Životní prostor!

Vlastně už to nosím v hlavě dlouho a dlouho jsem chtěla na tohle téma hodit malý impulz k zamyšlení. Ano, jenom k zamyšlení, protože je mi jasné, že pravděpodobnost nějaké změny se bez drastického zásahu do populace člověka rovná nule. Umíte si představit to číslo, kdybychom měli sečíst všechna zvířata na Zemi?

Všechna jednotlivá zvířata?

Napovím, že jenom živočišných druhů, o kterých člověk ví, je 7,8 milionů.

Ne, jednotlivých zástupců, ale celých druhů.

Lidí je pak na světě 7 miliard. Od jednoho druhu.

Sedm miliard jednotlivců.

Proti číslu, které by nám vyšlo stran ostatních živých tvorů, je to uslintaná hrstka nějakých dvounohých myslících bytostí, které by ostatní, kdyby chtěli, umlátili čepicema.

Kdyby chtěli.

V takovém lese, na louce, u rybníka, v rybníce, v moři je tolik obyvatel, že si to při svém pojetí termínu „životní prostor“, ani neumíme a dost možná nechceme představit.

Naše města mají byty, kolem nich parky, pěší zóny, silnice, dálnice, metra, vlaky, tramvaje …

Máme parkoviště, náměstí.

Stavíme stavby.

Stavíme nová města, nádraží, obchodní centra, administrativní budovy, továrny, doly…

Stavíme je na místech, kde byly před tím lesy, louky, rybníky…

Chceme mít svůj životní prostor v rámci míst, kde se chystáme žít, kde chceme těžit, pracovat, jezdit, bavit se, nakupovat, vyrábět, odpočívat …

Chráníme bedlivě to, co je naše, co je součástí našeho životního prostoru a musíme jej přizpůsobovat svým životním potřebám, svému pohodlí, svému bezpečí.

Sedm miliard dvounohých velice zranitelných všežravců, jejichž evoluční cesta je v porovnání s ostatními biliony ostatních tvorů jen setinou začátku – miminkem.

A přesto jsme při našem tak zanedbatelném množství stačili za ten krátký časový úsek, zdevastovat, zničit a vyplenit tisíce kilometrů čtverečních téhle planety a doslova vytlačit, vyhubit, ukrajovat a obsadit životní prostor všemu ostatnímu.

A co víc … my ho chceme regulovat, řídit, chceme určovat, co kde bude kolem nás žít a jak.

1.   Nenávratně jsme vygumovali tisíce kilometrů deštných  pralesů, čímž jsme ukradli životní prostor tolika živým tvorům, že celá slavná lidská populace by se tam vešla stokrát. Kolik jsme jich tím přímo zahubili, jsme nespočítali.

Hlavně, že jsme spočítali, kolik území máme teď pro naši vlastní potřebu.

2.   Denně zabíjíme svou rozpínavostí, chtivostí, náročností a sobectvím tisíce jednotlivých obyvatel moří. (Že se to tak nedá počítat? Ale sami sebe máme spočítané přesně, že?)

3.   Každým novým městem zmenšujeme životní prostor v zájmu zvětšování toho svého statisícům živých tvorů.

4.   Každým rozšířením města, každým kilometrem dálnice.

KAŽDÝM POSUNUTÍM PLOTU SVÉ DOKONALÉ ZAHRADY!!

KAŽDÝM KROKEM K VYLEPŠENÍ SVÉHO ŽIVOTNÍHO PROSTORU, TO STEJNÉ UKRADNEME DRUHÝM.

A JEŠTĚ JSME NAŠTVANÍ, CO NÁM TO SEM LEZE.

Vadí nám kanci v našich parcích, holuby na našich římsách, myši, kočky, lišky, bobři, housenky, brouci, slimáci, špačci, kuny, lasičky …

Koho při té vší ochraně vlastního životního prostoru kdy napadlo, že tam, kde tak pilně jezdí se sekačkou, kde instaluje plašiče krtků, špačků, holubů, myší… byl před tím životní prostor právě těchto tvorů?

Že prostě my stavíme svá města a zahrady na místech, kde už předtím někdo žil?

A rozhodně ve větší symbióze s ostatními.

Vyjma člověka.

Chci jen vyvolat myšlenku, protože i kdyby se lidstvo vyselektovalo na polovinu, stejně by to při jeho povaze bylo málo.

Budu jen ráda, když si uvědomíme, jak neskutečně jsme nároční a kolik toho potřebujeme, aby se nám dobře žilo.

Ideálně, kdybychom si alespoň připustili, že obsazujeme již obsazené a že na rozdíl od nás, se tomu všichni ostatní prostě musí nějak přizpůsobit.

Víte, co dělám, když sekám trávu?

Minimálně stokrát zastavím a počkám, až si včela nebo čmelák pocucá a pak pokračuji.

Nechávám a pečlivě objíždím celé trsy kvetoucího jetele, protože je mi prostě trapné tam těm čmelákům nic nenechat.

Protože oni nemají problém s tím, že ten jejich jetel je teď za naším plotem.

Michaela Kudláčková

[sexy_author_bio]