Detail příspěvku: Dům hrůzy? Pro nás určitě ne…

Dům hrůzy? Pro nás určitě ne…

autor: | Říj 18, 2013 | Magie | 0 komentářů

Návštěvy: 16

Plním slib. Než se ale vůbec přesuneme do domu, o kterém bych vám chtěla vyprávět, musíme se nutně odrazit od doby, kdy jsem o něm ještě vůbec nevěděla. Do doby, o které mnohé z vás také mluví v diskuzi pod článkem, který tohle odstartoval. Do svého dětství…

Když mám totiž všechny „duchy“ (už víme, že to není správné slovo) sumarizovat, musím se vrátit.

 

Stejně jako mnohé jiné děti, o kterých jste se zmiňovali, nebyla jsem jiná.

 

Zhruba od svých pěti let jsem na vědomé úrovni začala „kamarádit“ s čímsi, co jsem reálně vnímala.

 

Byli to dva moji kamarádi. Řekli mi svá jména a věřte, v žádném kalendáři byste je nenašli.

 

Později k nim přišli ještě další dva a já byla ráda.

 

Byli pro mě stejně skuteční, jako máma s tátou a jako babička.

 

Vyrůstala jsem s nimi.

 

Z domu na Národní třídě jsme se stěhovali na Slovanku.

 

Bylo mi deset.

 

Je to tenhle dům.

 

11441NGM.jpg

 

Napřed jsem dlouhá léta bydlela s našima v prvním patře. (ta zadnější okna uprostřed)

 

Byla jsem často doma sama, protože táta byl klidně i rok v zahraničí a maminka dost pracovala.

 

Nikdy jsem se extra nebála, protože TI ČTYŘI byli vždycky se mnou.

 

Posuneme se…

 

Když mi bylo myslím tak třináct, jela jsem za mámou do práce, do PVT, který měl dlouhé roky budovu na Invalidovně.

 

Přestupovala jsem na Palmovce.

 

Většinou jsem si za mamkou do kanceláře jezdila vymámit nějaké peníze, abychom s Andulou mohly nakoupit křupky.

 

Cestou zpět, jsem na Invalidovně nastoupila do tramvaje a vydala se na Palmovku jednu stanici na přestup.

 

Stála jsem v zadním voze, na schůdkách o schod níž, než má tramvaj podlahu.

 

Hlavu jsem měla skloněnou, ale cítila jsem na sobě něčí oči a tak jsem vzhlédla.

 

Místo na člověka, jsem ale hleděla v tu chvíli na obrovské pánské přirození. Jednoduše v mém zorném úhlu byl kousek ode mě bambulín jako hrom.

 

Zděšeně jsem se podívala výš a tam jsem zahlédla ony oči.

 

Nedívaly se na mě vůbec mírumilovně.

Byl to zlý, studený pohled, který se mi zaryl snad do posledního kousku mozku.

 

Tak strašně jsem se lekla, že jsem vyletěla z tramvaje a s jasným úmyslem ihned se vrátit za mámou, jsem chtěla rychle na ostrůvek pro směr zpět.

 

Vyběhla jsem za zadkem tramvaje.

 

Vůbec jsem nepřemýšlela.

 

Ani mě nenapadlo, že hned za vozem jsou koleje pro opačný směr.

 

Byla jsem tak rozeběhnutá…

 

Najednou mě někdo chytil za pravé předloktí a velmi prudce se mnou smýkl zpátky. Dodnes ten stisk cítím. Trochu to i bolelo.

 

Byla to vteřina, ale v té stejné vteřině, projížděla ve směru zpátky tramvaj.

 

Došlo mi to, otočila jsem se a říkám „děkuju“.

 

NIKDO TAM NEBYL.

 

Byla jsem na těch kolejích sama.

 

Kdyby mě ale ten NĚKDO nechytnul a nestrhl zpátky, vběhla bych rovnou pod jedoucí tramvaj.

 

Dodnes si to pamatuji, dodnes nevím, kdo to byl. Možná jeden z mých čtyř kamarádů, možná nějaký zcela jiný.

 

Dospěla jsem.

 

Vdala jsem se, odstěhovala a pak se rozvedla.

