Návštěvy: 41
Když mi bylo asi tak osmnáct zhruba, vytvořila jsem si takovou vlastní filozofii. Takové jakoby přání, program. Řekla jsem si, že chci umřít, až budu chtít. To proto, že můj dědeček si, když už mu nebylo dobře a nebyl silný, přál zemřít. A zemřel.
Řekla jsem si, že to je skvělé, když to takhle člověk má, když má to štěstí, že nezemře mladý, že nepřežije vlastní děti, že je to takový dar od života, nebo od smrti a že tohle musí být taky tak trochu za odměnu.
Pak jsem si v průběhu života a vlastně stále, ani neuměla představit, jak někdo může chtít zemřít.
Jsem typ, co moc a moc rád žije.
A taky si přeju, aby všichni kolem mě dlouho žili a neumírali, a nic jim nebylo, a nic se jim nestalo.
Když mladý člověk při síle chce zemřít, protože se mu nedaří, protože se něco nepovedlo, protože najednou má dojem, že nechce žít, je to špatně.
Jednou se mi to stalo a vím, že to není momentální impulz. Je to promyšlená věc, plánovaná a zpravidla lidé o tomhle nemluví.
(Někdy se k tomu vrátím, protože o tom to dnes není).
Vlastně mi tuhle Ranní kávu odpusťte, protože není veselá, ale …. je to myšlenka a člověk nemá pokaždé ty veselé a humorné …
Vím, že vám tohle můžu povědět, a vy si nebudete myslet, že mám nějaký problém.
Nemám žádný, ale mám tuhle myšlenku často.
Protože ji kolem sebe vidím.
Bydlí mi v duši, vedle těch veselých.
Pořád… Každý den.
Včera jsem dělala koláč, v pořadí několikátý, protože úroda jahod je veliká. Krmím s nimi tátu a Tomáše a plánuji ty knedlíky, co jsem ještě neudělala, ale zatím vypékám nejrůznější pečivo.
Nejvděčnější strávník je taťka a pak hned po něm já.
Tom také, ale jenom, občas.
Tatka se na koláč pokaždé těší.
Vlastně je jídlo jedna z věcí, kterou ho potěším vždycky.
Dám na stůl plnou mísu koláčů, nebo bramboráků on má velikánskou radost a udělá mu to hezký den.
Těší se, když je koláč v troubě, když chladne, a pak když ho dostane, je to jako vrchol těšení … ono je málo toho, na co se takto starý člověk ještě těší.
Za pár minut tam není žádný koláč.
A člověk si říká, „neměla jsem to tam všechno dávat, nebude mu teďko dobře“… a pak si zase řekne… co už … měl takovou radost.
Neustále vymýšlím, jak mu ten den zpestřit.
Onehdá jsem ho vystěhovala na zahradu s křeslem, aby nebyl pořád doma.
Víte, ono… ačkoli se to nezdá, už to není o tom, jak před lety na zahradě vyprávěl, a já vám pak napsala dlouhý článek o tom, jak byl za války totálně nasazený, jak mu výkop zachránil život… pamatujete?
Je to tady:
Rakousko Uhersko, Hitler, Komunisti … Zeman … Vzpomínáte? Táta ano.
Dneska už je to docela akce, nějaké křeslo na zahradě. Čas nezastavíme.
Ne, že by na zahradu nedošel, to on dojde, ale je mu bud zima, nebo teplo, nebo se mu hlavně taky nechce, takže to chce zorganizovat a neptat se.
Jinak by ležel a díval se na strop, kde má své kino.
Vydržel na zahradě v tom křesně hodinu, pil kávu, koukal, broukal na Ječmínka a byl moc rád. Byla to změna a tak to budu dělat častěji.
Když jsem včera přišla nakrájet ten koláč, povídá: “Tak jsem tak dneska celý den uvažoval a vzpomínal, co jsem kdy dělal, kde jsem byl, kam jsem jel, co se tam stalo a bylo to velice zajímavé (on mluví spisovně)…jak jsem byl v Žitavě….“
Původně jsem chtěla jít pracovat, až to nakrájím, ale to prostě nejde.
A tak si sednete tam do křesílka a posloucháte….
Kolikrát je potíž dostat se přes jednu pasáž, (holt krátkodobá paměť) a tak si ji vyslechnete mnohokrát.
Ne, nepřipomínáte mu to, neříkáte, že už to opakuje po několikáté
… proč?
Protože je to jedno.
On vypráví o svém životě, který každý boží den, na té pohovce probírá zase a znova.
Je živ vzpomínkami.
Díky Bohu za špatnou krátkodobou paměť, protože každý den jsou pro něho ty vzpomínky vlastně nové.
Tohle všechno vám dochází, když se na něho díváte, jak se dívá do stropu, jak usilovně vzpomíná… pořád, den ode dne…
A vás napadá…
JE ŠŤASTNÝ?
