Návštěvy: 14
Už jsem se bála, že to bude vypadat, že strašně kecám. Když jsem totiž v pátečním Popelení, které jsem věnovala magickým a léčivým houbám, mluvila o choroši jménem outkovka, následně jsem slíbila Hanulce, že jí choroš opatřím. Věděla jsem totiž od loňska, kde roste.
Tehdy jsem ho tam nechala, protože jeho vlastnosti, které byly objeveny teprve v roce 2012 (psala jsem TADY) nepotřebuji, a tak jsem si řekla, že ho tam nechám, kdyby někdo potřeboval.
Když Hanulka po vysílání projevila zájem, vydala jsem se v sobotu rovnou na místo.
Ale ono prdlajs.
Mrzelo mě to, ale pak jsem si uvědomila, že choroše málokdo sbírá, a tak že třeba po přečtení článku někdo outkovku našel a třeba mu pomohla.
Jenom tím pádem jsem já zase nemohla dostát svému slibu.
Prolezla jsem tu lesní školku skrz na skrz, našla jsem houby na guláš i na bramboračku, ale outkovku ne.
Řekla jsem si, že to nevzdám, a že se vydám na lov zase v neděli.
Jenomže jak jsem tu seděla, přišlo mi, že jsem byla v lese jednom tři hodiny a že to je málo a vydala jsem se s Ječmenem do úplně jiného.
Tedy ne tady ¨přímo k nám, ale kousek dál naproti Madonce. Už dávno jsem to tam chtěla prozkoumat.
Na to jsem ale musela Ječmu naložit do auta.
Mohla bych jet na kole, ale musela bych chvíli po silnici a to s Ječmínkem nejde.
OBRÁZKY LZE KLIKNUTÍM ZVĚTŠIT
Les naproti Madonce byl krásný, zvláštní a hlavně bylo už po sedmé večer.
Našla jsem další ingredience do guláše a taky jsme tam potkali královnu autoritu, kterou vám musím ukázat.
Hele:
Je to zajímavý pohled na ten smrtelně jedovatý majestát, jak si tak pěkně kraluje v tom „kalichu smrti“ a ví, že jí rozhodně neseberu.
No, poklonila jsem se uctivě, slušně jsem pozdravila a pak se taky slušně rozloučila.
Prostě podle mého je to jakýsi smrtelný půvab, který z ní vyzařuje a sebevědomí, řekla bych.
Prolezli jsme kde co, našli jsme nádherné pestřece, které jsem si řekla, že vám ukážu…
… a pak, když jsme prošli takovou zajímavou ďourou, jsem ji uviděla.
No nene!!!
Ta je co?
Takže, Hanulko, mám ji a už se suší.
Je to zvláštní pocit, zůstat v lese, ve kterém to člověk nezná až do soumraku. A v lese se stmívá tak nějak rychleji.
Šli jsme zpět pomalu za tmy.
Skoro jsem se lekla, když jsem v dálce před sebou v místech, kde jsem přece před chvílí šla, viděla něco svítit.
Zvědavost byla silnější, než obava z neznámého, navíc jsem si říkala, že Ječmen mě když tak určitě zachrání a šla jsem k tomu světlu.
Holky!!!
Byl to svítící pařez!
Fakt krása!
Byl porostlý něčím, co v tom soumraku svítilo, byla to víc houba, než cokoli jiného, a byla to tak pohádková a mystická podívaná, že mi tam odsud nechtělo.
Byli to komáři, kdo mě přesvědčil, že máme jít domů.
V sobotu jsem tedy strávila v lese dohromady necelých pět hodin a včera jsme byli znova.
Něco vám povím.
Zjistila jsem, že čím víc se světě děje to, co se děje, tím větší potřebu mám být v lese.
Tam totiž věci fungují.
Je tam řád, logika, smysl, harmonie, pravidla … to je svět, který se vším, co dělá, snaží život zachovat, a kde existence jednoho podporuje existenci druhého.
A ne naopak.
Míša K.
[sexy_author_bio]
Článek pro vás napsala:
-
Miluje téměř syrové maso, všechny plody moře, sladkosti a mýdlové vůně. Libuje si v Astrologii, vaření a humoru jakékoli barvy.
Obdivuje staré kultury a západy slunce. Má zvláštní schopnost ztrácet důležité písemnosti.
Ráda by osobně mluvila s Máří Magdalenou.
![2732405 1920x1080 [DesktopNexus.com]](https://popelky.cz/wp-content/uploads/2024/04/2732405-1920x1080-DesktopNexus.com_-150x62.jpg)
Nahrávání ...
