Lže? Fabuluje? Třeba je to umělec!

„Letos jsme byli na dovolené pod stanem. Máma s tátou měli svůj vlastní a my děti jsme musely spát v jiném stanu, daleko od nich. Každý den jsme museli nosit na výletech batohy kamarádům našich rodičů. Bylo to moc těžké. Večer se odešli opíjet do restaurace. Přicházeli ráno. Jednou v noci přišel nějaký muž a chtěl si vzít kufr mojí sestřičky. Chtěl jsem mu v tom zabránit, ale dal mi facku. Když jsem to řekl tatínkovi, odpověděl, že k dospělým se musím chovat slušně. Mám své rodiče velmi rád…“

Tolik citace z části slohového cvičení jednoho povedeného andílka.

Následovala rychlá návštěva učitelky u rodičů a jejich předvolání do pedagogicko-psychologické poradny.

Ze slohu byla nakonec pravda pouze tolik, že existují stany.

Takové a spoustu jiných zajímavých historek si malý Lukáš, syn mé dlouholeté známé, vymyslel bezpočet. Prošel dokonce vyšetřením, neb zničená rodina už začínala mít podezření, že chlapec trpí duševní poruchou.

Netrpěl.

Mohutná fantazie, výborné IQ testy a výrazný herecký talent, tak znělo vyjádření odborníka, který ho dostal do ruky.

Dnes tento baron Prášil dostudoval FAMU. Rád by byl režisérem a scénáristou. Myslím, že bude dobrý.

Naložil mě na trakař, a pak se mnou praštil

Zážitků na toto téma a materiálu do článku by bylo tolik, že by byl dlouhý jako zápis z jednání PS.

Moje vlastní děti si naštěstí vymýšlely tak nějak v mezích normy.

Ovšem, moje o sedm let mladší sestra, by mohla coby dítko psát romány.

Hlídala nás tehdy babička, když šestiletá Evina přišla s boulí na hlavě a odřenou rukou domů. Přišla pozdě a babička jevila zájem ji potrestat.

„Chytil mě chlap, babičko,“ pronesla s tváří týraného, nevinného drobečka. V ten moment se ta dobrá žena pustila vařečky.

„Proboha, jakej chlap?“

„Ošklivej, moc zlej a něco mi udělal, ale já byla statečná,“ nastavujíc odřenou paži, měla výraz a la Zoja Kosmoděmjanská a babička vypadala, že každou sekundou zkolabuje.

„Naložil mě na trakař a musela jsem sedět, protože jinak by zabil maminku,“  lkala.

To už jsem brečela i já, jakkoli jsem zkraje myslela, že jde zase o báchorku, jen asi třístou v pořadí.

„Strašně jsem křičela. Jel hrozně rychle. Volala jsem, ale nikdo nepřišel. Pak se asi polekal a praštil se mnou o ohradu na Viktorce. (fotbalové hřiště).Uhodila jsem se. Je mi špatně,“ trochu se zapotácela.

Babička se hodně zapotácela.

V rychlém sledu událostí, telefonátů a pobíhající babičky následně pak i sousedky, jsem zaznamenala policejní vozy, mnoho uniforem, nějakého člověka v civilu, paní v civilu, sanitku a venku policisty se psem.

První přišel otec.

Po několika minutách jsem ho zahlédla, jak bezradně, ale rychle chodí od jednoho k druhému a v očích má slzy. Evu si stále někdo podával, choval, hladil, opatrně oslovoval a vůbec to vypadalo, že v ní lidstvo objevilo nové vtělení Krista.

Pak přišla máma.

Zprvu to vypadalo, že mi sanitka odveze na ošetření maminku, otce, sousedku a snad i želvu a křečka. Pak si ale mamka vzala Evinu na chvilku do pokojíku. Po té, co vyšly, se v několika okamžicích náš byt vylidnil a bylo i po divadle na ulici.

Vzpomínám na první otcova slova směrem k sestře, když jsme zase jako rodina zůstali sami.

„Já tě snad jednou zabiju.“

Nezabil, a to ani při dalších představeních.

TOP modely mé sestry z archivu našich svatých rodičů

Máš doma maminku? (plynař) – „Umřela včera.“
(byla v koupelně)

Copak dostaneš pod stromeček? (sousedka) – „Nic.“ – Ty se netěšíš na Vánoce? – „Co to je?“
(půl roku si myslela, že jsme Jehovisti)

Utíkej domů (řidič, který večer projížděl naší ulicí ve chvíli, kdy Eva sama odešla z bytu) – „Nemám domov.“ – (Ten pán volal VB. Naštěstí je stihl i odvolat.)

Čím je tatínek? (kuchařka ve školce) – „Kosmonaut.“ A maminka? – „Víla – Anděl“ ( ta dobrá žena pak myslela, že naši jsou mrtví))

Kde bydlíš? (vedoucí na pionýrském táboře) – „V zoologické zahradě. Táta se tam stará o tučňáky.”

Je geniální, nebo nemocný, nebo obojí?

PhDr. Táňa Zemanová, dětská psycholožka, Praha 3

Jen málokdy se stává, že se u děcka jedná o poruchu zvanou „chorobná lhavost“. Zpravidla jde opravdu „jen“ o přebujelou fantazii, obrazotvornost, sklon dramatizovat situaci, vynutit si zájem a podobné ryze dětské nešvary. S věkem se většina dětí zklidní. Zkušenost a paměť mi napovídá, že hodně takových „breptů“, kteří za dobu mé praxe prošli zdejší ordinací, opravdu skončilo na umělecké dráze, nebo píší. Pokud rodiče mají obavu, je dobré navštívit s dítětem psychologa. Jinak je potřeba spíše vysvětlování a dostatek pozornosti.

Vědí, že lžou, nebo tomu samy věří?

Krajina dětské fantazie je nesmírně bohatá a nemá konce. Dítě jí bývá doslova pohlceno a mnohdy je hranice s realitou tak tenká, že ji v ten moment nerozezná. Umí si například díky schopnosti vidět a mnohdy prožívat uvnitř, hodiny hrát s pouhou utěrkou nebo lepenkovou krabicí a dvěma kusy dřeva.

Hlavní role v každém napínavém dramatu, které je dětská hlavinka schopna v okamžiku vyprodukovat, patřívá jemu nebo mamince či tatínkovi. Tento snový svět, kde je všechno možné, trvá ale jen chvilku, aby se pak navždy ztratil.                           

Jen na chvíli

Člověku je mnohdy až líto, když sleduje dítě zcela pohlcené světem svých představ, že při všech dramatech, tvrdé realitě, práci a starostech, které nám, dospělým připravuje skutečný život, už na barevný svět iluzí, pohádek, statečnosti a krásných snů nezbývá prostor.

Jen díky hrstce těch, kteří tuto schopnost neztratili, ale zkorigovali, naučili se ji žít, jen když to lze, a přenesli ji do dospělosti, máme dnes k dispozici díla jako je třeba Pán prstenů, Harry Potter, Malý princ a mnoho dalších.

Takže, máte doma malého barona Prášila? Pak možná vychováváte nového Tolkiena.

Michaela

[sexy_author_bio]