Jste vůbec schopni udělat šťastnějším skoro stoletého pána?
Stačí mu koláč a bramboráky, které by mohl jíst pořád (jistě, protože neví, že je měl před třemi dny) k tomu, aby se cítil šťastný?
A jak se vlastně vůbec cítí, tam uvnitř?
Díváte se na něho, jak popíjí kávu, jak s chutí jí ten koláč, jak jde pomaličku do koupelny, jak uzobává jahody a ….
… pak si říkáte … chci já zestárnout?
Budu mít tolik štěstí, že bude vedle mě někdo, kdo bude ochoten poslouchat, jak se pořád dokola opakuju?
A pokud ano, bude to štěstí?
Když dovzpomíná, prohlásí… „Ano, pojedu se podívat do Žitavy, jestli je to tam pořád stejné, ano, to by mohlo být zajímavé“…
Řeknete, „to je skvělý nápad, to udělej“! Nic jiného ani nemůžete říkat. A proč taky?
Copak je nějak důležité, zdali tam pojede či ne?
Vždyť on se pro tu chvilku, přece těší.
Chtěla jsem říct, že na jedné straně je člověk přesvědčený o tom, že to co dělá, je správné, že tohle fakt má smysl….
… ale na druhé straně … má člověk strach.
Strach, že bude – a to tedy bude – také starý.
Je příjemné žít ze vzpomínek?
Je to pro člověka hezké?
Není to třeba smutné, depresívní?
Kolikrát máte i náběh být naštvaní, když něco uklidíte a vzápětí to musíte dělat znova … nic neřeknete, to je jasné, děláte, že nic…
… a pak se ten starý pán, který sotva chodí a jednu dlaň už neotevře, protože se mu zkrátily šlachy, najednou zcela váženě tak chlapsky zeptá:
„Nemám něco udělat? Nechceš s něčím pomoci? Já bych rád…“
(Jo, bulím u toho teďko)
A vy nejenže byste si nafackovali, že jste se před minutou chtěli zlobit, ale najednou jste tak strašně dojatí a souběžně tak bezradní…
Mohu mu říci, že ne, že nic nepotřebuji?
Nebude si připadat nepotřebný, zbytečný??
Ale co mám honem vymyslet, aby to mohl dělat a nepřišel při tom na to, že to nedokáže, a nebyl zklamaný… ze sebe zklamaný???
„….ano, určitě, mohl bys tadyhle otřít to prostírání“?
Jste na vrcholu blaha, protože vás napadlo, něco, co zvládne.
A on je šťastný! (?)
Každý den se mě ptá i několikrát.
Když ho stříhám, chce pak ty vlasy zametat.
Jistě, že ho nechám, a když spí, udělám to pořádně.
Protože spí tvrdě.
A má sny, o kterých pak vypráví. A má sny, které neumí rozlišit od reality. A má sny, ve kterých ho někdo volá jménem a on se jde až do domovních dveří podívat, a pak vám říká, že to bylo doopravdy a vy přemýšlíte, co mu povědět, abyste neublížili.
A tak řeknete, že zrovna včera se vám to taky stalo.
Chtěla bych umřít, až budu chtít.
Chtěla bych být ke konci svého života milována, tolerována, chtěla bych, aby mi někdo naslouchal a dělal radost… a chtěla bych, aby to tomu člověku hlavně nevadilo.
Možná bych chtěla, abych si tyhle věcí vůbec neuvědomovala.
Protože kdybych si toho všimla, v ten moment si budu přát to svoje přání.
Abych umřela.
Ale teď si přeju, aby táta ten pocit nikdy neměl, abychom to dokázali.
Aby si žil šťastně mezi svými vzpomínkami, promítanými na stropní plátno kuchyně, mezi koláči a bramboráky, a aby jednou odešel spokojený.
A já…. My…. Jsme tu od toho, bychom se o to postarali.
Protože kdo už jiný to může udělat skutečně s láskou?
Starý člověk je ČLOVĚK.
A vždycky je něčí člověk.
A někdo by měl být jeho člověkem.
Tak je to správně.
Maminko moje, děkuju!
Tyhle myšlenky mám díky Tobě.
Budu tu jednou i pro Tebe.
Míša K.
[sexy_author_bio]
Článek pro vás napsala:
-
Miluje téměř syrové maso, všechny plody moře, sladkosti a mýdlové vůně. Libuje si v Astrologii, vaření a humoru jakékoli barvy.
Obdivuje staré kultury a západy slunce. Má zvláštní schopnost ztrácet důležité písemnosti.
Ráda by osobně mluvila s Máří Magdalenou.
![2732405 1920x1080 [DesktopNexus.com]](https://popelky.cz/wp-content/uploads/2024/04/2732405-1920x1080-DesktopNexus.com_-150x62.jpg)
Nahrávání ...
