Návštěvy: 4
Vůbec si nelze myslet, že Vietnamec to má se sezonami tak, jako Čech. Kam se na ně totiž hrabeme, my, zpátečníci, co si myslíme, že v zimě je zimní a tak dále. Měli bychom se učit myslet kupředu, když už chceme mluvit o pokroku.
Maje v pátek s Tomem pochůzky po Praze, uvítala jsem tento předrádiový výlet a řekla jsem si, že není špatné doplnit v duši Pražáka, Vltavou odkojeného po několik generací, velkoměstský deficit.
Mufloni jsou super, lišky mají krásné kožíšky, ale vír města, neony a to brabenčení…přeci jen…
Po té, co jsme se prodrali kolonou až na Palmovku, zanechal mě Tom svému osudu v autě s tím, že z útrob KB bude venku v cuku letu.
Po dvaceti minutách jsem si s dovolením pustila motor a topení, protože jsem se začala nebezpečně pokrývat lišejníkem.
Tomáš co deset minut psal SMS, ve kterých se, co do užitého výraziva, čím dál více vzdaloval spisovné mateřštině.
I zevlovala jsem z okénka.
Když jsem se pokochala pohledem na omladinu, opouštějící brány jakési školy a dousmívala se nad bezstarostností mládí, můj pohled spočinul ve výloze, kde jsem zaostřila na krásné šatečky.
Ihned jsem po nich zatoužila, protože jednak je to přesně ten styl, který se mi líbí a jednak měly „žabičkový“ živůtek, které prostě miluji.
Navíc, jak se zdálo, byly i ve slevě.
Vypla jsem motor, vyndala klíčky a jista, že rozhodně budu zpět dřív, než můj vytočený protějšek, vyrazila jsem.
Vchod nikde.
I obešla jsem budovu, a zase nic.
Pouze květinářství.
Nějak mi neštymovalo, že by se do oděvů vstupovalo přes květiny, ale zkusila jsem to.
Otevřela jsem dveře a paní sedící za pultíkem, které koukala přes velkou kalu jenom hlava, přestala mluvit.
Dlužno říci, že v obchodě nikdo nebyl, jenom příšerná zima a ona netelefonovala.
No, kdybych já měla sedět v té zimě X hodin sama, taky bych si možná nahlas opakovala Goethova „Krále duchů“.
„Prosím vás, nevíte, kudy se leze do toho obchodu s oděvy, co má výlohu za rohem?“
„Za druhým rohem!“, vypálila a tvářila se jako kaktus.
Oběhla jsem blok.
Našla jsem vstup.
Košík jsem si nevzala, protože jsem přesně věděla, co chci.
Je to velký, velmi velký obchod.
Na jeho konci jsem spatřila šikmookou slečnu, která právě v závěsu s nějakým mladíkem vyběhla z převlékací kabinky.
„Prosím vás, já bych potřebovala ty šaty, támhle ty, ty v té výloze“.
„To je letní šaty“
„Já vím, já bych je ráda koupila“
„Teď je zima, teď šaty nenosí, to až v létě“
„Ano, ale já je chci teď“.
„Teď se neotevírá výloha, teď je zima“.
Hotovo dvacet.
No nejsem já blbá, že nevím, že v zimě si nelze kupovat letní šaty, natožpak je rabovat někde z výlohy, na které je megapísmem napsáno „SEZONNÍ VÝPRODEJ“??
To jsem si jako myslela, že to je výprodej z loňské sezony, nebo co?
Upřímně jsem se v těch sezonách po vietnamsku ztratila a došla jsem k tomu, že o sezonách vím starou Bellu.
Tomáš přicválal o pět minut dřív, než na Černém mostě začínala schůzka.
(Ani jsem mu o té lapálii neříkala, neb přišel v tak “dobrém rozmaru”, že by možná prohnal tou jejich nejistou sezonou část chodníku)
Při šourání se po Českomoravské jsem se pomocí SMS omluvila, že budeme mít malé zpoždění.
Byla jsem pochopena, neb účastník schůzky je také Pražák.
Proběhlo příjemné jednání a po něm jsme se, na můj popud, stavili v Globusu. Když už jsme tam, udělám větší nákup.
Nebyl to dobrý nápad v pátek odpoledne.
Dav nás vlekl kolem regálů, jako klády při povodni.
Postoupila jsem starší paní vybranou šišku chleba, protože vypadala, že mě v opačném případě zřeže vekou, co měla v druhé ruce.
Zastavili jsme se až u aviváží, kde bylo relativně volno.
Tom zmizel.
Mám ve zvyku aviváže očmuchávat, což mě zaměstnalo.
Vybrala jsem levandulovou a koukám po vozíčku s kabelkou, kterou jsem umístila (vím, jsem nepoučitelná) na místečko, kde jsem před lety vozila dcerky.
Pomaloučku, ničím nerušen, se mi s vozíkem sunul směrem k šamponům jakýsi telefonující pán.
Jala jsem se ho stopovat s tím, že ve vhodnou chvíli zaútočím.
Cestou mi došlo, že útoku nebude třeba, neb ten nebožák zjevně nevěděl, co činí, zcela pohlcen konverzací.
„Promiňte, to je můj vozík“, špitla jsem.
Bez reakce.
Došlo mi proč.
Řeč, kterou cvrdlikal do telefonu bych koštovala na Holandštinu.
Tu neumím, ale zkusila neobratně anglicky něco jako: „promiňte, ale cestujete vozem, který je můj“.
Příšerně se lek!
Ale fakt hrozně a následně úplně zčervenal a pořád se intenzívně omlouval, tak moc, že jsem se tomu smála na celé kolo a on pak už taky …
Tomáš, který se vrátil z neúspěšného lovu na popisovač CD, si patrně v první chvíli myslel, že je vůně levandule tak omamná, až jsme se přiotrávili.
No, omamný byl celkově ten výlet.
Šťastní jsme vystoupili tady u nás v buranově, kde je šest obyvatel a zbytek tvoří lesní zvěř.
Sezona je tu zimní, což nikdo nezpochybňuje.
Zvířata tu mají kožichy, výprodeje neřeší a já si koupím šaty v létě.
Jinde! 
Míša K.
[sexy_author_bio]
Článek pro vás napsala:
-
Miluje téměř syrové maso, všechny plody moře, sladkosti a mýdlové vůně. Libuje si v Astrologii, vaření a humoru jakékoli barvy.
Obdivuje staré kultury a západy slunce. Má zvláštní schopnost ztrácet důležité písemnosti.
Ráda by osobně mluvila s Máří Magdalenou.
![2732405 1920x1080 [DesktopNexus.com]](https://popelky.cz/wp-content/uploads/2024/04/2732405-1920x1080-DesktopNexus.com_-150x62.jpg)
Nahrávání ...
