Konec prázdnin

Tohle léto jsem zase o rok zestárla a pojala jsem myšlenku, že budu tak nějak zodpovědnější, rozvážnější a svému životu dám nějaký řád a pořádek, abych neustále nevypadala, že sedím na bedně dynamitu s cigaretou v puse. 

Prázdniny byly celkem jízda na horské dráze a všem zúčastněným muselo být  jasné, že před začátkem školy, je potřeba tenhle mejdan pomalu rozpustit a nacvičit jakýsi režim, který by nám umožnil ráno před osmou spořádaně opustit byt a dostat se za školními či pracovními povinnostmi.

Správnou dávku kuráže a potřebné neústupnosti v prosazování záměru mi dodal víkendový nákup školních potřeb.

Pokladní jsem se snažila přesvědčit, že jsem koupila jen něco málo obalů, sešitů a dvoje tempery, nikoli pero Parker ve zlatém provedení vykládané diamanty a tudíž asi špatně markovala.

Ne, nespletla se.

Naštěstí knedlík s vajíčkem dětem chutná a nevadí jim, že se s ním budou živit do další výplaty.

Příměstský tábor se mi zdál pro nácvik ranního vstávání naprosto dokonalý, protože děti mají sraz v osm a pak mizí kamsi do lesa. Jelikož jsou hradecké lesy skutečně rozlehlé, nedoporučuje se chodit pozdě.

Pondělní ráno bylo zatěžkávací zkouškou.

Zatímco jindy se vzbudím v půl šesté a v kuchyni si užívám ranní siestu, tentokrát jsem si o hodinku přispala.

Snad déšť či vůně vzduchu po bouřce…no spala jsem jak mimino.

Mimina spala ještě déle, a protože jsem dlouho nemohla rozlepit oči a považovala sedmičku na ciferníku za šestku a byla tudíž v klidu.

V sedm začal Saigon.

Junior měl půlnoc, druhý syn chytal morče po kuchyni a dcera se dožadovala zapletení copů.

Bobánci si zřejmě spletli matku se švédským stolem a dožadovali se trojího menu a kakavíčka o správné teplotě.

Jako nejméně samostatná jednotka přilil oleje do ohně muž, který ví čtyři dny, že odjíždí na celý den do Prahy, ale za pět minut odjezd začne teprve shánět, kde má všechny věci, které potřebuje a které si asi milionkrát mohl připravit dopředu.

A nepřipravil.

Než jsem si v koupelně přeštukovala obličej, rozlily se děti jak velká voda v obýváku kolem televize.

S výrazem jak z nějakého kultovního hororu jen velice nerady opouštěly pozice. Než si vyčistily zuby, měla jsem pocit, že kutálím trabant do kopce.

Přesto, že jsem se snažila používat krátké oznamovací věty, musela jsem je snad desetkrát zopakovat, než konečně pronikly šedou kůrou mozkovou, děti se zvedly a šly udělat to, co jsem po nich chtěla v předchozím povelu.

Junior sice vypadá jak z kůže stažený králíček, ale nožička mu roste.

Zpravidla to zjistím v tom nejméně vhodném okamžiku. Třeba právě tohle pondělní ráno, když jsem se ho snažila nacpat do pevné kvalitní obuvi do lesa.

Nepřestal plakat, ani když jsem vytáhla zmuchlanou ponožku z boty a cpala mu tam nožku ještě jednou.

„No nic, půjdeš v zimních,“ rozhodla jsem,“Koneckonců je venku jen 17°C.“

S jazykem na vestě, ale přeci, jsme vyrazili směr hřbitov.

Příměstský lesní tábor totiž má své stanoviště u lesního hřbitova, a tak každý den předávám i přebírám děti na tomto tichém a krásném leč trochu morbidním místě.

Po cestě jsem ještě dělala zastávku, aby nás mohl dohonit manžel ve služebním autě a převzít si kartu na benzín, kterou v tom spěchu zapomněl.

S úlevou jsem předávala děti.

Jeden měl zimní boty s kožíškem a ostatní…

Na poslední chvíli jsme řešili Tomáška, takže mi naprosto uniklo, že dcera se synem mají sandály.

Koukali na mě a já zírala na jejich ponožky, které pomalu ale jistě sály vodu z lesního porostu zmáčeném celonočním deštěm.

Skočila jsem do auta a mazala domů.

Popadla jsem holínky, náhradní ponožky a mazala zpátky. Tou dobou byly již děti s vedoucím na cestě kamsi do tábora a v práci lidé, kteří na mě již čekali.

Přimkla jsem zabahněnou obuv na hruď a vydala se sprintem mezi náhrobky.

Naštěstí jsem za rozptylovou loučkou zahlédla známý baťůžek a odhodlala se posvátné ticho tohoto místa porušit svým voláním.

Slyšeli, zastavili.

Předala jsem holínky a vyplivla plíce na štěrkovou cestičku.

Zpátky už jsem šla jak za rakví. Nevadil mi ani studený déšť, který se spustil z oblohy.

Do práce jsem dorazila durch, s obtiskem holinek na triku a zpožděním cca hodinovým.

Sedím tu u kávy a přemýšlím, zda existuje způsob, jak do týdne zvládnout ranní vstávání nebo zda bych se měla rovnou obrátit na ministerstvo školství se žádostí o odklad prvního školního dne.

Vlastně ani nevím, kdo tam teď sedí.

Ministr v demisi, morálka v demisi, matka v p….

To nám ta škola pěkně začíná.

ToraToraTora

[sexy_author_bio]