Návštěvy: 13
Napřed vám musím povědět, že jsem byla na procházce, tahat očima sněženky a bledule z hlíny, protože už nutně potřebuji jaro.
Bledule jsem sice nevytáhla, zato mi procházka prospěla a já se jedné z bledulí přestala tolik podobat.
Les byl krásný a na rozdíl od toho stejného místa zhruba před měsícem, byl už i nebývale ukecaný.
Tentokrát tu nebylo ticho, takové to mrazivé. Skoro to tam vypadalo jako na ptačí schůzi a bylo to příjemné.
Domů jsem šla odpočatá, optimistická.
Když jsem pak v plné síle večer pro vás vkládala do vydání článek o bezpečnosti práce, musela jsem si přiznat, jak se ty časy mění.
A to člověku zdaleka není tolik, vlastně je to jen pár let. (vždyť říkám, že jsem přišla plna optimismu 
).
My chodili na povinná školení a diskuze s hasiči a záchranáři pěkně do učebny, nebo do tělocvičny.
Na škole už jsme pak měli v rámci učiva záchranářské kurzy rozšířené a málokdy chyběla cvičná panna na umělé dýchání a jiné, života zachraňující dovednosti.
Jednou ale ano.
Měli jsme super pana profesora a ten byl mistr improvizace. Žádné překážky ani problému se nezalekl, prostě podle hesla „problémy jsou od toho, aby se řešily“.
Na cvičné zachraňování proto Hladíkovi vybral dobrovolnici Sehnalovou.
Sehnalová s sebou poslušně flákla o žíněnku, a protože měla herecký talent, který nikdy nevyužila, protože dneska pracuje jako letuška, vypadala opravdu jako v bezvědomí.
Snad i lehce zezelenala.
„Hladíku, uveďte osobu zde ledabyle ležící do polohy stabilizované“, zavelel, jakoby fakt šlo o život.
To co, pak Hladík předvedl, dávalo jasně tušit, že na minulém kurzu chyběl, neb si někde vypaloval plíce levným tabákem.
„Co to děláte??“
„Zachraňuju“, odvětil Hladík nadšeně a nebylo divu, protože zachraňovat Sehnalovou toužil kde kdo.
„Hladík, slezte ze spolužačky, a jděte se někde poučit o tom, jaký je rozdíl, mezi polohou stabilizovanou a misionářskou“.
Hladík neochotně slezl, zatímco Sehnalová a zbytek třídy v tu chvíli pomalu skutečně potřebovali oživit.
Byli jsme mrtví smíchy.
Následovali další spolužáci, při čemž dobrovolníci i záchranáři se poctivě střídali a zjevně jsme při minulém cvičení byli kouřit všichni.
Vzpomínám si na kantorovy průběžné průpovídky typu:
„Napřed ho oživte, pak možná přijde projev vděku“
“Kdo vám řekl, že máte raněného dorazit?“
„Aktivujete činnost srdce, nebo střev?“
A další a další bonmoty.
Faktem je, že většina z nás by tehdy po oživovacím pokusu v reálu skončila ve vazbě s obviněním z vraždy.
Dneska si to pustíte na netu.
Je to sice velice pohodlné a neamortizujete panny a spolužáky, ale zase to není taková legrace.
A lítat v rámci branného cvičení po lese s igelitovými pytlíky na rukách a nohách doslova jako idiot, to člověk prostě nezapomene.
Dodnes se divím, že při pohledu na šustící postavu v pláštěnce a plynové masce, vyběhnuvší z roští v Ďábličáku, nedostala nějaká stařenka hysterický záchvat.
Ten měli zpravidla pouze kantoři, protože celé branné cvičení proběhlo nejčastěji v chaosu, pak se někdo ztratil, pak se zase našel, někdo s sebou praštil, někdo si opatřil tržnou ránu na čele a učitelský sbor namnoze sám záhy potřeboval odbornou péči.
A ještě týden po tréningu na válku.
Ta logicky nepřišla, tím méně chemický poplach, ale to neva, dneska alespoň vím, jak se nasazuje maska a k čemu je ten chobot.
Míša K.
[sexy_author_bio]
Článek pro vás napsala:
-
Miluje téměř syrové maso, všechny plody moře, sladkosti a mýdlové vůně. Libuje si v Astrologii, vaření a humoru jakékoli barvy.
Obdivuje staré kultury a západy slunce. Má zvláštní schopnost ztrácet důležité písemnosti.
Ráda by osobně mluvila s Máří Magdalenou.
![2732405 1920x1080 [DesktopNexus.com]](https://popelky.cz/wp-content/uploads/2024/04/2732405-1920x1080-DesktopNexus.com_-150x62.jpg)
Nahrávání ...
