Návštěvy: 10
Poslední tři dny se zabývám myšlenkou, jak bylo bezva, kdyby člověk mohl vzít vlastní tělo, někam ho pohodit a chodit jenom s mozkem, aby se s tím tělem nemusel furt vláčet, když na to nemá sílu.
To by se zrovna mě ulevilo.
Bavili jsme se o tom včera. Asi je to počasím nebo Bůh ví čím, ale mám dojem, že mě někdo mlátil klackem, pak mě přejel náklaďákem … a v hlavě mám průvan.
Neunesu své 45 kg „těžké“ tělo.
A při tom to tak hezky začalo.
Minulý týden, bylo moc pěkně a člověk, jak je natěšený na to teplo, jaro, slunce a nový život, neví roupama, co by páchal.
Spáchala jsem procházku na místo, na které dobře vidím, ale nikdy jsem tam nebyla.
Malý remízek uprostřed pole přímo proti domu ze strany od lesa.
Bafla jsem foťák, Ječmena a elán a vyrazila jsem vstříc objevitelsví. Nic mi nevadilo, že už ve třetině cesty přes pole, jsem měla na každé noze asi tak 8 kilo bahna.
Měla jsem hromady sil a před sebou zářivý cíl, v podobě neviděné části místní přírody, posedu, krmelce…
Cestou jsem doufala, že se mi podaří třeba vidět nějaké zviřátko, protože právě remízky (ano jsem pilná žačka myslivecké školy) jsou jako útočiště přímo super.
Ječmenovi se cesta moc líbila a popásal se spořádaně nedaleko.
Na posed se mu se mnou nechtělo, ale poctivě hlídal dole.
Já fotila a moc mě to bavilo.
Z toho úhlu jsem tento pěkný kout světa ještě nikdy aparátem nezachytla. Je to moc pěkné. Tedy, tady je to odevšad pěkné.
Pokochala jsem se na posedu a vyrazila podél remízku dál.
Další pohled nebyl nic moc.
Překvapilo mě, že tahle zesnulá slečna liška je bílá.
Byla střelená. Broky. To už poznám.
Učili jsme se, že když myslivec střelí cokoli, musí, nebo měl by tu zvěř dohledat a pak třeba zahrabat, nebo odnést, prostě by ji tam neměl nechat potupně povalovat.
A tak jsem usoudila, že to nebyl žádný myslivec, ale blbec.
Pohled, který mně ale čekal kousek za krmelcem, asi dlouho nezapomenu. Dala jsem do dnešního titulku otázku, jestli může pouhý pohled být jakousi potravou.
A myslím, že ano.
Ne sice možná pro tělo fyzické, ale duše, ta by mlaskala, kdyby mohla a hlavně se dokonale oživila, nasytila a pookřála…
Napřed jsem se lekla, že je nemocná, protože měla na zádech jakoby vypelichané chlupy a některé už držely jen na vlásku.
Ani se nepohnula.
Pak mi došlo, že si chloupky sama vytrhala, aby mohla udělat pelíšek takhle hezky svépomocí. Tlustá je proto, protože čeká miminka.
Paní Zajícová.
Krásná, ale velice vyděšená, přesto odhodlaná pelíšek neopustit.
Velmi musím pochválit Ječmínka, který ač ji viděl, se ani nehnul. Stál vedle mě, zatímco já pomaličku zvedala foťák.
Mluvila jsem na ni a ujišťovala ji, že se nemusí ničeho bát, že jí nic neudělám, že jsem moc ráda, že ji vidím, že jí jen vyfotím, když tedy dovolí, a zase potichu, opatrně odejdu.
Byla ode mě ani ne dva metry.
Nehnula se.
Nikdy jsem ovšem neviděla oči zajíce takhle zblízka, tak vyděšené a tak hezké.
Udělala jsem jenom dva obrázky a pomalu jsem couvala pryč.
Moc bych si přála, aby už skončilo loučení zimy, která tu ani nebyla, jenom teď má dojem, že musí něco dohánět a já abych se mohla jít opatrně podívat, jestli už má paní Zajícová nějaká miminka.
Hrozně se na to těším.
A ještě něco jsem si dokonale a beze zbytku po těch dvou pohledech, které mě v remízku čekaly, uvědomila.
Přestože po tom, co absolvujeme praxi a pak zkoušky, ze mě bude oficileně myslivec se zbrojním pasem a loveckým lístkem, přestože jsem z malorážky na 25 m vůbec nestřílela špatně…
…na holku osmička dobrý, ne? 
… z brokovnice jsem strefila jednoho asfaltového holuba a jistě by to s dvacítkou, která je lehčí, a kdyby byla jednoranná, bylo lepší…
Tomáš byl dobrej – “zastřelil” dohromady 6 holubů
…mě ale stejně nikdo v lese s flintou neuvidí.
Já na to nejsem.
Jsem unešená z pohledu na jakéhokoli živého lesního tvora od brouků, přes veverky až po kance.
Jsem šťastná, že se při mizerném stavu zajíců jeden tady snad, doufám i rozmnoží, a přestože vím, že liška je škodná, je mi nesmírně líto vidět tak hezké zvíře mrtvé.
Nebudu střílet do živých tvorů.
Ani s povolením, ani bez něho.
Znám etiku myslivců a líbí se mi jejich náhled i úcta, kterou nás učili vzdát střelené zvěři. Ale přenechám to jiným. Jsem ráda, že o tom něco vím. Že jsem se hodně naučila a jistě ještě naučím.
Místní myslivci, kde budeme doufám dělat adepturu, jsou fajn lidé a tohle je malá obec a všichni se tu znají.
Ráda s nimi půjdu plnit krmelce v rámci praxe, podívám se na výcvik ohařů, zúčastním se sčítání zvěře… ale hony – ty pro mě nejsou. Pokud bych někdy střílela, tak jen kdybych musela.
A jsem ráda, že vím i jak.
Mojí nejmilejší pomůckou v lese, kde se třeba jednou naučím rozeznat stopy srny od kance, bude ale foťák a krásný pocit z toho, že jsem se potkala s něčím, co po mé návštěvě zůstalo naživu.
Jen co to trošku půjde, hned razím za paní Zajícovou.
Třeba budu mít zase to štěstí a ukáže mi z uctivé vzdálenosti miminka. Ostatně už se přece známe a ona ví, že jsem úplně neškodná.
Přeji vám krásný den a krásné nacházející Velikonoce, ke kterým moje setkání druhou tváří bohyně Eostre, nádherně zapadlo.
Míša K.
[sexy_author_bio]
Článek pro vás napsala:
-
Miluje téměř syrové maso, všechny plody moře, sladkosti a mýdlové vůně. Libuje si v Astrologii, vaření a humoru jakékoli barvy.
Obdivuje staré kultury a západy slunce. Má zvláštní schopnost ztrácet důležité písemnosti.
Ráda by osobně mluvila s Máří Magdalenou.
![2732405 1920x1080 [DesktopNexus.com]](https://popelky.cz/wp-content/uploads/2024/04/2732405-1920x1080-DesktopNexus.com_-150x62.jpg)
Nahrávání ...