 

Po rozvodu jsem se ale vrátila zpět do našeho domu, jenom o patro níž.

 

Tedy do přízemí.

 

Ta horní okna to je byt s našima ta spodní už moje vlastní.

 

11442OTY.jpg

 

V tomhle bytě, bydleli před tím manželé Čvančarovi, kteří mezi tím, co jsem byla odstěhovaná oba zemřeli.

 

Jako dítě si oba stařečky pamatuji.

 

Paní mě měla ráda, pán ne.

 

Už od samého začátku jsem byla v bytě spokojená.

 

Měla jsem dojem, že mi jde na ruku, že je ten byt jakoby můj kamarád.

 

A to i přes to všechno, co se v něm vyskytovalo.

 

Poznala jsem otce Johanky a on se přistěhoval.

 

Narodila se Johanka.

 

Už snad od tří let měla „kamarádku“ kterou krmila rozinkami, které jsem jí několikrát denně sypala do přední kapsičky od zástěrky.

 

Brala ji naprosto reálně a já jí to nevymlouvala. Věděla jsem, oč jde, přeci ti moji ČTYŘI byli a jsou také „skuteční“.

 

Johanka má mimochodem tuhle „kamarádku“ pořád.

 

Říká jí Lucka a vůbec to neřeší.

Prostě Lucka je všude s ní.

 

Větší holky často chodily s tím, že ve sklepě někdo pláče. Jako dítě jim to připadalo.

 

Bály se tam.

 

Nikdy jsem nepřišla na to, co to je, ale slýchala jsem to.

 

Pomalu jsem si zvykala na všechno, co v tom bytě je.

 

Zvykla jsem si i na to, že v kuchyni byl onen „pán“ jak ho nazvala Johanka a kterého jsem také viděla. Viz : ranní káva.

 

To nebylo zdaleka všechno.

 

Cosi tam cupitalo.

 

Cosi maličkého, ne víc než metr vysokého.

 

Bylo jich tak pět – šest.

 

Nevidíte to, ale víte, že to tam je. Mnozí vědí o čem mluvím.

 

Byli hrozně zvědaví.

 

Nikdy nedělali žádný zvuk. Jen chodili za námi a všechno pozorovali. Přišlo mi to jako děti, holky jim říkali pidimužíci. Jediná místnost, kam nikdy nešli, byl obývák.

 

Vždycky zůstali na prahu.

 

Už mě ani nevzrušovali a hodně jsem se jim přizpůsobila. Nezavírala jsem za sebou dveře do koupelny, protože mi bylo hloupé, jim zavřít před nosem a podobně.

 

Tehdy jsem se s tím svěřila jenom kamarádce.

 

„Tak na ně promluv ty, když oni nemluví. Zeptej se jich, co chtějí, kdo jsou, jestli můžete pro ně něco udělat…“, poradila.

 

„Jo, takže já tam mám kde, co a ještě s tím budu mluvit, no tak to je bambulárna, nemyslíš?“

 

11444NmQ.jpg

 

Ale nedalo mi to.

 

Když zase přicupitali, otočila jsem se a zeptala se.

 

Přišlo mi, že couvli.

Že jsou překvapení.

 

Nestalo se vůbec nic.

 

Napadlo mě, tak nic a normálně jsem vykročila.

 

V ten moment, ale zmizeli a za mnou bylo něco neskutečně obrovského.

 

Cítila jsem to, ale bála se otočit.

 

Strašně, ale strašně to zařvalo.

 

Neslyšela jsem to sluchem, přesto přísahám, že to byl šílený řev.

 

K smrti jsem se vyděsila a utekla do obýváku.

 

Ani tohle přes práh nešlo.

 

Zabouchla jsem dveře a trvalo mi dobrou hodinu, než jsem se odvážila vejít zpátky do chodby.

 

Už to tam nebylo.

 

Už nikdy jsem na ty maličké bytůstky nepromluvila a ony se zase vrátily a zase za námi cupitaly. 

 

Později si Pavlínka našla přítele a ten nějakou dobu bydlel u nás s Pájou. Spali v kuchyni, která byla veliká, aby měli v noci soukromí.

 

Nemluvila jsem s Danem o těch věcech, byl s celkem racionální rodiny a nechtěla jsem, aby si myslel, že jsme nenormální rodina.

