Návštěvy: 22
Uvědomila jsem si to u Tvého brilantního článku o kašmíru a kvalitní vlně. Jenom jsem si tak zkusila představit sebe, jehlice a klubko téhle drahocennosti. Raději bych se předem zapíchla tou jehlicí. Myslím, že vím, o čem mluvíš. Jednou jsem měla svetr z mohéru a dal se nosit na nahém těle. Nosila jsem ho, dokud se tuším nerozpadl na atomy…
Byl nesmírně příjemný.
To už nedá říct o pletených a jiných oblečcích, které jsem byla nucena nosit jako dítě.
Úplně jsem se zasnila, když jsem od Tebe článek četla a vzpomněla si na mohérový zázrak, který mě provedl pubertou, abych se vzápětí vyděsila k smrti vzpomínkou na dobu před tím.
Moje babička byla totiž hotovou mistryní pletení, drhání, látání, háčkování a podobně.
Pamatuji si, kterak se mě pokusila i ona tyto věci naučit.
Měla svatou trpělivost a já jsem špalek, nebo ještě něco horšího.
I když je fakt, že šít na šlapacím stroji jsem se naučila, a to i přes to, že jsem si prošila prst.
Mohu vyprávět, jak člověk vidí miliony hvězdiček, když mu projede strojová jehla nehtem.
Ale šlapat umím dodnes.
S látáním a pletením už je to horší.
Ba přímo nejhorší.
Po té, co jsem jako dvanáctiletá hodinu látala ponožku do mřížky, maje uvnitř dřevěný hříbeček, se kterým jsem si mnohem raději hrála, než ho používala, a to ještě pomalu v patnácti, jsem ve finále vyrobila chrchel.
Babička mě přestala mě nutit do činnosti, která mi na týden zcela rozdrtila ego a v dobré víře se obrátila k pletení.
Vzdala i to, neb vrchol mé píle, u kterého jsem dodnes, je jedna řada navlečená na jehlici a klubko, které by bylo možné rozmotat jen tak, kdyby se rozstříhalo na centimetrové kousky.
Toho jsem docílila po té, co jsem se učila vlnu převinout.
Babička ovšem nadále po večerech usilovně pletla a následně mě zásobovala svetry, které měly ke kudrdlinkatým ovečkám asi tak daleko, jako čínská polévka k životu.
Rozkošné svetříky a ponožky mě ihned po oblečení ohlodaly na kost.
Dále mi ušila kalhoty a vestičku z látky, která byla na tuty původně určena k potahování židlí ve vyhlazovacích táborech.
Maminka jim přátelsky říkala „Mojžíše“.
Vypadala jsem v nich jako debil.
K tomu ona vestička, která ze mě udělala debila mužského pohlaví.
Celé to mělo blíže neurčenou, vlastně žádnou barvu, která připomínala šedivou.
Babička měla obrovskou radost, můj out fit dotunila šedým baretem, býlími rukavičkami a vyrazily jsme na procházku do Stromovky.
Vlekla jsem se a působila dojmem, že mám tanec svatého Víta.
Žral mě ten svetr, žraly mě Mojžíše, vesta, baret i babička.
Docupala jsem Stromovkou až k první louži, kterou jsem s chutí prometla. (dvakrát).
Věděla jsem, že budeme muset domů.
Když jsem z tohoto výstavního modelu konečně s námahou vyrostla, babička ho láskyplně napletla brčálově zelenou, nikoli mohérovou, ale nenažranou vlnou.
Kalhoty jsem nakonec v nestřežené chvíli rozstříhala.
Babička chvíli plakala, pak doporučila mamince, aby se mi více věnovala, a pak přesedlala na háčkování.
To taky uměla.
Já ne.
Ovšem dopracovala jsem se až k penálu.
Absolutně nedržel tvar, takže by se do něj dala dát stejně dobře tužka, jako hrábě, ale já na něj byla pyšná.
Babička na mě taky.
Sice jsem se jednou v euforii pokusila uháčkovat ponožky, ale nevěděla jsem, jak je zakončit, a když se mě máma v žertu zeptala, jestli jí háčkuju rakev, zanechala jsem toho.
Dodnes smekám před ženami, které dokáží nejen uplést vzory, třeba soby, nebo dokonce nápisy, ale nad ženami, které dokážou uplést cokoli, co se pak dá nosit.
A mohérový svetr bych chtěla. (tamten tehdy, byl dortově růžový).
No jasně, že ta růžová není vidět, když mi bylo asi 17.
Zrovna byl vynalezen kinematograf, tak asi nemůžou fotky být barevné a v HD.
(Nebýt mého kamaráda Pavla, (viz foto – vlevo -) který tu dobu pamatuje jako já, tak nemám ani tyhle neuvěřitelné, archívní fotky. Pavle, dík! )
Míša K.
[sexy_author_bio]
Článek pro vás napsala:
-
Miluje téměř syrové maso, všechny plody moře, sladkosti a mýdlové vůně. Libuje si v Astrologii, vaření a humoru jakékoli barvy.
Obdivuje staré kultury a západy slunce. Má zvláštní schopnost ztrácet důležité písemnosti.
Ráda by osobně mluvila s Máří Magdalenou.