Čteme si byliny s chrabrými hrdiny

Zkoušeli jste už děti uspat bylinami? Nebojte, nemyslím odvar z makové hlavy. Myslím byliny, postaru bylyny, stariny. Ruské epické hrdinské básně. 

Asi té moderní dětské literatuře nerozumím.

Ty poslední pohádky jsem nepochopila ani já natož děti. Tak nějak jsme si všichni oddechli, že knížka skončila.

Nedávno se mi zase dostala do ruky krásně ilustrovaná kniha, ale stránka textu byly dvě souvětí.

Maxi souvětí.

Když jsme u těch ilustrací….

Nechce se mi klišovitě lkát po líbezných obrázcích Zdeňka Millera, Trnkových broučcích nebo okatých holčičkách Heleny Zmatlíkové.

Ale co je moc, to je moc.

Zřejmě jsem zastydla někde v dětství, kdy pohádky měly hladit příběhem, kresbami a dobrým koncem.

Ruské byliny mi byly vždy velmi blízké.

Maminka tehdejší vládnoucí garnituře nikdy nefandila, ale na knihy měla čuch vždycky. A tak jsem s přehledem trumfovala spolužáky na výstavkách ve škole při příležitosti česko-sovětského přátelství.

Zatímco jiní vyštrachali doma s bídou plyšového medvěda z olympiády a bábušku, já nosila knižní poklady.

Nejvíc se maminka bála zapůjčit Bohatýry-byliny.

Naštěstí  se nám vždy vrátili a dnes už jsou v moji knihovně. A přiznávám bez mučení, že jsem je schovávala především kvůli sobě.

Mám je moc ráda.

Byliny jsou celkem zvláštní žánr.

Vlastně nejde ani o pohádky ani o popis historických faktů. Jsou to smyšlené hrdinské příběhy ruských bohatýrů. Na rozdíl od našeho hloupého Honzy se takový bohatýr neválí třicet let na peci, ale narodí se, vyroste a zesílí během jediného dne.

K večeru stihne zvládnout ještě proměnu v sokola, šerého vlka nebo si nechá ukovat sedmipudovou palici. To nejubožejší a nejprašivější hříbátko ze stáda se stane bohatýrským koněm, jakého nikde jinde rovno není.

Takový bohatýr pak věnuje celý svůj život obraně matičky Rusi, válkám s nájezdníky, lupiči. Války vítězí několika prudkými výdechy, souboje zaražením protivníka do země.

V dětství jsem je přečetla snad stokrát a pokaždé stejně fascinována jako poprvé.

Ale chápu, že oproti tradičním pohádkám jsou prostě jiné.

Používají ustálené vzorce, opakované popisy, obrácený slovosled, příběhy končí hostinou nikoliv svatbou, nejí se buchty, ale pirohy a nebojuje se o princeznu, ale o matičku Rus.

Podle města, které bohatýři chránili, jsou byliny rozdělovány na kyjevské, novgorodské a moskevské.

K vytvoření nového hrdiny docházelo jen velmi sporadicky.

Většina autorů si vystačila s dobře známými.

V povědomí čtenářů vyryl nesmazatelné stopy Aljoša Popovič, Ilja Muromec, Čuryl Plenkovič, Svjatogor,Dobriňa Nikytič a další.

Ačkoliv byly smyšlené, jsou nejvýznamnějším odkazem staroruské lidové slovesnosti. Popisovaly nadčasové mýty ve světle skutečných historických událostí.

Ty nejstarší jsou datovány do XII. století.

Svou velmi typickou stavbou a melodií, kterou byliny nikdy neopouští, ladí s archaickými výrazy a oslavnými popisy hrdinů výpravné básně v ucelené a velmi příjemné čtení.

Ruská mentalita nám může být po tolika letech jejich “brigádnického pobytu” s tanky poněkud přejedená.

Zvlášť tím, že je velmi prvoplánová.

Ale jestli je za něco mám ráda, tak za jejich byliny a pohádky.

Trochu jsem se bála, že děti nebudou sdílet mé nadšení a přinejmenším nepochopí, že se zbroj neváží na kila, ale na pudy, cesta měří na sáhy a do světa se chodí volky či nevolky. Věrná Buruška Kosmatuška nese Ilju Muromce pokořit Slavíka loupežníka.

Nakonec si užíváme čtení před spaním všichni.

Zpěvnost a poezie vyplňuje vyprávění tam, kde tápou. Fantazie dostává křídla sokolí, a kde by chyběla, jsou kresby, nad kterými se srdce směje. To moje ještě dnes.

No jasně, že na Křemílka nikdo nemá a Rumcajs je prostě Rumcajs.

Přesto jsou byliny kusem mého dětství.

A přes všechna ta podivná jména hlavních hrdinů a ještě podivnější slovosled, jsou dětem srozumitelné.

Až dočtem, mám v záloze Krásu nesmírnou.

Kostěj nesmrtelný a Baba Jaga jsou mí nejmilejší záporáci z pohádek.

Kam se hrabe tříhlavá saň nebo vodník.

ToraToraTora

[sexy_author_bio]