 

Proto mě dost překvapilo, když se jednou zeptal, jestli mi může něco říct.

 

„Víš, když usínáme, vídám u sporáku postavu paní. Nesmíš se mi smát, prostě tam je. Je to stará paní, taková silnější s bílými vlasy. Vypadá to jakoby vařila, někdy se na mě podívá.

 

Prvně jsem se strašně lek.

 

Svěřil jsem se Pavlíně a ona mi na to jenom řekla, že si zvyknu. No já bych chtěl vědět, na co si budu muset ještě zvyknout. Tohle jsem v životě nezažil. Ale už se jí nebojím. Jenom se pokaždé, když tam je otočím ke zdi.”

 

Pokusila jsem se mu to vysvětlit.

 

Vypadal, že to chápe a později ho dění, pláč ze sklepa i pidimužíci ani nevzrušovali.

 

Pak si s Pájou našli vlastní bydlení.

 

Ale Dan o paní, kterou jsem podle jeho popisu identifikovala jako paní Čvančarovou, často mluvil.

Přišlo mi chvílemi, že mu po ní snad i stýská. wink

 

Nejzajímavější to bylo, před mým rozchodem s Johančiným tatínkem.

 

Pil a taky hrál automaty a já často brečela.

 

Rozhodla jsem se, že se rozejdeme a od té chvíle se začalo dít něco, co bylo opravdu zvláštní.

 

Nebyl den, aby na něho něco nespadlo, nebyl den, aby se mu tam něco nepřihodilo.

 

Takové náhody, které prostě nelze pochopit.

 

Jednou si napustil vodu do vany, že se půjde koupat.

 

Johanka moc chtěla jít první a tak se s ní vyměnil ve dveřích a řekl, že ať se tedy vykoupe před ním.

 

Tehdy Johanka měla obrovské štěstí, že do vany strčila jenom nohu a zbytkem těla zůstala stát na gumové položce.

 

Dostala 220 voltů a odletěla od té vany až do předsíně.

 

Tu vanu napouštěl přítel pro sebe.

 

Po tom, co si jednou chtěl jen vyndat tričko z horní části nábytkové stěny a ona se na něho celá zřítila, řekl, byť to je racionální chlap, že ho tam ten byt nechce.

 

Napadlo mě, že v kontextu se vším, co se mu tam přihodilo, to bude asi pravda.

 

Jednou, když jsem s Johankou, už sama, spala v obýváku, vlezl do kuchyně dokonce zloděj.

 

Tehdy jsem byla v bytě jen s Johankou . (holky byly na chalupě s mámou)

 

V bytě byla elektronika a hodně věcí, které by se daly ukrást, dveře do pokoje byly otevřené.

 

Přesto ukradl jen švestkový koláč i s mísou.

 

Sousedka odnaproti ho viděla vylézat z okna.

 

Řekla, že myslela, že jsem ho načapala, protože strašně rychle chvatem a vyděšeně prchal.  „Div se nepřerazil“. S tím koláčem.

 

Nevěděla jsem o něm, vůbec jsem se neprobudila.

 

Co tam viděl, co ho tak vyděsilo, netuším.

 

Někdo by si mohl po tomhle všem říct, že to byl dům hrůzy…

 

Pro mě, pro nás, ale nebyl.

 

Nám se tam líbilo.

 

11443MjB.jpg

 

Tohle je fotka z obýváku, kam TO nikdy nešlo.

 

Často mi přišlo, že když jsem za sebou zavřela dveře, jako bych byla v naprostém bezpečí.

Byl to víc, než byt.

 

Jakoby žil.

 

Krátce před tím, než jsme se stěhovali, se v domě měnily elektrické rozvody.

 

Přišli dva páni a pracovali.

 

Já chodila do práce.

 

Už po prvním dni mi jeden řekl, že to je „divnej dům“. Nevím, jak k tomu došel, víc neřekl. Asi se styděl, nebo nevím.

 

Každopádně jeden den jsem tam byla s nimi a oni pracovali zrovna u mě v bytě v předsíni.

 

Jeden na žebříku a druhý u jističů.

