Kdo zakopal poklad? No, ten, kdo ho objevil. Je to karma?

Otázka existence lidské karmy je samozřejmě otázkou víry každého z nás a naší vlastní představy o tom, za jakých okolností tady existujeme my i všechno kolem. Je to o svobodné vůli každého, jakou si zvolí životní filozofii. Myšlenka, kterou vám teď nabídnu, tedy není dogma, ale jen nápad, návrh, nebo směr, kterým nemusíte jít.

Ne každý je nastaven věřit, že jeho bytostná podstata, tedy duše, prochází mnoha vtěleními.

Že jedna podstata žije mnoho životů, přičemž v každém má nějaký úkol, má se někam posunout něco odžít.

Pokud tedy tomu tak je, jsme těmi, kdo v minulosti stvořil vlastní budoucnost.

A přítomnost bude už za jednu vteřinu minulostí.

Kdesi jednu vteřinu dopředu je budoucnost, která je přímo odvislá od oné minulosti.

Tomu rozumíme.

A chápeme to i v kontextu s celými věky?

S činy a myšlenkami, které sahají kamsi hluboko do minulosti naší bytostí?

To je složitější, ale je to stejné.

Nejsme vybaveni takovou pamětí, abychom si všechno pamatovali, a nikdo z nás není čistý jako slovo Boží.

Každý z nás si mimo oné blízké minulosti právě teď odžívá cosi třeba daleko z minula.

A nutně to nemusí být vždycky to špatné.

Karma není jen o proviněních. Je obecně o všem, co jsme v minulosti udělali, ať už je ta minulost jak chce daleko.

Čas je veličina velmi neposlušná a žije vlastním životem.

Když si připustíme, že vědomí, jednoho člověka, jedné bytosti, prochází dějinami a mnoha životy dál a dál, a je velice sofistikovaně a přesně spojeno s životy a událostmi kolem, je mnohdy právě tahle možnost obrovskou pomůckou.

Může nám vysvětlit, jak je možné, že se někomu něco děje.

Zrovna jednomu konkrétnímu člověku nebo páru nebo rodině.

Psala jsem na tohle téma obsáhle také TADY.

Teď se mi otázka možnosti existence karmy vrátila v souvislosti se zcela jinou událostí.

Je to jenom nápad, ale může mnohé vysvětlovat.

Nedávno obletěla svět zpráva o tom, jakou nevídanou kliku měli manželé z Kalifornie, když na svém vlastním pozemku při hře se psem nalezli obrovský poklad a rázem se z nich stali milionáři, protože podle tamních zákonů patří takový nález tomu, kdo ho objevil.

1400 zlatých mincí!!

Jejich hodnotu odhadli znalci na 10 miliónů dolarů, což je jenom pro představu 200 miliónů Kč.

Mince podle znalců byly vyraženy mezi lety 1847 až 1894.

„Není jasné, kdo je ukryl, ale v době zakopání byly mince zřejmě nové“, píše se v médiích.

Možná, kdybychom se na to podívali pohledem karmy těch manželů, je tu možnost snadného vysvětlení.

Kdo je ukryl?

No oni!

Na co asi tak myslí ten, kdo do země zakopává kovové plechovky s penězi a jak silnou myšlenku věnuje tomu, aby se s ním zase shledal?

Obrovskou.

Vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby ti lidé našli to, co si sami uložili, jenom už to nevědí.

Protože mluvit v tomhle případě o štěstí, znamená připustit možnost pravděpodobnosti jedna ku XY (hausnumero), což by vyvolalo zase jenom další otázku, a to: PROČ ZROVNA ONI?

A copak se tak často zrovna na tohle neptáme?

Proč on, oni, proč já?

Není lepší připustit existenci sofistikovaného propojení lidského bytí, duše, chcete-li, s Universem a celé to pojmout jako jeden nikdy nekončící organizmus, než se spoléhat na náhodu?

Mimochodem, termín „náhoda“ jen zakrývá nevědomost.

Stejně, jako se lidem dějí nepochopitelné věci, jako vyhrávají v loteriích miliony, jako je stíhají nevysvětlitelné katastrofy a zdánlivé náhody, stejně tak si mohl tenhle pár, jenom vzít to, co bylo prostě před tím jeho a co bylo součástí jejich společné karmy, jejíž jednu část tím uzavřeli.

Přeji hezký den.

Michaela Kudláčková

[sexy_author_bio]