Balada o plastové misce

Jahody zrají, třešně se začínají na stromě červenat a příroda spěje do své výživnější části roku. To já ráda. Navíc jsem od malička-babička by řekla:“schánšlivá“. Zkrátka narvu do sklenic všechno do okruhu deseti kilometrů. Usuším, co usušit jde. A zaplním i náš poměrně objemný mrazák až do posledního šuplíčku. 

Zvlášť ovocné a především jahodové dřeně si děti oblíbily ze všeho nejvíc. Rok od roku roste jejich obliba ale i spotřeba. Takže červen je u nás jasně nejovocnější měsíc v roce.

Minulý týden vyrazily děti s manželem na samosběr jahod.

Já se zatím doma chystala, jak si pěkně zadžemuju. Když jsem vyklidila špajz, diagnostikovala jsem se jako džemovací úchyl a rychle zapomněla, že bych vytvářela další marmelády. Leda bych to chtěla poslat do severní Afriky coby potravinovou pomoc za celou střední Evropu. „Nacpu to do mrazáku.“ Mám totiž zásobu takových těch báječných krabiček-piksliček, co se hodí na mražení i do mikrovlnky i dětem na svačinu a dělají se ve všech možných tvarech a objemech.

A dají se používat donekonečna.

Nevím, jak je možné, že jsem celý rok střádala pilně prázdné plastové piksličky a nikdy jsem si nevšimla, že víčka jsou v jasné přesile. Vždycky je to stejné. Otevřu nějakou věc, sníme obsah a hodím ji do dřezu. Až doposud je víčko ve stabilním a šťastném vztahu s plastovou miskou. Ačkoliv nevlastním drtičku odpadu, nikdy nevyleze tahle dvojka ze dřezu kompletní.

Jar rozpouští mastnotu, ale že by rozpouštěl i víčka?

Každopádně jsem takhle stála nad dvaceti šesti kily jahod a pomalu zjišťovala, že je asi budeme muset jíst začerstva, díky čemuž nám polezou i z uší a pravděpodobně je od této chvíle budu už jenom nenávidět.

Že bych náměsíčně chodila po bytě a víčka vyhazovala z okna? Možná mne někdy napadlo, že pikslu s víkem má každý dement a zvítězila ve mně touha být zase jednou originální?  Chtěla jsem snad narušit posvátnou bělost a čistotu mrazáku vybryndaným obsahem misek bez víka? Jsem rebel!!!  Možná někdo sbíral víčka od petek na na charitu a mě ze samé křesťanské lásky napadlo přihodit všechna víčka v domácnosti? Jo, tohle a dalších sto možných vysvětlení, co se mohlo stát. Výsledkem je tuna precizně uskladněných a naprosto nepoužitelných misek.

Vím, že pračka žere ponožky. Kdo žere ta víčka?

Ano, uklízím zubní pastu do ledničky, spodní prádlo do mrazáku a peněženku mezi kompoty. Také mám v kabelce pilku na železo a minulý víkend jsem květiny dala do piva namísto do vázy. Ale to je přepracování a stačí si pár dní odpočinout a zase si můžu vážit sama sebe. Ale víčka? Tahle kauza hovoří o cílené a dlouhodobé likvidaci potažmo o existenci časové smyčky, která si pečlivě vybírá právě tyhle placaté kousky plastu.

Obrátila jsem celý byt naruby a našla jen zlomek, malou setinku těch všech víček, která jsem hledala. Nezbylo tak než namrazit dřeň především v těch miskách, které svou drahou polovici měly. Takže některé jsou v třílitrových nádržích, které z nějakého záhadného důvodu víčka neopustila. Stejně jako malilinkaté pidimističky o obsahu  měnším než jedna porce pro nezletilého skřítka. No vidíte.

To je další záhada: proč jsem si, proboha, něco tak nepoužitelného koupila?

Celou dobu, co jsem fáčovala zbylé misky igelitovými pytlíky a gumičkami, aby mi nenatekla jahodová kejda všude po mrazáku, jsem přemýšlela, kde se stala chyba. Je hezké, kolik lidí pátrá po Elvisovi, po původu kruhů v obilí a Atlantidě. Takové marginálie.

Proč nikdo neřeší, kam odchází zemřít plastová víčka?

ToraToraTora

[sexy_author_bio]