Moc podvědomí

Říkává se, že myšlení bolí. Mně teda ani ne. Přemýšlím ráda a hodně. Někdy možná až zbytečně moc. A tak i já  jsem chtěla vědět, jak že to vlastně s tím lidským podvědomím je. Jak to ve skutečnosti  funguje. Zhltla jsem knihu dr.Josepha Murphyho Moc podvědomí na jeden zátah. A koukala jsem. Jak zjara.

To mi přece něco říká. To důvěrně  znám. Několikrát  jsem si svá téměř neuskutečnitelná přání do podvědomí sama uložila. S tím, že se dřív nebo později určitě splní.

Protože to nejen CHCI. Hlavně ale, že o tom nepochybuji, že to bezpečně VÍM.

To je totiž na celé té věci hrozně důležité.

Vědomí a podvědomí musí být v jednotě. Žádné “možná”, “snad” nebo “kdyby”, “ráda bych“. To lidské  podvědomí nebere.
Chová se podobně  jako počítač. Plní přímé a jasné rozkazy a přání.

Reaguje na zadání.

Život se pak sám už postará a nabídne vhodné podmínky k jejich realizaci.

Přání se mi plnila.

Tedy občas. A zdaleka ne všechna. Hlavně ne ta, o nichž jsem měla od samého začátku (v podvědomí) pochybnosti.

Jsem ráda sama a nenudím se se sebou. Znám se totiž  dobře a tak vím, co od sebe mohu očekávat. U sebe se cítím v dobré společnosti. A taky v bezpečí.

Jako každý společenský tvor, potřebuji ale také mít občas pocit sounáležitosti s ostatními. A to pak jdu ráda zase ” mezi lidi”.

Když jsem dočetla tu zajímavou knihu, rozhodla jsem se vyzkoušet, jestli podvědomí (jeho moc) může fakt tak silně působit. Jestli zapracuje. A jak  se to celé  vlastně projeví.

Podle příkladu z knihy jsem si proto několik dnů, v duchu opakovala:

“Někde existuje člověk, který mne dodnes miluje a ten se mi brzy ozve”. A opakovala jsem si to tak dlouho, že jsem tomu sama začala věřit.

Nejprve mi tedy volala sestřenice Marie.

Ozval se jí kamarád zesnulého manžela. Chtěl znát číslo mého mobilu. Musí se mě prý nutně na něco zeptat. Tak mu jej dala.
To jsem ještě byla v klidu.

V zápětí to ale  přišlo.

“Ahoooj, Évii, tady je Péépa, no ze Štatlu, z Oltecu , néé !!..”Ozvalo se širokým brněnským  slangem, zvaným  “hantec”.

” Copak se na mě nevzpomínáš? Néé ? Noo, přece se známe ze svatby Mááni. Já jsem vám přece vezl dom tenkrát to cukroví, nevííš, a pak jsme byli na kaféé  a “…

Ježišmarja, to není možný.

Vždyť tu svatbu měla Marie před více než třiceti lety. Co ten člověk po mně dneska  chce? To je snad už dávno promlčený.

“Jéé, Ty si mně nepamatuješ? A já na Tebe furt vzpomínám!! A Évi, séš sama? No, já už su vdovec. A kde teď bydlíš? Nóo, kdybych jako  jel náhodou kolem… Néé ? To je škoda…

A tak  můžu Ti aspoň někdy zase zavolat?”

Kristova noho, co jsem komu udělala.

A co jsem to vyvolala za duchy. To moje podvědomí je zřejmě zmetek a vůl.

Ze všech mých velkých, osudových lásek si vybere zrovna jakéhosi  Pepu (z depa). To je teda masakr.

Jenže jsem si to vlastně zavinila sama. Nečetla jsem toho Murphyho dost pozorně. Kdyby jo, věděla bych, že takhle obecně svoje přání zadat prostě nemůžu a nesmím. A teď to mám.

Moje podvědomí totiž vůl není, to bude někdo jiný.

A na moje zadání reagovalo naprosto správně a přesně. Jen já jsem zapomněla to podstatné. Neřekla jsem mu, že ta hledaná milující bytost má být současně i bytostí milovanou.

Příště to musím  přesně konkretizovat.

Barva vlasů, výška, věk, povolání, stav, náboženské vyznání, světový názor, sexuální orientace. Případné třeba i znaménko za levým uchem.

Jinak se dočkám podobného  překvapení.

Po této zkušenosti, milé dámy, ženy, děvčata a holky. Než uděláte podobnou blbost, zvažte, jestli opravdu chcete vědět, kdo že vás to furt a pořád ještě miluje.

Bez podrobného označení a popisu by se vám taky mohl ozvat někdo, koho zrovna dvakrát nemusíte.

Ať už ze spolužáků, z bývalé mateřské školky, z tábora, chmelové brigády, jesliček nebo tak. To by ostatně ještě nebylo to nejhorší.

Taky byste se ale mohly rovnou octnout v Poště  pro Tebe.

Mnohá sladkokyselá setkání bych vám taky moc nepřála. Já osobně bych tam třeba toho Pepu vidět nechtěla a taky asi nevydýchala. I když moje vnoučata by se bavila docela dobře.

Moc podvědomí existuje.

To teď vím jistě. Už ale milující, ale ani milovanou bytost vyvolávat raději nebudu. Na stará kolena už tohle vědět nepotřebuji.

“A Pepo ze Štatlu (z Oltecu), zavolat zase někdy určitě můžeš. Nejraději  třeba zase za dalších třicet let.“

Eva Tichá 

[sexy_author_bio]

Ilustrační foto: Autorka

Koláž: nexus