej, že jsi hloupá“, křičel Románek.

„Ano, jsem hloupá. Přiznávám.“

„Tak chvíli počkej, musíme se na tebe domluvit“, řekl jí Oldík  a šel za svými brášky.

“ Nemáme tady ani tátu krále ani mamku královnu, musíme to vymyslet my.“

„Tak ty hloupá sani, už víme, co nám splníš, abys odčinila všechnu svou špatnost. Protože jsi velká, máš hodně síly, tak budeš pomáhat zemědělcům na poli, budeš hlavami orat pole a pak sklízet brambory.

Máš ostré jazyky, tak budeš pomáhat brusičům brousit kosy, srpy a kladiva, vlastně ty ne, ale nože ano.

Máš spousty ohně. Aby se nemusely kácet stromy pro dřevo na topení, budeš v zimě svým ohněm vyhřívat nejen pece v pekárně, ale i pece v domcích a všechny krby na zámku. A když budeme chtít dělat táborák a opékat brambory a buřty, tak taky použiješ svoje zlé, ohnivé jazyky.

A protože ti ještě zbyde čas, budeš všem dětem dělat lochnesku a vozit je na svých zádech. Budeš si hrát a budeš hodná.

Každý den se sama vykoupeš v řece a nachytáš rybářům ryby.

Za tvou pomoc ti každá rodina dá to, co zbyde od oběda.

Hlad mít nebudeš.

Na noc tě uvážeme řetězem na náměstí, a jak s ním budeš chrastit, budeš odhánět strašidla.

Jestli porušíš dohodu, usekneme ti všechny hlavy a pošleme po proudu naší řeky až do moře a tam tě sežerou žraloci.“

„Souhlasím. Souhlasím se vším, jen už mi povolte lasa, nemůžu dýchat.“

Princové trošíčku povolili lasa, řeka jim přinesla vor, oni nasedli a saň musela plavat.

Všichni se vydali na druhý břeh. Tam už byla veliká radost, lidi se zase smáli, tančili a zpívali. Zase se tu bude krásné žít a teď ještě s pomocí napravené saně.

Ušetří se za topení, lidé nebudou muset tolik pracovat na poli a hlavně, zůstanou jim jejich dcery.

Král s královnou vítali svoje prince se slzami v očích. 

Vždyť zachránili všechen lid. Maminka Katka je tiskla k sobě a chválila je za statečnost i za to, jak moc jsou chytří.

A věděla, že jim musí splnit nějaké jejich přání.

A tak Oldík směl za svou kamarádkou každý den, dokonce mu tatínek král nechal postavit stánek na podzámeckém náměstí, aby mohl Oldík pro svoje kamarády a kamarádky dělat trdla, Románkovi královští rodiče připravili druhý den kočár tažený poníky, který ho odveze do hvězdárny, kam si moc přál jet a Vojtíškovi připravili veliké překvapení až za pár dní.

Nechali do zámecké obory přivézt letní i zimní medvědy a taky pandy a koaláčky.

Všichni měli velikánkou radost.

A tak zas zavládl v království klid, mír a veselí, radost, smích a láska.

A padací most?

Ten už se nezvedal.

Pan král nechal most spuštěný, protože ho hlídala saň.

A to si každý loupežník rozmyslel jí naštvat.

Katce a koblížkům Vojtíškovi, Románkovi a Oldíkovi, sesmolila teta Alena. (dragana)

Všem případným malým posluchačům, protože je jasné, že to je důležité, jsem si dovolila tuhle krásnou a spravedlivou pohádku, která nepostrádá velkorysost i lidskou moudrost, obohatit obrázky.

A Draganě díky, za všechny prcky, kteří teď mají novou pohádkovou tetu.

Teta Míša 

[sexy_author_bio]