 

„Můžeš to vypnout“

„Vypnuto“

„Do pr—le povídám, vypni to!“

„Je to dávno vypnutý“

 

No, ve všech zdech, jak v předsíni, tak v kuchyni i v dětském pokojíčku byl i po vypnutí jističů elektrický proud.

 

Všude mu ta věc ukazovala napětí, jenom to přiložil na zeď.

 

Někde 180, jinde méně…ale úplně všude.

 

V obýváku ne.

 

Dodnes nevím, kde se tam elektrika vzala. Nikoho z nás nikdy stěna nepraštila.

 

Vyjma Johančiny zkušenosti s vanou.

 

Ale v té vaně se koupala celá rodina každý den.

 

Bylo to jenom jednou.

 

Nikomu se tam nikdy, kromě Johančina tatínka a pana elektrikáře a zloděje, nic nestalo.

 

Nikde jinde jsem tolik zvláštních věcí nezažila.

 

Pidimužíci se s námi neodstěhovali.  

 

Asi jsou tam pořád.

 

Ale oni moji ČYTYŘI KAMARÁDI“ ti jsou se mnou stále.

 

Dost možná byli u té tramvaje a asi u mojí bouračky, když jsem kvůli opilému řidiči, otočila auto dvakrát přes střechu, lezla jsem ven zadním okénkem přes motor, který byl v autě (auto mělo motor vzadu), vytáhla jsem toho opilce z jeho hořícího auta … a já?

 

Já si jenom vyrazila o volant všechny horní zuby.

 

Policie, která přijela na místo, nechápala, že jsem z toho vylezla.

 

Ptali se mě, co to bylo za auto, protože bylo tak na šrot, že nepoznali značku ani typ.

 

Moc těm svým entitám snad život neztrpčuji, moc neriskuji, ale už dvakrát mi zachránili život.

 

Tedy, to jsou případy, o kterých vím.

 

Možná to udělali víckrát.

 

A dům na Slovance?

 

Byl to pan Dům a přála bych mu, aby v něm bydlel někdo fajnový.

 

Ačkoli myslím, že nepohodlného nájemníka by se uměl asi hodně rychle zbavit. wink

 

Přeji krásný víkend!

 

Michaela Kudláčková


[sexy_author_bio]


Článek pro vás napsala:

Michaela Kudláčková (Yáma) 21.8.1968 „Lev“
Michaela Kudláčková (Yáma) 21.8.1968 „Lev“
Miluje téměř syrové maso, všechny plody moře, sladkosti a mýdlové vůně. Libuje si v Astrologii, vaření a humoru jakékoli barvy.
Obdivuje staré kultury a západy slunce. Má zvláštní schopnost ztrácet důležité písemnosti.
Ráda by osobně mluvila s Máří Magdalenou.
 
Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments

Aktuální motto

„Naděje není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl - bez ohledu na to, jak to dopadne.“
Václav Havel
 

Luna

Luna ubývá Co to znamená?
a nachází se ve ŠTÍRU. Jak to působí?

AdSense

Vaše jméno

Jméno Taťana se narodilo latině a matkou se mu stalo slovo „tattó“, které jazykem starých Římanů znamenalo „ustanovit“, ve smyslu rozhodnout. Věhlas pak jménu zařídil římský rod Tattiů. Taťána znamená „ta, které patří právo rozhodovat“. V ČR žije aktuálně 4787 nositelek tohoto jména.

V celosvětovém kalendáři je dnes

Dnes není žádný mezinárodně významný den.

Nejnovější komentáře

Výklady pro Vás od Vás

Výklady Pro Vás Od Vás

Kameny pro ženy

kameny-pro-zeny

INTELIGENTNÍ SMART ZRCADLA

Škola tarotu

Škola tarotu

Runová magie – škola

runová magie

Ankety

Ponechali byste název pásky proti smrti pro reflexní prvky?

Zobrazit výsledky

Nahrávání ... Nahrávání ...

Sešit na vaření

sešit na vaření

Příspěvky od Popelek

Vyfotili jste něco zajímavého?

Podělte se se všemi! Zašlete foto na redakce@popelky.cz

Statistiky

  • 119
  • 383
  • 17 820
  • 368 594
  • 2 399 483
  • 3 792
  • 28
  • 1 846
0 Shares
Share
Tweet