Návštěvy: 209
Tak jsem se dočetla, že populace dětských táborníků povážlivě klesá. Včera, když jsme pekli u ohně buřty, jsem se nad tím zamyslela, když jsem lovila bobříka odvahy a dolovala buřta z ohně, protože mi tam klasicky spadl.
Už jsem na to zvyklá, vždycky mi tam mrcha spadne.
Někde, už nevím, kde psali, že dětí na tábory jezdí čím dál méně.
Tak buďto je to v dětech, nebo to nějak ztratilo celkově kouzlo. Nevím a divím se.
Já jezdila ráda a lovila jsem bobříky jako vzteklá.
Nebyla jsem sice právě typ na táborovou olympiádu, ale to mě neodradilo. Moje muší váha a výška vzrostlejšího patníku mi při nejrůznějších zkouškách zdatnosti poněkud překážely, ale bylo mnoho jiných věcí, pro které jsem na táboře u rybníka Podřezaný u Třeboně ráda každý rok pobyla.
Například mě lákala spousta borůvek a taky hlavní vedoucí, pan Popel. (Fakt se tak jmenoval 
)
Bylo mi osm, takže to bylo vzplanutí jednostranné.
Mnoho bobrů k dobru nemám, zato si je pamatuji.
Dostávali jsme taková dřevěná kolečka, která si hrdé děti umísťovaly na košili nebo triko po té, co uspěly v nějaké disciplíně. A byli na nich namalovaní Bobříci.
Určitě si nepamatuji všechny, ale měli jsme třeba:
Bobříka mrštnosti: Jednou z disciplín v rámci lovu tohoto typu srstnatce byla vybíjená. Jeden se musel vyhnout letícímu míči.
To mi šlo.
Jednak jsem se vcelku úspěšně zvládla schovat za vlastní stín, a jednak, i kdybych žádný nevytvořila, což také při mých proporcích nebylo nemožné, se do mě stejně nikdo netrefil. Bohužel se vše potom v rámci pravidel muselo otočit, což už nebo ono.
Míčem jsem nikoho neohrozila – vyjma sebe.
Přesto jsem tehdy ulovila bobra.
Bobříka plavce: Z loďky umístěné cca 20 metrů od břehu bylo nutno se dostat ke břehu. Plavat jsem se naučila až v sedmnácti, což jsem cudně zamlčela, nevědouc o plánované disciplíně. Ono by se prakticky nic nestalo, protože v místech u loďky všichni stačili.
Všichni, jen já ne.
I vydala jsem se směrem ku břehu po dně. Způsobila jsem ovšem značný šok milovanému hlavnímu vedoucímu, protože o mé statečné improvizaci nevěděl, a tak poté, co se za mnou zavřela voda a já se neobjevila, skočil do vody a vyvláčel mě na břeh.
Tohoto bobra nemám.
Bobříka odvahy: Ne, toho taky nemám. Má cesta k oběšenci, který tam nebyl, skončila za stanem, kde byl namaskovaný praktikant s baterkou pod bradou. Mělo to být vtipné. Jak pro koho. Stižena záchvatem paniky jsem mu poškrábala obličej a baterkou mu způsobila vyjmutí čtvrtky předního zubu.
Bobřík velkého mlčení: Bohužel – přistihli mě, spíš napráskali, jak se ve stanu ze zoufalství bavím se škvorem.
Nemám tohoto bobra a myslím, že bych ho neulovila ani dnes.
Bobříka síly: Odnést kládu z bodu „A“ do bodu „B“ jsem také nezvládla a tehdy se projevila má zasunutá Lví hrdost i smysl pro fair play, neb jsem odmítla lehčí kládu.
