Návštěvy: 3
Tedy to byl dobrodružný den! Napřed jsem přežila konec světa nad Sázavou, a když jsem myslela, že vám u ranní kávy povyprávím, jak neuvěřitelně brilantně mám vytřeno ve verandové pracovně díky tomu, že jsem se bála jít zvenku uvolnit a zavřít okna a raději vytírala, volala Vendulka.
Podivně špitala.
Napadlo mě, že jí někdo unesl a ona tajně volá z kufru nějakého auta, protože to by nebylo nic divného, neb Vendulku by chtěl každý, ale bylo to ještě horší.
V tu chvíli mi došlo, proč jsem za kratičko po té obrovské bouřce slyšela ty houkačky, co jsem se o nich zmínila v diskuzi.
„Co šeptáš, co se děje?“
„Já jsem tady v autobuse…“
„A oni tam lidi spí, nebo co?“
„Ne my jsme tady uvízli….tady spadla skála, tak tady stojíme“
„Bože a stalo se někomu něco!!!??“
„Nevim, ale v autobuse nikdo balvany na klíně nemá. Jenom už tady tak nějak stojíme hodinu a půl a nikdo nic neví. „
„Dá se jet k Tobě i jinudy?“
„Jo, přes Sloup“
„Když to nebude sloup vysokýho napětí, tak vydrž, zachovej klid, jedu pro tebe, neboj se nic…“
„Jsem vcelku klidná, ale už mě to tady nebaví“
Bylo mi jasné, kde spadla skála, protože to je prostě obrovská skála, která je sice zasíťovaná, ale zjevně není síť to správné řešení, což se potvrdilo už několikrát.
Je to majestátní skála a figuruje v mnoha písních, stejně, jako tento kraj.
Dolů to šlo dobře z mé strany a čekala jsem, kam až dojedu, než Véně budu muset zavolat, aby se vydala proti mně.
Přišlo to poměrně brzy, ale i skála spadla zřejmě rovněž poměrně zkraje, takže když jsem zjistila, že dál už to nejde, zavolala jsem, a Vendulka se z autobusu vydala vstříc záchrannému vozu.
Potkaly jsme se celkem rychle a cestou k autu jsme otočili několik řidičů, vyjukaných, když se dozvěděli, že spadla skála.
(člověk, který to tady trošičku zná, ví, že to zase není nijaká novinka, ale chápu, že když je tu někdo třeba prvně tak ho informace o spadlé skále, může lehce vykolejit).
Véna mě navigovala vlastně přes tu skálu, ale horem k ní domů.
V životě jsem v těchto místech nebyla a bylo to fascinující, krásné, mystické, velkolepé, silné…. nevím, už žádné české slovo.
Všude se válely chomáče mlhy, jak se vypařovala voda z lesů, z řeky, z těch kamenů na skalách, takže člověk jel, do bílé mlhy, aby vyjel a naskytl se mu překrásný až monstrózní pohled dolů…
Vendulku jsem nakonec v pořádku dopravila k jejímu domu, ale strašně jsme si to užily.
Shodly jsme se, že jsme ani jedna nečekaly, že tento den, bude mít takto velkolepý závěr.
Cestou zpět jsem si udělala po vzoru „Fantociho“ několik mazáckých koleček Masečínem, než jsem trefila tu správnou odbočku na cestu osmé třídy přes pole, ale v té chvíli jedinou spojnici přes místo popadaných balvanů.
Jak jsme na tu přírodu krátcí, co?
Teď tady sedím s Momanem, píši vám o tom, co už jste jistě ze zpráv zaznamenali a říkám si, jak jsem moc ráda, že jsem mohla dnes udělat něco já pro Vendulku, ačkoli je to vskutku obyčejná lapálie, normální věc, spíše samozřejmost, než cokoli jiného.
Ale i tak jsem moc ráda!
Že je Véna v pohodě doma, že jsem nakonec trefila cestu a nemusela strávit zbytek života ztracena v Masečíně, že jsem dala v chajdě tu velikou bouřku, že jsme cestou potkaly a já pak cestou domů milé lidi, kteří postávali u silnice a nabízeli si navzájem pomoc, rady, termosky s kafem i třeba deku pro pejska nějaké paní, která vjela do veliké laguny, a vyskočil jí do ní z auta maličký pinč, co se tam pak klepal jako sulc.
Říkám si, a říkám si to ráda, že když se člověk setká se zlem, nutně to neznamená, že se s ním bude setkávat pořád, nebo že dobra je méně, nebo že není vidět… JE…a možná je dobré občas to špatné zaznamenat.
To proto, aby to dobré potom lépe vyniklo.
Míša K.
[sexy_author_bio]
Článek pro vás napsala:
-
Miluje téměř syrové maso, všechny plody moře, sladkosti a mýdlové vůně. Libuje si v Astrologii, vaření a humoru jakékoli barvy.
Obdivuje staré kultury a západy slunce. Má zvláštní schopnost ztrácet důležité písemnosti.
Ráda by osobně mluvila s Máří Magdalenou.