Cyklus bicyklus

ž vás nebaví otlačený zadek od sedla bicyklu? Přijďte pobejt. O kolo s vysokou pravděpodobností přijdete. Stejně jako o iluze. Hradec Králové zaujímá v celorepublikovém mistrovství první a vítězné příčky v krádežích kol. No fakt, kam se hrabou severočeské metropole se svými nepřizpůsobivými. 

Kde že je Ostrava se svou nezaměstnaností. Hradec Králové, hrdé věnné město českých královen, které zvítězilo v jakési kalkulačce ministerstva pro místní rozvoj jako nejlepší místo pro život….pro pěší život.

Hradec holt naši předci vystavěli v úrodné nížině při soutoku Labe a Orlice. Kromě komárů tak generacím budoucím nadělili i nekonečné roviny, které svou placatostí lákají k pohybu na kole. Však je tu cyklistů možná víc než těch komárů. A já se nedivím. Placička naše úrodná se nejrychleji a nejlevněji projede a překoná právě na bicyklu. Pokud se pohybujete po městě, zvlášť v centru, můžete s klidem vyzvat na souboj lecjakého motoristu.

A to s naprostým klidem jistého vítěze.

Příležitost však dělá zloděje a u nás se zloději kol líhnou rychleji než mušky octomilky. Obtížný hmyz nemizí, kola ano.

Minulý čtvrtek mi ukradli páté kolo.

Za patnáct let. Když si od toho odečtete dvanáct let, po které jsem nevlastnila žádné kolo, asi si rychle spočítáte, jaký je to hukot.

To úplně první si vlastně koupil manžel. Tehdy byla značka Favorit ještě pojmem a sváteční cyklisté se předháněli, kdože má víc talířů a já nevím čeho.

Když si vezmete, že v podzemí každého paneláku je zamčený sklep, v něm zamčená kóje a v té kóji zamčené kolo, docela se zařehtáte, když tam jednoho dne to kolo nenajdete. Když se dosmějete, toužíte někoho velmi pomalým a trýznivým způsobem zabít.

Nicméně pojišťovna tehdy projevila pochopení pro naši ztrátu.

Bolestné i přes amortizaci vyneslo obnos, za který jsme koupili nové kolo. Měli jsme ho necelých šest měsíců. Znáte tu o zamčeném sklepě, zamčené kóji…..

Pojistku jsme propili a dál jezdili autobusem.

Je to jako porod. Po čase na to zlé zapomenete. A tak jsem zatoužila opět po kole. Co by pro mne manžel neudělal. Ještě chvíli mi mával policejními protokoly o krádeži před očima a pak povolil a bicykl zakoupil. Týden! Jen týden a bylo v řiti!!!

Na nějaký čas jsem vyměnila cyklistiku za mateřství.

Doba to byla dlouhá a nekonečná.  Málem jsem zapomněla jaké to je hledat kolo a nenajít. Odložila jsem kočárek a zatoužila za sebou nechávat opět jen jednu stopu. Naštěstí kamarádka našla ve sklepě starou skládačku. V opravně na můj plečkostroj koukali asi jako kdysi indiáni na železného oře. Po delším přemlouvání ho dokonce zprovoznili.

Vrchol byl, když jsem dokoupila ještě cyklistickou přilbu, která rázem ztrojnásobila hodnotu stroje.  Lidé mi uskakovali z cesty, někteří se i křižovali.

Každá pohádka jednou končí.

I přes četné opravy a prosby jednoho dne skládačka přestala brzdit. Ne vždy se dalo zastavit protisvahem. Další oprava by asi byla dražší než cokoliv jiného pojízdného, protože přestalo i šlapat, a tak bylo rozhodnuto. Vlastně nenásledovalo žádné drastické loučení před kovošrotem ani poslední polibek na rozloučenou. Stačilo kolo řádně umístit do stojanu a nezamknout.

Jste na omylu, pokud si myslíte, že se plečky nekradou.

Kradou a jak. Dva dny a mělo nového majitele. To bylo poprvé, kdy jsem krádež kola nenahlásila. Jak jsem již řekla, nebrzdilo. Krádež jsem tedy nehlásila čistě ze strachu, že budu obviněna z obecného ohrožení, až popíšu stav, v jakém kolo bylo. Nedej bože, kdyby ho někdo našel…..

K narozeninám jsem obdržela model skutečně krásný, pojízdný a vskutku výkonný. Chyběly mu již jen ty toliko populární komputery, co vám změří kalorie nebo rychlost. Nevadí, se špeky jsme nerozlučná dvojka. A rychlost mi na novém stroji bezpečně změřil radar u silnice. Konečně si mě začal všímat.

Bylo trekové a tak jsem v klidu mohla začít ignorovat lži naší radnice o perfektních cyklostezkách a opravených silnicích.

„Kde mám kolo?“ byly čtyři odpoledne a času proklatě málo.

„Jsem to ale blbka, vždyť jsem jela ráno s manželem autem,“ plácla jsem se do čela s ujištěním, že ve všední den už nebudeme kalit do půlnoci.

„Ale já přijela opravdu na kole,“ vystřízlivěla jsem, když se mi podařilo poskládat všechny střípky z dnešního rána.

Od té doby, co začala škola, mi hučí v lebce a život běží rychleji, než jsem schopna ho žít.

Když jsem prohledala zahradu, garáž, dům, i zásuvky u stolu a kolo nenašla, zavolala jsem policii a pak manželovi, že dneska dělá mamku on. Na policii jsem čekala dvě hodiny. Chlapci byli milí, jako vždy, a jako vždy jsme se shodli na tom, že pomůže jen dobrá pojistka nebo chodit pěšky.

Mě zůstal jen velmi nepříjemný pocit, že nám za bílého dne cizí chmaták vlezl na zahradu, přeštípl zámek a v klidu odfrčel na mém kole.

Dnes mi přišlo nové kolo.

Mám spočítáno, že když mi ho sedm měsíců nikdo nelohne, vrátí se mi to, co ušetřím na jízdném za MHD. Sedm měsíců je dlouhá doba. Kolo zamykám, ale přemýšlím, jestli bych ho namísto ke stojanu neměla připnout k hladovému gepardovi. Už dávno jsem pochopila, že kolo je v Hradci oběživo.

Takže bych se asi měla pro příště vykašlat na pojišťovnu, policii a namísto koupě nového si prostě nějaké ukradnout. 

ToraToraTora

[sexy_author_bio]