“Maminko, miluješ mě?” HA! Výzo!

„Moje nejkrásnější, nejmilovanější, jediná a drahá maminečko, miluješ mě?“ jakmile se tohle ozve ode dveří ve chvíli, když se ostýchavě otevírají, automaticky odpovídám: „Nemám, už jsem se dívala!“…

„Ale já nic nepotřebuju, drahá maminečko“, to mě otočilo, neb to bylo značně podezřelé.

Už ale ve chvíli, když jsem v otočce od počítače míjela očima kalendář, můj mozek (už funkční) právě aktualizoval ovladač na dnešní datum.

Potvrdil mi to vzápětí i vizuelní vjem, jímž jsem zaznamenala Johanku stojící ve dveřích, v ruce s papírem A4.

Podél něho se bimbal spuštěn od zápěstí ještě jeden.

Ta tam byla její jistota a sebevědomý postoj.

„Znám svoje práva, ale nadále spoléhám na tvé sociální cítění a dobré srdce“, pravila.

„Výzó. No tak ukaž!“

„Apeluji….“

„Neapeluj a dej to sem, stejně jsem ještě dnes nejedla, takže nemám co vrátit na svět“

No, vysvědčení génia vypadá jinak.

„Kde je tvůj nadprůměrný intelekt ty umělkyně se třema dostatečnýma, aha?“

„Maminko. V řiti“

Velmi správně.

Nejsem typ, který by se zhroutil, nebo své dítě čtvrtil a jako potomek takové matky, nemá moje dcera sebevražedné sklony, pakliže nese domů tento výživný plod půlroční intenzivní, školní snahy.

Vyslechla jsem si také, která učitelka či učitel je jaký, koho nenávidí celá škola a podobně. Pochopitelně se jednalo o kantory, jejichž předměty byly hodnoceny oněmi židličkami.

Nevím, do jaké míry je to aktuální právě u Johanky, ale fakt je, a to si pamatuji ze školy, že obliba předmětu, pokud člověk fakt není na určitou látku zcela tupý, je také hodně o kantorovi.

I  proto mě zamrzelo, že Johanku nebaví fyzika a dějepis.

„Hele, Johny, dějepis je strašně prima a fyziku žiješ.

Prostě je všude kolem tebe. Magie je prakticky fyzika. Pokud nemáš talent na jazyky, s tím toho málo uděláme, matika super, čeština ujde, ale …dones mi sešit z fyziky“.

Celé odpoledne jsme pak s Tomášem věnovali místo práce vzbuzování zájmu.

Alespoň to zkusíme.

Vyráběli jsme kladky, sunuli nábytek a podkládali ho násadou od koštěte, točili kabelkou a drkali do mincí. Třeba se něco pohnulo. Třeba se Johana teď bude líp dívat. Možná jí začne zajímat, že kladku může vidět na každé stavbě, a že bez páky se neobešly staré civilizace a stále si bez ní neumí představit život týmy Formule 1.

Že i houpačka na hřišti…

Přírodopis jí chytil po té, co se podívala, jak květina umí vyvinout rychlost, kterou ani mnohobuněčný člověk není schopen zaznamenat. A to se prosím rozmnožuje nepohlavně. (ta kytka).

Nechci po ní zázraky, a nechci, aby byla ve stresu, či měla dojem, že je špatná.

Naopak.

Chci, aby se motivovala sama, aby se učila proto, že TO chce vědět. Že jí to baví. Chci jen to, na co má. A domluvili jsme se společně, že to, že máme hodně práce neznamená, že se jí nikdo nemůže věnovat, když na to přijde.

Nemám radost, ze čtyřek v pololetí v sedmé třídě.

Mám ale radost, že je zdravá a krásná, že je vtipná, že má báječný komunikační kanál, že roste, a že s ní nemám výchovné problémy.

Je to ve srovnání s jinými fajn puberťák. A máme se rády. Čert vem Angličtinu.

Pokud jsme vzbudili její zájem v přírodopisu a fyzice, pak by mohla konec roku třeba ustát mnohem líp.

Druhý papír řešit nemohu, nebylo by to fér.

Třídní důtka je v sedmé třídě oproti mě prakticky nadlidský výkon.

Já měla dvojku z chování.

Z milosti. 

Michaela

[sexy_author_bio]