Jak jsem s Gábinou dvakrát dělala pohřeb

Od mala jsem bydlela v hornickém městečku, příběh spadá do konce 70tých let …

Kamarádila jsem s Gábinou. Jsme skoro stejně narozené a v té době nám bylo 6 roků. Byly jsme stejný typ. Dvě malé držkaté, blonďaté, v pruhovaných tričkách, skládaných sukýnkách, k tomu podkolenky a dřeváčky… 

A byly jsme velice chytré a ctnostné.

Když jsme chtěly na zmrzku za 0,70 haléřů nebo na šumák či Vitacit, tak jsme doma posbíraly noviny a staré Květy, a davaj do sběrny s vrzavou kárkou …

Moje máma byla se mnou sama a Gábina byla z pěti sourozenců, takže vyloudit doma korunu byl nadlidský výkon a neustálý zdroj nápadů, jak si zařídit cash na mlsání nebo na kolotoč.

Po cestě do sběrny jsme šlohly aspoň jednu růži u benzínky za lavičkou…

Oďobaly jsme rybíz nebo maliny, co trčely od zahrádek skrz plaňky plotu a rozplývaly  se nad kdejakým motýlkem a broučkem … 

Jedno bylo léto všude plno hlemýžďů

A tak jsme se rozhodly, že je budeme chytat, vycvičíme je a prodáme a budeme mít zase na Vitacit.

Našly jsme každá šneka s krásnou ulitkou a donesly jsme je domů. Gábina šneka ukryla do lavoru v koupelně, kde ho objevila její starší sestra. Ječela a šneka vyhodila z okna.

Vražedkyně !!

Můj šnek dostal jméno Pepa a taky dostal byt.

Velkou sklenici od okurek.

Natrhaly jsme mu do sklenice trávu, aby to měl pěkné a nevěděly jsme, co šnek  jí, takže dostal kousek mrkve a kůrku chleba.

Lezl kolem dokola, po celé sklenici byl sliz… aby mi v noci neutekl, hezky  jsem na sklenici dala pokličku.

Šnek se do rána zasebevraždil a smrděl jako blázen.

Strašně jsme s Gábinou  brečely… Gábina z domova donesla černou látku ( netucha, že to má starší sestra připravené na sukni ). Látku jsme ustřihly a daly do kočárku na panenky a to byl smuteční vůz.

Tak a ještě rakev.

Rakev jsem našla v obýváku. Průhledná šperkovnice mojí mámy. Vyklopila jsem její náušnice a korálky do šuplíku, do rakve jsem dala látkový kapesníček, naběračkou jsem vyndala zesnulého Pepu a vyklepla ho do rakve.

Naložily jsme rakev a umrlce do smutečního vozu, vzaly lopatičku a šly za městečko k zahrádkám kopat hrob a natrhat kytky na pohřeb.

Opět jsme ukradly růži ze záhonu u benzínky.

Hrob jsme vydloubaly plechovou lopatkou, Pepu uložily v krásné rakvi jak  Sněhurku, obulely jsme to a táhly zas kočárek domů.

Následoval világoš u nás, za odcizenou rakev a világoš u Gábiny, za zničenou látku.

Utekly prázdniny, šly jsme do první třídy a do našeho městečka zavítal kolotoč.

Tradičně parkovaly maringotky s mercedesy, žlutými psy a šňůrami na prádlo kolem karavanů…a kolotočem a houpačkami i střelnicí za obecní kotelnou na škváře.

Děti kolotočářů byly úžasně důležití přátelé a spolužáci.

Za drobné pomocné práce bylo možné získat díky takové protekci i jizdu na kolotoči zdarma nebo dokonce papírovou růži bez nutnosti střílení vzduchovkou na špejli !!!

Jedna kolotočová chodila i k nám.

Ve škole byla už tak po třetí v druhé třídě.

Měla už trochu prsa, říkala sprostá slova a měla boty s podpatkem a před školou na ní čekal cvičený žlutý pes.

Obdivovaly jsme jí.

Taky jsme chtěly na kolotoč.

S kolotočovou holkou byla docela řeč a měla ještě něco nevídaného.

Měla živou želvu!!

Fakt !!

Želvu jsme s Gábinou do té doby neviděly a byly jsme z ní vedle.

Obě jsme ochotně nosily želvě salát a jablka z domova, a byla pro nás ještě větší vzácnost, než kolotoč.

Holka z maringotky měla ale doma jakýsi průšvih a rodiče jí za trest chtěli želvu vyhodit.

Kolotoče už pomalu končily a nás s Gábinou napadlo, že želvu zachráníme a nabídly jsme se, že se jí o želvu postaráme a na jaře jí vrátíme, až zase přijedou kolotoče za kotelnu.

Holka na to kývla a želvu nám svěřila.

S Gábinou jsme si nesly želvu hrdě domů a obden jsme jí měnily pobyt.

Den u nás, den u Gábiny. Neřvala, nedupala, oběma nám to doma prošlo.

Hezky bydlela v krabici a my se o n staraly dle rad majitelky.

Vše bylo  v pořádku do doby, než želva přestala jíst.

Pak přestala i chodit.

Tak jsme s Gábinou zase strašně brečely, že nám želva chcípla a že budem zas dělat pohřeb.

Co naplat, rakev už jsme neměly.

Posloužila krabice od bot a venku už byl trochu sníh a lehce mrzlo, takže plechová lopatička na kopání hrobu byla holý nesmysl.

Chcíplou želvu jsme odtáhly na sáňkách, aby taky měla jako pohřební vůz … k Oprámu, to byl jakýsi rybník, snad zatopená stará šachta, a milou želvu jsme pohřbily jako námořnici.

Do vody.

Opět pláč a strašlivá smutná cesta domů…

Dvě ubulené holčičky, zkoušené těžkým životem, kdy nám umírají zvířátka sama od sebe.

Bohužel jsme se později od staršího a chytrého bratra Gábiny dověděly, co jsme udělaly, a že vražedkyně jsme my dvě.

Želva prý nechcípla, ale usnula, proto míň jedla a nechodila, jen se vrtěla a měla zalezlou hlavu a packy.

My jsme jí omylem zahubily strašlivou smrtí…

Chudáka !!

Do jara jsme se bály, co bude, až přijedou kolotoče.

Holka z maringotky však celou naší akci brala se světaznalým přehledem, želvičky neželela, na nás dvě nepoštvala žlutého psa a nezabila nás.

Měla od rodičů velikého papouška.

V kleci. Asi měl ochranu před námi))

Na rok 1979 a na trable s vraždami zvířátek … vzpomínala

Quentinová z  Montargis

[sexy_author_bio]