Balení…

Ráno mě probudila kocovina jako vrata a jazyk přilepený na horním patře. Instinktivně jsem našmátrala sluneční brýle, protože oči odmítaly přijmout denní světlo jako fakt. Už za chvíli mi děti připomněly, že nálezem tmavých skel to nekončí. Bude potřeba najít ještě mnoho a mnoho dalších věcí.

„Mamííí, kdy už pojedeme za babičkou?“ halekaly jedno přes druhé: „říkala jsi, že v deset,“ urgovaly mé vstávání.

„Kruci, musím balit,“ projelo mi hlavou.

Hned na to jsem si vzpomněla, jak jsme včera s mužem zpanikařili, že se další dva týdny neuvidíme, a tak jsme si připíjeli na brzkou shledanou a na odjezd a na návrat…

Popadla jsem tašku.

Pak ještě tu druhou a první jsem vrátila. Vzala jsem zase první a nakonec jsem se vrátila pro tu největší, kterou jsem doma našla. V hlavě mi hučelo. Zírala jsem na tmavé dno zavazadla a fakt netušila, co bych tam měla hodit, aby na mne vyčítavě a tupě nezíralo.

Zíralo dál, takže jsem svůj neméně moudrý pohled upřela beznadějně do skříně. Tlačila mne kolena a taška byla stále prázdná i po čtvrt hodině.

Děti už si braly boty, jakože jdeme.

„Aha, boty, tím začneme. Kristepane, jaké tam vlastně je počasí?“

Do očí mne uhodily sluneční paprsky. Do tašky jsem vztekle mrskla holínky a sandály všech tří dětí, jelikož vrtochy počasí mne iritovaly stejně jako hulvát permoník v mojí lebce. Od bot je kousek k fuseklím a spodnímu prádlu. Zdá se, že jsem  pomalu začínala přicházet na to, jak v rekordním čase zajistím, aby děti nechodily čtrnáct dní pouze v plavkách…

“Sakra, plavky,“blesklo mi hlavou.

V podstatě ta moje robátka zachránily víc babiččiny zásoby oblečení než mne sklenka šumivého aspirinu. Synovi jsem totiž zabalila troje kalhoty včetně šusťáků, zato dcera měla jednu sukni a legíny, ve kterých jela.

Junior měl i rukávky, ačkoliv již přes rok plave jako vydra, zato postrádal šortky.

Bylo to balící fiasko.

Babička však vlastní dvě skříně nejrůznějšího oblečení na děti, které se dá zkrátka na houby do lesa nebo na večerní grilovačku vždycky vzít.

V balení jsem byla odjakživa spíš maniak.

Pečlivě sepsaný seznam již čtrnáct dní dopředu mi nedovolil zapomenout ani na nepodstatné hlouposti, detaily a tunu věcí, kterých nikdy nebylo potřeba, ale coby kdyby. Kolikrát jsme ty dva týdny zakopávali o již sbalená zavazadla.

Někdy jsem na fakt dlouhou cestu pohřbila v tašce veškeré spodní prádlo a pak každý den přepírala klukům trenky, aby nechodili stále v jedněch hnědě ocejchovaných.

Nu což, dovolená jednou za rok se dá přežít a tak rodina tak nějak neřešila mou balící chorobu.

S nástupem dětí do školy se ovšem balení stalo kategorií samo pro sebe.

Ba co víc, stalo se peklem. Napřed jsme si protáhli šlachy zavazadly do Itálie. Vybalit, vysypat písek, mušle, odslanit, vysušit. Spakovat chvíli na to dva ze tří na školu v přírodě bylo milou rozcvičkou.

Vybalit bylo o něco horší, protože zamotat mokré boty do svetru, aby nezmáčely tašku, to může napadnout snad jen moje potomstvo.

Dva týdny pauza a balíme znovu na tábor. Dva na tábor, třetího k babičce. Chlapec tomu převlékání moc nedal, takže jsem z hygienických důvodů vyprala všechno, čeho se dotkly svršky, které ze sebe vždy po několika dnech sloupl.

Dcera už nám povyrostla, takže se převlékla úplně do všeho, co sebou vezla.

Frajerka. Ještě ani neuschlo všechno na šňůrách a balíme znovu na příměstský tábor. Tam sice potěr nespí, ale musí být vybaven na celodenní pobyt v lese za každého počasí.

Notně otlučená zavazadly pokračuji extempore s kocovinkou.

Babička vlastní pračku a mývalí syndrom, takže mám štěstí a tašky přivezeme čisté a voňavé. Získávám náskok, takže k druhé babičce je sbalím na týden klidně s opičkou za krkem.

Tam se po venku běhá zásadně v hodobóžovém oděvu, takže zpravidla dětem i nakoupí něco nového, aby vůbec mohly vstrčit nos z domu.  Cílovou rovinkou bych tedy mohla probíhat vítězně o celou koňskou délku. Dcera ovšem na táboře získala jako vítěz jakési bojovky celý poslední turnus zdarma.

Brácha by chtěl jet taky.

Takže zabalím znovu na tábor těm dvěma. Junior asi půjde hejkat do hradeckých lesů a já do práce.

Až jim ovšem opět spakuji tašky. 

Až vybalím, tyto prázdniny posté a snad naposledy, nachystám jen aktovky a možná na dvoře demonstrativně podpálím cestovní zavazadla.

To není o kocovině jednoho rána a dilematem nad velkou a bezednou taškou.

To je kocovina z balení.

A z vybalování.

Ten tam je můj úžasný systém precizně nachystané tašky, ve kterých má každá drobnost své přesné místo, svůj význam a sepsaný seznam, který nedovolí opomenout nic, ani známky na pohledy.

Nastala anarchie. 

ToraToraTora

[sexy_author_bio]