Ochrana ve spánku – podvědomí cítí zlo. A jak!

„Člověče, nevím, čím to je, ale už několik týdnů se pořádně nevyspím. Mám šílený sny. Neustále mě někdo vraždí, pronásleduje, tahá mě někam a já se bráním. Pořád se mi snaží ublížit. Mám tohle každou noc. Budím se propocená, vyklepaná a bojím se znovu jít spát. Kdyby se to stávalo jednou za čas, tak si řeknu, jo, dobrý, noční můra, ale proč proboha už není sen, ve kterém by se mi neubližovalo?“ vypráví mi bezradná kamarádka.

Má pravdu, že je divné, když má tohle pravidelně.

To už by skutečně nemuselo být samo sebou.

Jedna noční můra za čas není nic divného a zpravidla to způsobí nabouraná psychika, přemíra stresu, strach, že něco nezvládneme, anebo traumatizující zážitek za reálu, ale takhle pravidelně…

„Hele a vidíš tomu někomu do tváře?“ zeptala jsem se. Je to důležité, protože by nám to mohlo leccos napovědět.

„To je právě to divný,“ povídá ona.

„Nikdy nevidím ani postavu. Je to jenom síla, nevidím nic než že se to se mnou děje, nemám komu se bránit,“ vypráví.

A tohle vyprávění, které se odehrálo už asi před pěti lety, byl důvod, proč vznikl tenhle článek.

To, co kamarádce ubližuje, je, jak ona sama říká, jen síla.

Ve skutečnosti má ale každá taková síla, která překračuje hranice normálního snění a děsí nás, své jméno.

Lidské jméno.

Tohle umí člověk.

Prakticky kdokoli z nás, ale jen málo lidí tomu dá takové grády.

V době spánku jsme nechránění, a to věděli už staří indiáni, Egypťané a snad všechny kultury našich předků.

Ve spánku jsme nejzranitelnější.

Naše nevědomí je takříkajíc holé – nahé, chcete-li. Jakákoli energie, která se k nám dostává, si s námi může dělat prakticky, co chce.

Je ale dobře své podvědomí, zvláště pak v podobě snů, ale i pocitu dobře poslouchat.

A můžeme se chránit.

Minimálně po dobu, než zjistíme, kdo nám ubližuje.

A teď jak to udělat, abych sebe ochránila, a přitom nebyl můj ochranný prostředek současně útokem?

Je pravděpodobné, že rituál, který zvolíme na ochranu, ten druhý výrazně pocítí.

Není potřeba se děsit. To, co se mu dostane, je jeho vlastní model. Obrana, je-li myšlena jen jako obrana, pak není útokem.

Útočí útočník.

Pokud hodím proti pružnému prostředí cihlu a ona mi způsobí na čele bolestivý otisk, může za to zeď??

„Vezmi si něco, co má hroty, a zrcadlo. Tam, kde máš hlavu, například na zeď, připevni předměty s hroty. Výborně se hodí například větvičky seřezané na konci do špičky. Měly by směřovat vzhůru. Stačí pár. Ale sudý počet.

K nohám na pelest postele pak připevni zrcadlo.

Nemusí být nijak veliké, ale malinké také ne.

 Jeho odrazová strana bude směřovat od tebe. Ochrání tě to“.

Poradila jsem a doufala, že to bude stačit, protože člověka lze i proklínat, a to už by bylo o větším rituálu, současně i větším problému pro toho, od koho kletby vycházejí.

Tehdy jsme ani jedna netušily, od koho to pochází.

Dnes to vím a ona také.

Už je v pohodě.

Rituál jí tehdy pomohl ve spánku, ale nepomohl jí za dne.

Bylo to zvláštní.

Žila tehdy s mužem jménem René.

Ona nebyla úplně spokojená, ale že by se nějak užírala, to se také říct nedalo.

Neměla ani odvahu ani potenciál něco řešit, protože ho měla ráda.

Tak ráda, že ho úspěšně živila, protože chlapec nějak ne a ne najít práci v oboru, jednoduše se mu pracovat moc nechtělo a ona měla jednak svůj příjem a jednak dost peněz od otce.

Vlastně pracovat nemusela, ale pracovala, protože by se nudila.

Na naše narážky na adresu Reného reagovala tím, že je to jedno, že hlady neumírají.

No, on rozhodně neumíral, proto také nijak nespěchal s nějakým přínosem do rozpočtu.

Po rituálu spala celkem klidně a její můry se zmenšily, i když se úplně neztratily, bohužel.

Zajímavé bylo, že naší společnou kolegyni o zhruba dva týdny později odvezli do nemocnice se zánětem žaludku a do toho se jí ještě přidala ledvinová kolika.

Litovaly jsme ji a vypravily se za ní do Motola, kde ležela.

Jak už to bývá, náhody se nedějí a v momentě, když jsme vstoupily do jejího pokoje, našli jsme jí v objetí s Reném.

Ona kamarádka (mohla bych jí změnit jméno, ale je to jedno) s námi tehdy nebyla.

Hodně jsme diskutovaly o tom, jestli jí to máme říct, jestli je na takovou pravdu připravená, a jestli se to neobrátí proti nám.

Vyřešil to René a ona kolegyně.

René mi z nějaké putyky patrně ne úplně střízlivý napsal podivnou SMS, kde psal, že si mám s tím, co jsem viděla, naložit jak chci, ale že mi do nich nic není.

Ona kolegyně pak jedné z nás, která tam s námi za ní šla, řekla, že stejně o nic nejde, že René ze vztahu neodejde, že to by musela ona kamarádka umřít.

Pak se svěřila, jak ho miluje a podobně, a že to nemá vlastně řešení.

Tehdy mi to došlo.

Tím, že on řekl, že by musela kamarádka zemřít, vlastně tuhle kolegyni motivoval k myšlence, o které sama nemusela vůbec tušit, jak je zlá.

Podvědomě si přála její smrt.

To byla ta síla, co kamarádce ubližovala, pronásledovala…vlastně jí vraždila ale trochu jinak.

Jsem si jistá, že o tom tahle kolegyně ani nevěděla.

Vyřešilo se to vlastně samo asi za měsíc.

Projela mu mobil.

Jen tak sama od sebe, nebo kdo ví proč, prostěženy mají intuici, ale udělala to.

A vyhodila ho.

A víte, co jí řekl?

„Chcípni“.

No, nechcípla, ani on nechcípnul, ani kolegyně, nechípl nikdo.

On žije někde na severu Čech a je sám, kamarádka se vdala do Kanady a kolegyně má nějakého chlapíka, pokud vím a není nešťastná.

V každém případě, ona podle mého vůbec netušila, co té holce provádí.

Po rituálu to odnesla, aniž by vlastně věděla, jaká nálož se jí vrací.

A jediný blbec v tom celém, byl René a možná chvíli ona kamarádka, že nechtěla vidět, co je to zač, ačkoli to je omluvitelné, to děláme občas všechny.

Ten rituál funguje a myslím, že je dobré vědět, že něco takového se může stát a člověk si může i pomoci.

Neměli bychom ale myslet na někoho jako na mrtvého, nebo nemocného.

Protože on to ví, ale často neví, co ví.

Rozhodně mu není dobře.

Michaela Kudláčková

[sexy_author_bio]