Návštěvy: 34
Já vám si na tenhle otřepaný starý fór, kdy se slovy z titulku zeptá paní učitelka na školním výletě dětí a odpovědí je jí zadumané Pepíčkovo „No tak to je netopýr, ale že by visel za ptáka…?“, vzpomenu tady každý večer.
A dneska znova.
Už mnohokrát jsem se svěřila, že mám hrozně ráda všechno, co lítá, když to tedy zrovna není cihla.
Pozoruji tady třeba konipásky, které jsem vlastně naživo před tím nikdy neviděla, jsou tady krásné hrdličky, nejrůznější dravci a třeba včera jsme s jednou klientkou, která měla strašně sympatické jméno jako tenhle magazín, koukaly na poštolku, co byla jenom malý kousek od nás.
To je mimochodem taky jedna velká elegance, že si klienty prostě vodím na zahradu a vykládám venku.
V lednu to bude horší, ale teď, když je teplo, je to strašná pohoda pro mě a myslím, že jim je v přírodě také lépe.
No a kromě těch všech konipásků, bažantů, hrdliček, poštolek, káňat a sýkorek (mají hnízdo v našem krovu a hrozně hezky se oba starají) je tu ještě jeden létací živočich, který mi doslova z každého večera udělá mystický a moc příjemný zážitek.
Je tu spousta netopýrů.
To vám je něco tak zvláštního, tajemného a fascinujícího, když kolem vás lítají a vůbec, ani maličko je neslyšíte.
Jsou tak jistí v tom prostoru, tak skvěle se vyhnou každé překážce, že člověk žasne.
Netopýr je tajemné zvířátko.
Zvláštní, až pohádkový létající savec, co používá k orientaci bezchybnou práci s ultrazvukem.
Tohle jsme se sice učili už ve škole, člověk viděl v životě mnoho obrázků, bylo nám vysvětleno, jakým mechanizmem netopýři ultrazvukové vlny používají, ale stejně…když to vidím naživo, když jsem tu s nimi, je to něco jiného.
Máme tady jednoho velikého, to je fakt macek, a když proletí kolem, je to jako sova.
A také je tu hodně menších.
Když sedíme venku, a začne se smrákat…
Možná se vám svěřuji s úplnou banalitou, možná je pro někoho soužití s netopýry asi tak stejně zajímavé, jako se zajíci, nebo vrabci, ale pro mě to nejen velmi zajímavý tvor, ale jeho obletování má na mě uklidňující účinek.
Je to mystické, zvláštní, tajemné a velmi autentické.
Zrovna teď jsem na toho místního Ramba mezi netopýry koukala a prostě jsem vám o tom musela říct.
Asi se tu budu ještě dlouho všemu divit, asi budu jako Pražák přesazený do lůna přírody ještě dlouho žasnout a psát o věcech, které jiní pokládají za běžné.
Pro mě je to prostě ale zatím jedna velká krása, jedno velké dobrodružství. Pro mě je každá zdejší liška….
…Ježiši liška!!!
Já vám o ní musím říct!
To jsem šla převčírem do lesa pro hlínu.
Protože, totiž, jak jsem zasadila pana Smrčka, už jsem vám o tom říkala, a je i na fotkách, tak mám pocit, že je takový nějaký smutný. Ne, že by opadal, ale je smutný.
Napadlo mě, že když je to lesní strom, že mu třeba chybí lesní hlína.
Vzala jsem tedy kyblík a lopatku a šla do lesa.
Bylo to už k večeru, tak mi společnost dělali i netopýři a já za ni byla ráda.
Vybrala jsem si místečko, klekla si a nabírala hlínu.
Najednou koukám, že na mě asi tak ze tří metrů něco kouká.
Napřed jsem myslela, že to je kočka.
Stála, nehýbala se a jen tak koukala. Přestlala jsem hrabat a taky jsem koukala. Pak jsem si všimla, že to není kočka, protože to má dlouhý čumáček a je to hodně chundelaté.
Chvilku mi trvalo, než jsem lišku identifikovala, protože byla tmavší, než bych si myslela.
Koukaly jsme na sebe asi dvě minuty a to bylo náhodou pěkně dlouho, než jsem se osmělila a pozdravila.
Povídám potichu, „ahoj liško“.
No, neodpověděla, zamrkala a odešla.
Říkám, odešla, protože neutekla, nelekla se, nebála se. Jenom jsem jí asi přestala bavit.
Hlavně si myslím, že jak jsem byla v kleče, tak ani ona sama zkraje nevěděla, co jsem to za zvíře a taky se mně snažila někam zařadit.
Bylo to moc hezký.
Víte, asi je to „být v lese“ a „žít s lesem“.
Já to vnímám jako žít nejen s lesem, ale se všemi jeho obyvateli. Se vším, co tu žije. Vnímám se jako někdo, kdo někam musí dobře zapadnout. Kdo by neměl rušit, kdo by měl spolužít.
Jednou najdu slova, kterými bych dokázala popsat pocit někoho, kdo má dojem, že se vrátil k něčemu neskutečně přirozenému, něčemu co je v pořádku, co tak má být.
A jednou se třeba i přestanu divit, přestanu žasnout.
Jednou třeba nepřeruším výklad, abych se zasekla na poštolce…jednou to třeba budu vidět jako něco úplně běžného.
Jednou třeba nebudu u vytržení ze stáda muflonů. (ano, už jsem je viděla, ale strašně z dálky. Vypadali napřed jako stádo bizonů – jsou obrovský).
Jednou třeba budou tyhle ranní kávy z Kerska vypadat jinak. Ne tak naivně….
…já akorát doufám, že to bude zadlouho.
Protože mě se žasnout strašně líbí.
Bohužel, letícího netopýra prostě vyfotit nelze.
Nebo lze, vlastně.
Tom říkal, že by mi stačil objektiv asi tak za osmdesát tisíc 
Mějte krásný víkend!!
Míša K.
[sexy_author_bio]
Článek pro vás napsala:
-
Miluje téměř syrové maso, všechny plody moře, sladkosti a mýdlové vůně. Libuje si v Astrologii, vaření a humoru jakékoli barvy.
Obdivuje staré kultury a západy slunce. Má zvláštní schopnost ztrácet důležité písemnosti.
Ráda by osobně mluvila s Máří Magdalenou.
![2732405 1920x1080 [DesktopNexus.com]](https://popelky.cz/wp-content/uploads/2024/04/2732405-1920x1080-DesktopNexus.com_-150x62.jpg)
Nahrávání ...
