Okénko do minulosti

Začala škola. To si jistě všimla většina z nás. Především rodiče menších dětí zaregistrovali, že je doma jaksi tišeji, mizí méně jídla a pořádek vydrží déle, kolikrát až do víkendu. I přestože naše peněženka pustila snad všechny chlupy, které měla a na školní pomůcky padl i poslední litr, který jste měli zašitý jako krabičku poslední záchrany pod volnou kůží na břiše, naše srdce plesá. Prázdniny jsou každoročně očistec zvlášť proto, že děti nabudou dojmu, že jsou nekonečné a škola je definitivně za nimi. 

Tomu je úměrné zpruzení a rozčarování, které nastává vždy zkraje září.

Ani u nás tomu není jinak a tak jsem poslední čtyři pět týdnů pečlivě zásobována informacemi, co všechno je vopruz, která ze spolužaček konvertovala k sudokopytníkům, a který že pedagog je „hustej“ a “mimoň“.

Informace ke mně proudí, aniž bych o ně sama žádala.

To je nutno podotknout. Zvlášť dvanáctiletá dcera má celkem hlučné názory a zvládne mluvit neuvěřitelně dlouho. Občas přestanu poslouchat a schválně sleduji, zda se alespoň jednou nadechne, než to na mne všechno vysype.

Za těch několik let jsem se naučila ždibec trpělivosti a tiše doufám, že jim to pánbíček oplatí na dětech. Vlastně přemýšlím, jestli to u mě bylo jinak. Jestli to pánbíček oplatil mamince a tatínkovi na dětech, tedy na nás.

Asi ano.

Zrovna si tak každoročně zářijově šedivím a plešatím z těch svých ratolestí a korespondence s jejich pedagogy. Milá pracovní povinnost mne zavála do místní knihovny. Neodolám a vždy si s gustem přečtu staré noviny. Nemyslím včerejší. Myslím deníky z doby, kdy jsem ještě tahala kačera, anebo byla minimálně na houbách.

Ne, nestýská se mi po kolektivizaci a pionýrech.

Ale ráda nakouknu do jiné doby a odpočinu si tam od přítomnosti.

Náhoda tomu chtěla, že jsem v deníku z roku 1966 objevila unikátní článek.

Představte si, že zrovna od druhého pololetí tohoto roku měla být zavedeno ve školách celkem deset volných sobot. Jistě chápete, že takováto novinka vyvolala oprávněné pobouření.

Představte si, že tehdy byla výuka plánována na devět let školní docházky, tedy dost času našlapat do dětí vědomosti i propagandu. I přesto bylo veřejností voláno po zdravém rozumu.

Cituji z článku „Problematická vymoženost: „

„Pro takovou úpravu nejsou doposud vytvořeny podmínky.

Učivo není zredukováno tak, aby se sobotní vyučovací hodiny nemusely nahrazovat během týdne, chybějí moderní vyučovací prostředky, nemáme předpoklady pro přenesení těžiště mimo školní zájmové činnosti z odpoledních všedních dní na sobotu. Tento experiment takticky ubere dětem volné hodiny, které zatím denně měly, a naopak zvýší jejich duševní vypětí dosud rozložené do celého týdne.“

Upřímně bych chtěla vidět vypětí mých dětí, kdyby ministryně školství zavedla v retro experimentu výuku od pondělí do soboty. Možná by měly protažené ksichtíky jak já nad účtem z plynárny.

Tehdy kupodivu tento „hokus pokus“ rozdělil odbornou školní i laickou veřejnou na dva nesvářené tábory. Odpůrci bili na poplach před kolapsem výukového systému stejně jako před chaosem a přetížením žáků a studentů.

„Je to především značný počet směn na I. stupni, které prodlouží pobyt ve škole do pozdních odpoledních hodin. . . .

V každém případě bude při zachování dosavadního učebního plánu docházet v jednotlivých případech k porušování organizačních předpisů, pedagogických a hygienických zásad.“

No považte. Hygiena v ohrožení.

Já bych ty svázané ročníky tiskovin snad nechávala jako povinnou četbu. Nevědí, čeho si vážit. V sobotu po dětech chci pouze natrhat trávu pro morčata a vyjít na houby dřív než zbytek města. I tak je mi odměnou celkem peprný monolog na téma mého duševního zdraví. Ti větší pak pindají o ústavě a právech dítěte.

Každopádně by si příště nechaly ty blbé otázky, jestli jsem psala ve škole perem nebo křídou na tabulku.

Ze všech tehdejších protiargumentů mne zaujal tento.

“Z vyjádření třebíčských devítiletých škol vyplývá, že zavedením jedenáctidenního vyučovacího cyklu s jednou volnou sobotou při dosavadním nezměněném počtu hodin učebního plánu se všeobecně zhorší denní režim žáků a namnoze se zkomplikují učební i výchovný proces ve škole i mimo ni.“

Nutno dodat, že tehdy Mladá fronta obdržela mnoho rozhořčených dopisů z řad rodičů dětí. Volný víkend výměnou za šesti až sedmi hodinový vyučovací den byl považován za hru s ohněm a duševním zdravím studentstva.

Děti měly dokonce začít chátrat po fyzické stránce:

„ Připomínám často kritizovaný stav tělesné připravenosti našich branců přicházejících na vojnu.  Příčina? Málo sportu, tělocvičen, hřišť, bazénů a stadiónů. Vlastně nic nového pod sluncem.  A teď do toho přijde volná sobota….“

A to ještě tehdy děti nesmrděly u počítače, popř. tabletu a s dotykáčem. Na televizi se chodilo jednou týdně k majetnějším sousedům a bylo v ní kulové.

A slzy lítosti na závěr:

„ Stovky a tisíce městských dětí tráví své volné chvíle k obrazu svých rodičů. Ty skrovné možnosti, které děti měly pro sport, hudební a jinou výchovu, nyní vezmou za své, neboť se jim prodlouží výuka.“ 

Tady bych zavzpomínala na maminku, kterou k obrazu svému zhruba v těchto letech rozvíjel pradědeček. Sám hrdý na soběstačnost během války, toužil tuto schopnost delegovat na generaci příští.

Jeho dcera se jevila jako nepoužitelná a tak zacvičil svou vnučku, tedy mou mamku.

V letech, které tak zhýrale nadělily dětem volné víkendy, se maminka učila pěstovat tabák, balit cigarety, plnit patrony a co dělali se střelnou bavlnou ve sklepě, to už praděda nepoví.

Ne, nechci se posmívat ani zlehčovat dobu, která byla temným obdobím celé naší společnosti. V tomhle případě je výlet do minulosti jen milou připomínkou toho, že vše je relativní.

Pro jistotu dám článek přečíst i dětem. 

Možná jim dojde, že ta doba ještě není tak úplně daleko. Třeba je na chviličku napadne, že ten pravej vopruz a mimoň je sedět v sobotu ve škola namísto doma v župánku před bednou.

A třeba jednou půjdou natrhat jetel morčátkům bez keců a s úsměvem….ale ne, to už je utopie.

Docela se těším na vnoučata.

Až půjdou do školy. To už budou tyhle články nenávratně v propadlišti dějin.

A stejně to pro ně bude všechno vopruz.

ToraToraTora

[sexy_author_bio]