Návštěvy: 180
Protože jsou stále dovolené, a protože to je čas na čtení, a taky hodně proto, že vám dlužím pár těch ranních káv, tady je jedna pořádná. Kýbl ranní kávy. Lze jí popíjet klidně dva dny…
Na dlouho plánovanou cestu pro své rodiče do malé vísky v Orlických horách, jsem se vypravila v sobotu dopoledne…
A pečlivě jsem plánovala.
Zanechala jsem renovace pokojových dveří (jsou to klasické dřevěné a já jsem na tyhle echtovní věci umanutá),
*** dohled musí být ***
…vyhledala trasu mimo dálnice, neb je nejen nemám moc ráda, ale navíc, mě nudí a v neposlední řadě jsou nyní plné uzavírek, nehod a kolon, při čemž to poslední jmenované je pro klaustrofobika, mého formátu dost pádný důvod jet jinudy.
Zajímavé, že na čas mě trasa vycházela o čtvrt hodiny delší, ale na kilometry o dvacet kratší.
S mou nejdražší maminkou jsem učinila po telefonu závažnou dohodu, že zavolám, až budu v Hradci, odkud je to do Javornice pak ještě zhruba hodinku, aby ona měla dostatek času odchytit jejího milovaného kocoura a nacpat ubohého tvora, který nenávidí cestování kamkoli, do přepravky.
Dlužno říci, že i mě, jakožto (již ustálený popelkovský termín) ještěrce, bylo chvílemi cestou vedro.
Aby ne, teploměr v ten den atakoval horní, tu zatavenou část.
V Hradci jsem v duchu pozdravila Toru a její skvělou rodinu a věnovala této milé duši vlahou vzpomínku, a pak jsem zavolala mamince, jak jsem slíbila.
Ujištěna, že mamča vyráží lovit svého savce, jsem vesele pokračovala.
Ano, velmi vesele, protože jsem od maminky měla slíbenou „dobrou omáčku“, což je rodinný název.
Jde o kuře na paprice, ale dítě nemá povědomost o recepisech.
Děti dělí jídla na dobrá a špatná.
Polévka s kapáním = špatné.
Kuře na paprice = dobré.
Prosté.
Původně jsem myslela, že jde o bezbřehou, dětskou verbální kreativitu mě a mé sestry, ale po tom, co jsem dospěla a pořídila si čtyři krásné dcery, seznala jsem, že jde o dětský standard.
Nazvaly to stejně.
S vizí „dobré omáčky“ a hladová jako somálský pes, jsem zaparkovala v tom malebném údolí a plna entuziasmu vešla do kuchyně.
Zde jsem nalezla svou nejdražší dárkyni života, která můj entuziasmus nesdílela ani z jednoho promile. Naopak, poznala jsem, jak v reálu vypadá ona pověstná hromádka neštěstí.
Kolem ní pochodoval můj druhý otec, jehož jméno i osobnost mě provází od mých šesti let, a ten se rovněž tvářil jako funebrák.
Důvodem byl fakt, že neměli kocoura.
Bylo mi naprosto jasné, co ten svébytný tvor udělal, když mu došlo, že pojede do Prahy.
Jednoduše se zdejchnul.
Zatímco maminka běhala jako maratonec vytrvale kolem chalupy, volaje „Číčáku, Číčáčku“ a otec prolézal půdu, dovařila jsem dobrou omáčku.
Já prostě bez ní nikam nepojedu.
Spucovala jsem plný talíř. Na mou, opakovanou agitaci „pojďte se, vy dva alespoň najíst“ nikdo nereagoval, vyjma jejich psa, který kupodivu kocoura nehledal.
A tak jsem se k nim přidala.
Dělala jsem to však, přiznám se jen ze slušnosti, neb znám kočky.
Opravdu si nemyslím, že by se jakékoli této šelmě chtělo z malebného horského údolí odjíždět do Karlínského, jakkoli rozměrného bytu, kde bude muset kadit do bedýnky, namísto do záhonů a bude se stravovat zverimexovým, jakkoli kvalitním krmivem, narozdíl od toho všeho, co zde lze ulovit, udachmat, sežrat napůl, pak obrousit drápy o borovici a spočinout na jabloni.
Obrázky lze kliknutím zvětšovat
Neznám kočku, která by si představovala ideální prázdniny jinak.
Neznám kočku, která by se toho dobrovolně vzdala ve prospěch Karlína.
„Maminko … maminko, poslouchej… hele on o tobě ví, on prostě nikam jet nechce, a i když se tady připravíte s tátou hlas a o nervy, ten kocour nevyleze. Možná … a to dost pravděpodobně, až po té, co uvidí mizet naše auto za rohem. Možná i zamává. Protože následně má chalupu pro sebe, což je úplně TOP představa“.
