Návštěvy: 18
Včera odpoledne jsem se zamyslela. Pravda, je to velice ojedinělé a navíc to bolí, proto to tak často nedělám…
Ale vážně…
Hodně často používám již několik let větu z nadpisu.
Včera mi ale při rozhovoru s Johankou došlo, že byť se to ode mě naučila také, nemůže uvnitř cítit to samé.
Jen si to zkuste říct, ti, kdo si pamatujete dobu, kdy nikdo tady nebyl svobodný člověk ve svobodné zemi. A představte si kolik milionů lidí to říct nemůže a rádo by.
Vůbec nemám v úmyslu při pondělku a poránu mentorovat na tím, zda a nakolik si současní mladí lidé váží svobody.
Spíš jsem se zamyslela nad tím, jak si přes všechny nedostatky a hnojůvky politického nebe nad naší hlavou, nesmírně vážím podstaty té věty.
Je v tom něco, co třeba Johanka nikdy cítit nemůže a nevím, jestli je to dobře, nebo špatně.
Je to vzpomínka, zasunuté vědomí, že to není samozřejmé. Současně podvědomíihned srovnává –srovná model svobodný člověk, pocit skutečné svobody a to, co znamená svobodný nebýt.
Je to hodně dávno.
Na praxi jsem byla u Městského soudu v Praze na Karláku. Napřed jsem byla na civilním a později chvíli na trestu.
Tehdy jsem se vracela s kamarádkou s obchodu, v ruce deset deka hanáckého salátu a rohlík.
Na lavici na chodbě seděl pán.
Tak čtyřicet-padesát let. Měl kabát a rádiovku. Takovou kostičkovanou. Jak jsme kolem něho šly, tak vstal, rychle k nám došel, podíval se na mě a jenom řekl „na“. Podal mi složený papír, rozhlédl se a zase si sedl. Odehrálo se to hrozně rychle a my se ani nezaptaly co to je, a proč…
Byl to žlutý průklepák a na něm spousta pod sebou na stroji napsaných jmen a adres.
Nahoře bylo napsáno VONS.
Netušla jsem co to je, ale schovala jsem si to.
Ukázala jsem to jenom mámě s tím, že mi to dal u soudu cizí chlap, co vypadal, že se toho chce zbavit. Řekla, že udělám dobře, když to spálím.
Zeptala jsem se jí, jestli by to i ona spálila.
Řekla, že ne.
Tak jsem to schovala na půdě za trám, na který jsem dala staré hadry a utěrky.
Pochopila jsem, že to je seznam lidí z nějaké organizace, ale nevěděla o tom nic.
Jen mi bylo jasné, že mít to, není dobré.
Každý den, při každém zazvonění jsem měla hrůzu, že to přišel někdo hledat, že přišel někdo pro mě, že … možná to lejstro nebylo tak důležité, jako ten strach.
Mámy otec a můj dědeček měl bratra, Boba mu říkali.
Dostal 15 let za politické názory veřejně pronesené v 68 roce. Po deseti letech ho pustili s tak podlomeným zdravím, že zemřel za půl roku. To jsem v té době věděla.
Možná tam ten papír pořád je, ale vůbec o něj nejde.
Jde o ten princip.
A když se tohle uvnitř v člověku během sekundy dnes odehraje, dostaví se uvědomnění a hlavně úleva a vděk.
Vděk osudu za to, že člověku dopřál proces skutečného osvobození.
Fakt, že mohu kdykoli kamkoli (mohu nikoli hmotně, ale jaksi technicky) ta možnost.
Fakt, že mohu v tuhle chvíli tyhle věty psát a mohu je i vydat – prostě je veřejně napsat a říct.
Že se smím přátelit s kýmkoli a setkat se s kýmkoli.
Že mohu posluchat, dívat se, číst … jakákoli média a tiskoviny….že ty tiskoviny a média mohou vůbec existovat a veřejně hovořit.
Že mi nikdo z příkazu nebude číst poštu, nikdo mě nebude sledovat, hlídat, předvolávat…nemusím se bát.
Že smím mít vlastní názor a nemusím mít strach ho komukoli sdělit.
A je toho hrozně moc, když se nad tím člověk fakt zamyslí.
Prostě svoboda, je ve své ryzí podstatě jako když člověk může dýchat.
Jo, jsem už nějaký rok svobodný člověk ve svobodné zemi.
A uvnitř mě, jsem krokem do ní jakoby rozkvetla.
Tohle prostě třeba Johanka nikdy cítit nebude.
A já nevím, jestli je to dobře, nebo ne.
Pěkný den všem!
Míša K.
[sexy_author_bio]
Článek pro vás napsala:
-
Miluje téměř syrové maso, všechny plody moře, sladkosti a mýdlové vůně. Libuje si v Astrologii, vaření a humoru jakékoli barvy.
Obdivuje staré kultury a západy slunce. Má zvláštní schopnost ztrácet důležité písemnosti.
Ráda by osobně mluvila s Máří Magdalenou.
![2732405 1920x1080 [DesktopNexus.com]](https://popelky.cz/wp-content/uploads/2024/04/2732405-1920x1080-DesktopNexus.com_-150x62.jpg)
Nahrávání ...