Bobříka hladu: TAK TOHO MÁM!!! Vydržet 12 hodin bez jídla jen s pitím? Moje reakce: „Jenom 12 hodin?!“
Bobříka signálů: Přijmout a odeslat v morseovce 12 znaků za minutu. Přestože jsem uměla brilantně hovořit na téma A-kát, Blý-ska-vi-ce a podobně, do praxe se mi tento model nikdy nepodařilo uvést, a přestože jsem mlátila do dřívek vskutku srdnatě, nerozuměl by to mu ani specialista na šifry od FBI.
I přes to, že jsem nebyla nikdy vyslovený bobrobijec, na táborech jsem nechyběla a to ani na těch zimních.
Díky tomu umím lyžovat.
Ačkoli nevím, zdali to umím stále, neb naposledy se moje sjetí sjezdovky odehrálo, když byly Pavlínce tři roky a sjela jsem dobře.
Rozhodně líp, než vyjela nahoru, protože to byla kotva a ta se musí zatížit, aby člověk celou cestu jel po zemi.
Já větší část visela, ale nepustila jsem se, ani když se mi to železo zarylo hluboko do řiti.
Svoje dítka jsem na tábory posílala a ona neprotestovala.
Zvláště, když jsem našla “zvířecí” -tábor, kam si mohly vzít Ladynu.
(Fena německého ovčáka, moje nejmilovanější kamarádka a parťačka, dnes psí Anděl, která mi pomohla vychovat holky tak brilantně, že z nich nejsou vlčata, ale dívky s velice hezkým vztahem ke všemu živému. Její příběh je TADY).
Byl to super tábor a holčičkám se na něm moc líbilo.
Vedením byl pojat skutečně přírodně a nekonvenčně.
Když jsme s kamarádkou Renatou na nádraží čekaly na své ratolesti, spatřily jsme z vlaku vystoupit čtyři postavy.
Napřed cosi, co připomínalo chundelatou, dobře vykrmenou, leč neskutečně špinavou a rozevlátou kouli a za ní tři další, o něco menší, ale jinak k nerozeznání od první.
Lišily se vlastně jen počtem zubů.
Celou cestu nám v autě, které páchlo po uzeném, zpívaly unisono „Pafra-pifri –pufru, my máme hovno v kufru“. Tomu jsme ochotně věřily a došlo nám, že o děti bylo vskutku dobře postaráno.
Když jsem doma vykoupala svoje holčičky, aby mi je nesebrala sociálka nebo ZOO, přišla jsem na to, že mají vlastně ještě na sobě jedno tričko, tři hodiny jsem rozčesávala jejich vlasy, ale myslím to doopravdy, že to byl super tábor.
Co na tom, že vypadaly jako Yetty.
S Ladynou se za těch myslím deset dnů, staly nerozlučnou trojkou, vlastně čtyřkou, když přiberu kamarádky dcerku Šárku, (mimochodem nedávno čerstvou maminku) a dodnes na pobyt s láskou vzpomínají.
Nikdy jsem se nepídila po tom, jakým způsobem vedoucí pojali péči o svěřence, a zdali tam vůbec byli, ale všechny děti se vrátily v pořádku, zdravé a spokojené.
Klidně by, jak říkají, jely znova.
A to je směrodatné.
A já bych taky na Podřezaný hned jela. Hned bych se vrátila k bobrům a možná bych tentokrát i doplavala.
Jedou nějaká vaše dítka na tábor, nebo vážně upadá zájem?
Míša K.
[sexy_author_bio]
Článek pro vás napsala:
-
Miluje téměř syrové maso, všechny plody moře, sladkosti a mýdlové vůně. Libuje si v Astrologii, vaření a humoru jakékoli barvy.
Obdivuje staré kultury a západy slunce. Má zvláštní schopnost ztrácet důležité písemnosti.
Ráda by osobně mluvila s Máří Magdalenou.
![2732405 1920x1080 [DesktopNexus.com]](https://popelky.cz/wp-content/uploads/2024/04/2732405-1920x1080-DesktopNexus.com_-150x62.jpg)
Nahrávání ...
