Návštěvy: 11
Mám kamarádku, se kterou jsem byla svého času v Itálii. Ráno se zvedla, lupla do sebe sklenku vody, sbalila osušku, mě a hupky na pláž. Pomalu nemohla dospat. Na pláži si ode mě nechala namazat záda tak, že vypadala jako chleba s máslem, padla na břicho a to byl konec.
Mluvit se s ní pomalu nedalo, protože s obličejem zabořeným do deky jí nebylo rozumět.
„Co budem dělat?“
„Se opaluj, ne?“
„Joo jasně, se opaluju“
Flákla jsem s sebou taky na břicho.
„Nechceš taky namazat?“
První den jsem se nechala namazat a nešetřila na mě.
Jenomže… rozdíl mezi námi byl ten, že ona vydržela na tom břiše, dokud se jí centimetrová vrstva krému zcela nevstřebala, a dokud její záda neměla barvu hřiba nachového, zatímco mě to bavilo asi pět minut.
Převalila jsem se.
V tu chvíli jsem zase já vypadala jako řízek v trojobalu.
„Se projdu“
Něco huhlala, asi souhlas a já se vydala, se zády polepenými pískem podél pláže.
Potkala jsem prodavače peněženek, který byl horší než Jehovista, a slova „ne děkuji“, pro něho byla spíše výzvou, než decentním odmítnutím.
Teprve, když jsem mu sdělila, že kromě písku, jak jistě vidí, nemám při sobě vůbec nic, a jistě nechce písek, když ho může na sebe nalepit kolik chce, odešel, i s tou věcí, co měl na sobě přidělanou, a co na ní visely ty peněženky.
Vrátila jsem se zpátky.
Simona stále ležela na břiše.
„Žiješ?“
U jejích úst se nadzvedl písek, jako když uteče ještěrka.
„Potkala jsem prodavače… jdu si pro prachy, kdybych potakala dalšího“
Ani jsem nečekala na její písečný přesyp u obličeje.
Během procházky jsem potkala tři.
Přinesla jsem si sukni, peněženku (dohnal mě) a klobouk.
Utratila jsem nekřesťanské peníze, za které jsem si mohla v krámu koupit troje boty.
Po mém návratu a byla jsem tam asi hodinu, ležela Simona už na zádech.
„Namažeš mi břicho?“
Namazala jsem jí břicho, ona si k tomu namazala obličej a já si tak trochu v duchu přála, aby se musela převalit.
Alespoň by byla sranda.
Takhle byla strašná nuda.
Přímo příšerná….
Další hodinu jsem sbírala mušličky s úmyslem vyrobit si doma super zrcadlo v koupelně, které jimi oblepím.
Pak jsem plavala.
Pak jsem si šla koupit limonádu.
Pak jsem chvíli bezcílně zevlovala.
Simona byla pečená, nebo mrtvá, nebo obojí.
Napadlo mě, že jí postavím hrad.
Začala jsem hloubit základy a v tom přišel peněženkář.
To, co se nepovedlo mě, tedy dostat Simonu z hibernace, se povedlo jemu.
Jednu si vybrala.
„Moc drahý“
„Nééé drahý, levný“
„Nechci to jděte pryč“
„Slevááá“
„Furt moc a není to kvalitní“
Bože proč ho tak deptá, jestli tu peněženku chce, kurník, tak ať už jí koupí!!!
„Já ti půjčím“… nevydržela jsem.
„Ticho buď!!“
„Drahý, nekvalitní, vemte si to,… pryč, pryč…“, odháněla ho.
„Tak dobře, ale vy lejdy bandita, já doma děti, manželku, stará matka, já bankrot“…
Chtěla jsem mu dát svý kapesný a párek v rohlíku.
Simona koupila pomalu stejnou peněženku jako já, akorát za osminu ceny než já.
„Seš hamižná“
„A ty blbá, protože jeho to baví, on dělá obchod, on se v tom vyžívá, chápeš? Tys nesmlouvala?“
„Ne“
„Musela jsi ho pekelně znudit“.
“Jooo… tak já jsem ho znudila, to mi řekla ta pravá, která tady leží pět hodin jako přejetej ježek, zatímco já si okousala nehty nudou až k loktům“.
„Půjdeme se projít?“
„Budu ještě chvíli ležet“.
Cukalo mi v oku z toho, co řekla.
Druhý den jsem se přihlásila na výlet do skanzenu.
Sice bych raději na nějaké památky, ale to bylo daleko a moc drahé a nějak jsem odhadla, že naše delegátka se ve smlouvání asi nevyžívá.
Cestou jsme stavěli na oběd.
Byly tam prosklené pícky, ve kterých se grilovala kuřata. Nedala jsem si ho, protože jsem si připadala jako kanibal. Vypadaly jako Simona. Dala jsem si mozzarellu, ta mi byla blízko barvou.
Tehdy mi bylo dvacet, ale pamatuju si to dodnes.
A tak, když jsem teď tady mluvila s paní, která se natěšeně nechala slyšet, že jede k moři, kde se bude jen válet na pláži….
Ne!!
Já bych tak jela… jééé já bych věděla…
Tak třeba miluji Chorvatsko, ale ne na pláž, možná tak na chvíli a na nudi, abych se mohla nahatá potápět.
A to jsem zažila i s lahví a pokládám to za vrcholný zážitek svého života (zkušební ponor s instruktorem v rámci potapěčského kurzu) neopakovatelný!!!
Nebo třeba Řím a Colosseum, Benátky, Panteon…(nikdy na to nezapomenu – možná se odstěhuji do Říma)
Nebo toužím vidět Mexiko a mayské památky…
Egypt a pyramidy!!
Indie, Tibet, Mallorca, deštný prales ….
Snad bych i do letadla vlezla s pomocí dávky sedativ…
Ale proboha jenom ne grilovačka na pláži!
Nicméně… to jsem vyprávěla o době před… no před lety… teď bych se pomalu bála i do toho Chorvatska, které miluji, i s tamními družnými a milými lidmi a báječným jídlem, natožpak do Egypta, nebo Indie.
Nějak se ten svět pomátl a turista je nyní v takových destinacích vlastně hypotetická mrtvola.
Škoda…kdyby to šlo… letěla bych zrovna do toho Egypta… na potápění, protože tam je v moři ještě krásnější svět, než v Chorvatsku.
A jsou tam manty a to je … vidět mantu a umřít. 
No, co, na Šeberáku je taky nádherně!!
Míša K.
[sexy_author_bio]
Článek pro vás napsala:
-
Miluje téměř syrové maso, všechny plody moře, sladkosti a mýdlové vůně. Libuje si v Astrologii, vaření a humoru jakékoli barvy.
Obdivuje staré kultury a západy slunce. Má zvláštní schopnost ztrácet důležité písemnosti.
Ráda by osobně mluvila s Máří Magdalenou.
![2732405 1920x1080 [DesktopNexus.com]](https://popelky.cz/wp-content/uploads/2024/04/2732405-1920x1080-DesktopNexus.com_-150x62.jpg)
Nahrávání ...