Máma to sice uznala, ale za tři minuty se rozplakala.
Nesnáším, když moje máma brečí, takže jsem skutečně pojala potřebu tu zatracenou kočku najít.
Ačkoli jsem prolezla kde co, plazila jsem se podél potoka a z této výpravy jsem si odnesla jednu polovinu těla posetou třískami, druhou pupenci od kopřiv a několik boulí, kocoura jsem nenašla.
Cestu zpět bez kocoura bych směle nazvala hororem.
Otec vzadu každou chvíli hlásil, že přibližně do pěti minut omdlí, neb je pečený a mamka vpředu usedavě plakala.
To jí vydrželo až daleko za Hradec.
Tam jí došlo, že vedle kocoura, tam v rozrušení nechala taky brýle, nabíječku a ještě dalších pět nezbytností a propadla v zoufalství.
Dohodli jsme se, (já jsem se dohodla s ohledem na kolabujícího otce vzadu) že se nevracíme, že zavoláme bráchovi, který na chalupu jede ve čtvrtek, aby odchytil kocoura a posbíral zapomenuté věci.
Co se kocoura týče a bratrovy reakce na jeho lovení, jde o soubor rozvitých, českých vět, které hodnotím jako nepublikovatelné.
Mamka plakala celou cestu, byť chápala, že kocour prostě nevyleze, a já tam týden být nemohu (a i tehdy zůstává otázkou, zdali by to neprohlédl) a otec transport přežil jen s nejvyšším úsilím.
Přemýšlela jsem, jak bych tento den nazvala…
Máma nešťastná, otec napůl v bezvědomí, kocour v tahu, brýle v tahu, máma bez telefonu…nic mě nenapadlo, a tak když jsem našim pomohla vynosit v Karlíně asi šest tun jablek a dalších 80% produkce potravinového průmyslu a výsledků mámina zahradnického umění, jela jsem… celkem fakt ráda, domů.
Myslela jsem na to, že si sednu k rybníku a ve společnosti kačenek budu dlouho do noci tiše rozjímat. Možná se ponořím i do hluboké meditace, jestli ne rovnou do toho rybníka.
A tehdy se to stalo…
Tento den dostal své jméno!
Přiznám se, že tohle jsem viděla pouze v nesmrtelném díle pana Hitchcocka.
Byly jich stovky a stovky a kdo ví, zda ne tisíce!!
Bohužel byli uprostřed silnice a já nemohla vystoupit, takže fotky nejsou ani trochu kvalitní a video, které jsem v rychlosti natočila taky ne, ale bylo to neskutečné a symbolické.
Ten den byl hororový, prostě jako z pera tvůrce hororů … a já si řekla … jasně, Hitchcockův den!
Co to mohlo být za ptáky? Kdyby to byli sokoli, mohl to být skutečně všesokolský slet jedna radost, ale ti to nebyli.
Že by špačci? Ti létají v hejnech … možná tedy všešpaččí slet.
Každopádně to bylo jedinečné.
Dojela jsem domů, vzala k sobě Mománka, který byl ve stresu z toho, že už jsem ho nadobro opustila, povyprávěla jsem mu, kterak jsem viděla nejvíc ptáků pohromadě za celý svůj život, což ho zaujalo, a protože bylo téměř půl osmé, čekali jsme na zprávy.
Probudila jsem se v deset.
Momo mezi tím odešel sám do klece, to asi když zjistil, že se mnou není žádná zábava.
Relax u rybníka jsem dohnala až včera.
A stálo to za to!
Mám ráda Boha za to, že tohle vytvořil.
Boží píseň, prostě…
P.S. Brácha včera ráno volal, že si cestou z Moravy zajede sto kiláků a mámě ty věci vyzvedne a doveze a … cituji „snad tam najdu někde i tu zatracenu kočku“. (YES! Ať žije rodina)
P.P.S. Nenajdeš, ale zkus to 
Přeji vám, popelky moje milé … krásný den i týden 
Míša K.
[sexy_author_bio]
Článek pro vás napsala:
-
Miluje téměř syrové maso, všechny plody moře, sladkosti a mýdlové vůně. Libuje si v Astrologii, vaření a humoru jakékoli barvy.
Obdivuje staré kultury a západy slunce. Má zvláštní schopnost ztrácet důležité písemnosti.
Ráda by osobně mluvila s Máří Magdalenou.
![2732405 1920x1080 [DesktopNexus.com]](https://popelky.cz/wp-content/uploads/2024/04/2732405-1920x1080-DesktopNexus.com_-150x62.jpg)
Nahrávání ...
…vypadá to na špaččí slet
Taky jsem se usnesla na špačcích…