Máte “blbé” dítě? Nevadí…:)

…doufám, že si všechny maminky Popelky užily včerejší svátek tak hezky jako já. Nejenže jsem si zavzpomínala na všechna alotria, která uměly vystřihnout moje děti, dostala hromady přáníček, ale zavzpomínala jsem i na sebe a trampoty mojí maminky. Hlášku z titulku používala s úsměvem pokaždé, když mě otec zkoušel z matematiky, nebo zeměpisu. Nu což…zase mě bavil děják. Ale kdybych byla génius…

…no tak mi věřte, že by to mamka taky neměla jednoduché.

Na jednu takovou mamku, se kterou jsem před lety dělala rozhovor, jsem si vzpomněla.

Ten rozhovor jsem našla.

Tak schválně, chtěli byste malého Einsteina s fotografickou pamětí, který má v šesti letech povědomost o klimatu na Marsu a jasno v politice?

Dneska bude Ondrovi, jestli dobře počítám, necelých čtrnáct let. Soudím, že má za sebou doktorát na UK 

Bohužel to nemohu ověřit, protože kontakt na paní Alenu už nemám, ale třeba Popelky čte, a třeba dá vědět.

Dost by mě zajímalo, co se kolem Ondráška sedm let dělo a kde je teď.

Má fotografickou paměť. Rozsah jeho myšlení je zdaleka dál, než tomu bývá u dětí jeho věku. Slovní zásobou převálcuje i dospělého, ale také je ukrutně zlobivý a těžko zvladatelný…

Během našeho povídání stihl malý Ondřej vylít dvakrát sklenici se šťávou, polepit kuchyňskou linku samolepkami se Spidermanem, vymluvit své mamince do hlavy doslova kráter, udělat spolu se svým malým bráškou ze sedací soupravy v obýváku hromadu ledabyle poházených matrací a ohnout kávovou lžičku do tvaru kramle. Také mě poučil o naší politické scéně, o světové polické scéně, o historii, o vesmíru, věnoval se Vikingům i indiánům a starověkému Egyptu.

„Pojď sem, ty malý nezbedo,“ povídám, „jak se jmenuješ?“
„Jeřdno,“ odpověděl.
„A ty se jmenuješ jak?“
„Já jsem Míša.“
„To je blbý jméno,“ vyhodnotil.
„No já jsem vlastně Michaela, líbí se ti tohle jméno víc?“
„Jo, to je lepší. Míň to vypadá jako křeček.“

„Prosím vás, nezlobte se na něj, je to hrozný kecka… paní doktorky se minulý týden zeptal, jestli se pod nosem holí, myslela jsem, že ho snad zabiju.“

Raději deset méně nadaných dětí

Narodil se v březnu 2003 ve znamení Ryb.

„Už od miminka miloval, když mohl být všude přítomný. Vozila jsem ho po bytě v kočárku, protože odmítal být sám. Když se mnou jezdil i na záchod a do koupelny, dokázal být neskutečně hodný. Mluvil velice brzy a šlo mu to samo. Pamatoval si každé slovo a později dokázal doslovně reprodukovat celý rozhovor, třeba i den zpátky. Z obrázkových knížek si uměl vybavit nejen obsah a rozložení strany, ale dokonce jak jdou za sebou. Nechtěl si hrát jako jiné děti. Od čtyř let například fotografoval. Možná je to pro tu jeho paměť. Má nadání dělat fotky i ve své hlavě, alespoň tak tomu říká,“ říká maminka Alena.

Do školky malý Ondra dlouho nechodil

Alena záhy otěhotněla s Lukáškem, takže zůstala doma.

„Stejně to pro něho bylo vysvobození. Nebyl den, aby si na něho nestěžovali. Že neposlouchá, že neuklízí, že je stále duchem nepřítomný, že diskutuje a podobně. O jídle řekl, že je hnusné a že paní kuchařka schválně vaří špatně, aby jí dobré věci zbyly domů. Paní učitelky se zeptal, jestli má sama děti, když odpověděla ano, řekl, že se teda moc diví – je to darebák. Na druhou stranu je Ondra neuvěřitelně pokrokový, inteligentní a zajímá se o věci, které nepřísluší jeho věku. Kombinuje jako dospělý člověk, leckdy lépe,“ vypráví.

Ondra podle ní ve svých necelých šesti letech plynule čte i píše. „Učil se to sám, jen chodil a ptal se. Hraje si tím, že se například naučil jména všech ptáků ze třísetstránkového atlasu. Teď se učí houby a historická letadla,“ říká Alena.

„To dítě je na jednu stranu geniální a na tu druhou je na zabití. Neposlechne normálně. Chce důvod pro všechno, co po něm chcete, pak sám hodnotí, jestli je to třeba. O všem se mnou diskutuje, dává mi návrhy na řešení, je to někdy současně legrace a současně nálož. Připadáme si někdy jako ve sněmovně,“ pokračuje.

Ondra hraje šachy, překrásně maluje, hraje na klavír, umí mariáš i poker a sudoku už ho prý nebaví. Zajímá se o vesmír, o historii… prakticky se podle Aleny zajímá úplně o všechno, i o politiku…

„Vím, že to není docela normální dítě, a také po rozhovoru s psycholožkou a po několikerých testech jsme se rozhodli, že nebude chodit do normální školy. Ondřej půjde do školy pro nadané děti, kde dostane individuální péči. Jsme v jednání s několika organizacemi, které se zabývají výukou nadaných dětí, a všechny, které jsme prozatím navštívili, jsou v Praze. Máme ještě čas, a tak přemýšlíme i o stěhování,“ dodává matka.

