Návštěvy: 20
Přátelé moji virtuální, fakt je v mém případě fatální ztrátou času a energie, posílat mi na FB všelijaké pozvánky k roztodivným PC hrám. Neumím žádnou vyjma slovního fotbalu, na který jsem nenašla za posledních několik měsíců ani minutu.
Tím spíše ne na různé jiné.
Každý den mi přijdou tak dvě, tři pozvánky. Omlouvám se všem, není to nijak osobní a není to o tom, že bych si s někým nechtěla hrát, protože mi je nesympatický.
Je to o tom, že většinou vůbec nevím, která bije.
Byla doba, kdy jsem se dokonce tady doma pokoušela hrát všelijaké PC hry s Tomem a proniknout do tajů elektronické zábavy, ale zpravidla jsem nepřešla ani přes pravidla.
Navíc mi na to v mozku chybí i nějaké udělátko, které vypíná emoce.
Například to kdysi byla hra, kde člověk jakože chodí a střílí a má nějaké zbraně, ke kterým sbírá náboje porůznu za rohy, v bedýnkách, na sloupech, ve vikýřích a tak podobně.
Chodí při tom buď po zemi, nebo, a to je jeden z mých problémů, se topí v zeleném slizu, což já obvykle zjistím, až když mému panáčkovi, kterého ovšem nevidím, neb se ve hře dívám jeho očima, (jeho obličej je dole na liště, ale tam se nemohu koukat, když musím sbírat zbraně) začne ubývat život.
Hrozně mě to pokaždé dostává a skoro se reálně jako umírající cítím, což neumím právě povypínat, takže mi hrozí kolaps ze sugesce.
A to nemluvím o tom, když na mě někdo někde střílí, já to nevím, a najednou po mě teče krev a moje podobenka na spodní liště se mění na krvavý koláč.
Panikařím, hystericky klikám a mám srdčení arytmii.
Tohle jsem prostě přestala hrát ve vlastním zájmu.
Následovala hra, kde se tak moc neumírá. Staví se tam osady a vesnice a všelijak se buduje a k tomu je třeba mít materiál, k tomu zase pracovníky, ale nesmí se zapomenout taky na vojáky, protože to takhle člověk horko, těžko postaví nějakou vesnici a má už i pole a taky ohradu a hlídací věž a najednou přijdou zezadu nějací nájezdníci a všechno mu tam vyplení, vyžerou a pobijí.
Jinými slovy u té střílečky nejsem schopna rozeznat, jestli žiju nebo umírám, nebo ne včas, což mi pak působí traumatické chvilky, krom toho, že se mi po chvíli civění do té hry chce zvracet, což se mi dělo i na trenažeru.
U té budovatelské hry zase nikdy nevím, jestli mám množit vojáky, nebo rolníky, vlastně pokaždé množím to špatné, což má za následek, že mi buďto jiní vojáci vymydlí rolníky, nebo mám vojsko, co poumírá na hlad, protože nemám obilí.
Ve stejném duchu se u mě nesou všechny možné další PC hry.
Nejčastěji nepochopím ani zadání, a pokud čirou náhodou ano, tak buďto blbě hraju, nebo mi blbě je.
Je proto zcela zbytečné mou herně fatálně tupou osobu zásobovat vzkazy typu „Máňa vás pozvala ke hře Bum sem – bum tam“ a jiné.
Všem se hluboce omlouvám, že na pozvánky nereaguji.
Dělám to ve svém zájmu, ale i vašem, protože by vás to se mnou fakt nebavilo.
Míša K.
[sexy_author_bio]
Článek pro vás napsala:
-
Miluje téměř syrové maso, všechny plody moře, sladkosti a mýdlové vůně. Libuje si v Astrologii, vaření a humoru jakékoli barvy.
Obdivuje staré kultury a západy slunce. Má zvláštní schopnost ztrácet důležité písemnosti.
Ráda by osobně mluvila s Máří Magdalenou.