Šachy hraje jako bůh

Chtěla jsem si Ondru trošku vyzkoušet a napadly mě ty šachy. Znám pravidla, ale hraju asi tak dobře, že by mě porazila i průměrně chytrá želva. Hra trvala šest minut. Poté, co jsem rafinovaně obětovala několik pěšců a věž, jsem přišla o oba koně.

„Chceš jednoho koně půjčit?“ zeptal se ten malý hnidopich.
„Ne, děkuju, zvládnu to i s královnou.“
„Tak to asi těžko, leda bys měla dvě,“ pravil a zchvátil mi stěžejní a jednu z posledních zužitkovatelných figurek.
„Jsi milý chlapec.“
„Šach-mat!“ zamrkal hnědýma, zlomyslnýma očičkama a usmíval se.
„Spáchám sebevraždu, než bych se nechala zajmout nepřítelem,“ povídám za svého krále a zinscenovala jsem harakiri s černou dřevěnou figurkou.

Ondra se tomu srdečně smál a paní Alena taky.
„Nic si z toho nedělejte, mě už to taky nebaví s ním hrát. Manžel ho párkrát porazil. Všechny jeho tahy si pak zapamatoval a hrál jako on,“ dodává.

Čím bys chtěl, Ondro, být?
Nevím…

Proč tyhle tvoje rybičky mohou pod vodou žít a my ne?
Stačí jim málo kyslíku. Ryba nasaje vodu pusou a ta jede kolem žaber, vidíš? Pak je tam taková malá záclona a tam si vezme vzduch, kterej byl v té vodě. Chápeš?

Ondro, mohly by žít na Marsu?
Ne, protože tam je moc oxidu uhličitýho a je tam padesát pod nulou, je tam moc prachu, nestálá atmosféra, skleníkový efekt a prachový bouře. Voda tam není, jenom led a sněží. Dřív to bylo jiný…

Kdy dřív?!
Prostě před tím, než se rozdělil…

Který politik je ti sympatický?
Klaus.

Proč?
Protože je chytrej.

A kterého nemáš rád?
Toho tlustýho, co se potí a pořád kouká nahoru.

Co myslíš, že chtějí naši poslanci?
Peníze.

No a co myslíš, že by měli udělat, nebo kdo by měl ve sněmovně být?
Bohatý lidi.

Proč?
Protože ty už tolik nechtějí peníze.

A víš, jak vznikla Země?
Z lišejníků.

Jak to děláš, že si všechno pamatuješ?
Mám obrázek ve svý hlavě a na něj se podívám.

Povídala jsem s Ondrou hrozně dlouho. Bavilo ho povídat si o vzniku Země, o politice, věděl, kde je Abú Simbel, má povědomost o Tutanchamonovi, hovořil o starých indiánech a doslova romány vyprávěl o Vikinzích. Namaloval souhvězdí Orion a nevydržel být byť jen chvilku v klidu, pořád musel vedle souvislého, smysluplného hovoru ještě něco dělat rukama, nebo chodil sem tam…

Naprosto chápu, že tenhle kluk by v normální škole možná měl výrazný problém. Nakonec jsem se ho zeptala, jestli si vzpomene, na co jsem se ho zeptala jako první.

„Jak se jmenuju a pak jsi řekla, jak ty. Jmenuješ se jako můj křeček. Do kafe sis dala tři kostky a pak ještě jednu, hrabala jsi v tý tašce a dala jsi mámě vizitku kvůli fotkám, je žlutá, brácha ti vzal telefon a máma mu ho vzala, pak ses ptala, v jakým jsem narozenej znamení, pak…

Neuvěřitelné, už bych si možná tak do detailu ani nevzpomněla… 

Co říkáte?

…mimochodem, ta hláška mojí mamky z titulku má pokračování:

...” Valenta vám poradí. Josef Valenta, poradna pro blbé děti, Hybernská 12″.

Kdybych byla jako Ondra, trvalo by mi přibližně deset minut, než bych zjistila, že v Hybernské žádná poradna pro blbé děti není, tím méně, že tam působí poradce tohoto jména.

Jenomže jsem byla dítkem, které na otázku “která je nejvyšší hora v Čechách” odpovědělo zdatně, že Říp, takže jsem ve Valentovu poradnu věřila ještě ve třinácti.

Ale s úspěchem jsem to pak říkala svým dcerám, které také věřily.

A také dlouho.

Zbožňuji je!!

I přesto, nebo právě proto, že:

Pavlína vypila ředidlo a nalila do pračky genciánku, “aby to vonělo”. Jedla kameny a ohlodala fíkus.

Míša na otázku “kde je Vítězný oblouk” pronesla, že v Letňanech a v deseti letech toužila být pohřebákem.

Alice podpálila pokojíček, ve snaze zjistit, zdali ručník hoří, pojídala rtěnky a samou láskou uškrtila křečka. “mám čeček a spinká”.

Johanka hystericky řvala v metru na Kačerově a visela na dveřích s tím, že chce vystoupit, protože chce navštívit Skrblíka, Dulíka, Bubíka a Kulíka.

HESLO DNE:

“Miminek není nikdy dost!! 

Já.

Šťastná matka

Michaela Kudláčková

[sexy_author_bio]