Ubohé děti, které nesmějí spát v posteli se psem!

Vzpomněla jsem si na tyhle věci, které jsem již jednou vyprávěla, zrovna včera. Když mě, člověku který se zařekl, že už nechce psa, osud a dcera Míša právě tohle předsevzetí rozmetali. Nutno říci, že se o to přičinil i tvoreček, kterého vidět a už neopustit…

A tak jsem se rozhodla, že vám o důvodu, proč jsem nabyla přesvědčení, že si psa už nepořídím, řeknu ještě jednou.

 

Tady.

 

Koupila jsem si knihu shodnou s nadpisem článku, když jsem k tehdy roční dceři Alici a zhruba pětiletým holčičkám pořídila štěně Německého ovčáka.

 

Fenku jménem Lady.

Nutně jsem potřebovala vědět, jaká rizika s sebou nese společný chov psa a chov malých dětí.

 

Kniha mi hodně dala

Dozvěděla jsem se, že na rány způsobené neopatrným nakládáním dětí s gravitací, ve spojení s chodníkem, bohatě postačí láskyplné olizování psího jazyka.

 

Že se vůbec nic neděje, když pes vyškubne dítěti chleba s máslem a dítko si asertivně vyžádá skývu zpět tak, že ji prostě vyndá psovi z tlamy a pokračuje ve svačení.

 

Že pokud dítě spí se svým psem, vyroste z něho dobrý člověk s laskavým vztahem ke všemu živému.

 

5011Y2E.jpg


Alice (vedle úrazů, které si stihla hojně připravit) skutečně nestonala.

A ani holky ne. A to i přesto, že se permanentně po psovi válely, nechaly se olizovat, dělily se o jídlo, které dávaly Ladyně z vidličky, a podobně.

 

Pak se narodila Johanka.

Ladyna zářila štěstím. Že by štěně?

 

Johance bylo právě devět měsíců, když měla Ladyna skutečně vlastní štěňata.

Bylo jich deset. Byla to úžasná máma.

Obětavá, trpělivá…

 

…to jsme ale věděli všichni už dávno, podle toho, jak neuvěřitelně ohleduplně se chovala k dětem, které ji tu a tam přišláply a nenechaly na pokoji.

 

Deset malých výrostků jsem brzy musela přikrmovat.

Ve velikánském pekáči jsem dvakrát denně rozmíchala teplé mléko, žloutek a vločky, nebo piškoty.

 

Strávníků bylo pravidelně jedenáct.

Ano, ještě malá Johanka, jejíž vystrčený zadeček vykukoval mezi těmi psími kolem pekáče. Napřed jsem vysvětlovala, pak už mi to nepřišlo.

 

Tím spíš, že Ladyna se k ní chovala stále jako ke štěněti.

Když je odněkud přenášela, nezapomněla bafnout za raneček z plen taky Johanku a přesunout mezi ostatní „děti“.

 

Na psí tábor? Jasně!

Do vlaku nastupovaly poměrně hezky vybavené děti s Německým ovčákem. Vlak a Ladyna? "Proč ne, kam jdou holky jdu já taky! Jistě to bude psina"! :-)

 

Za čtrnáct dnů jsem na nádraží vyzvedla umlousané, rozevláté "Zilvary" s polootevřeným kufrem a nudlí, s každou ponožkou jinou a psa.

 

Vypadaly jako by vylezly z vlčí nory a v životě neviděly mýdlo.

Ale byly na výsost pokojené a zdravé.

 

5010NDd.jpg


Moje děti vyrostly se psem.

Se členem rodiny tak chytrým a povahově báječným, že už chybělo jen dát mu klíče od bytu.

 

Alici bylo necelých patnáct let a Ladyně tedy necelých šestnáct, když ochrnula na zadní nohy.

 

Strašně jsem TO nechtěla udělat.

Přišlo mi, že nemám právo rozhodovat o tom, jestli chce, nebo nechce žít.

 

Brali jsme si volna, abychom s ní mohli být.

Vyměňovali hadry, do kterých čůrala.

Radovali se pokaždé, když cokoli snědla.

 

Holky naprosto přirozeně a automaticky střídaly svou postel za místo, kde ležela.

Chtěla být v předsíni.

Pokaždé jsem jednu z nich ráno našla spát s ní.

 

Pak si o to řekla sama

Přišla jsem tehdy z práce hodně pozdě a probudila Alici stočenou kolem Ladyny, ať si jde lehnout do postele.

Sedím u ní a povídám si s ní. Pak jsem chtěla jít spát. Nechala jsem otevřené dveře, odkud jsem ji viděla, i když jsem ležela.

 

Ve chvíli, když jsem si lehla, začala kňučet.

Několikrát jsem vstala a šla ještě na chvilku k milovanému členu rodiny, ke psu, který vedle svých dohromady dvaceti štěňat ze dvou vrhů, vychovával i moje děti.

 

Nenechala toho.

Vzala jsem si tady polštář a deku a lehla si k ní.

Tentokrát to nepomohlo.

 

„Lady, zavolám doktora, ať se na tebe znovu přijede podívat, ano?“

 

Od té chvíle, když jsem zavolala zvířecí pohotovost, už nebrečela.

 

Přijela lékařka a asistent.

Vysvětlili mi, že je konec.

 

„Podívejte se, napřed usne, teprve pak dám do té kapačky látku, která jí ve spánku zastaví srdíčko,“ neuvěřitelně citlivě se mnou jednali.

 

Paní doktorka k Ladyně mluvila jako ke člověku.

Říkala jí jménem, vysvětlovala jí, jak krásný život měla, jak hezounká měla štěňata, a jak se o ně pěkně starala, jak je bezva, že žila tam, kde ji měli rádi...

 

..a já?

Neviděla jsem pro slzy.

 

(Moc jim děkuji za tak citlivý přístup. Ten výjezd není levná věc, ale rozhodně se vyplatí. Takové jednání, aby byli se sedativy v kufříčku připravení i na majitele zvířátka, jsem skutečně nezažila.)

 

Probudily se holky.

Mimo Johanku všechny.

 

Seděly jsme u ní, držely ji za ruku (jo, za ruku) a... ona prostě usnula.

Před tím se na nás všechny dívala... tak neskutečně rozumně a klidně, že jsem si se svým pocitem, že to snad nepřežiju, připadala vedle ní jako srab.

 

Tenhle článek je vlastně vyjádřením vděku.

Jakýmsi poděkováním drahému příteli, nedílné součásti dětství mých dětí a bytosti, na kterou nikdy nezapomeneme.

 

Čert vem úředníky.

Leží tam, kde to milovala. Na zahradě spolu se svou miskou a obojkem, pod křížkem s jejím jménem.

 

A já se zařekla, že na další takový model už prostě nemám.

Že už psa nechci.

 

No a vidíš, Ladynko.

Jeden pohled očí nevinného tvora, kterého kdosi nacpal do pytle s ječmenem a vyhodil do popelnice, jediný pohled, který zachytila ta, na jejíž výchově jsi se podílela, a je po mém předsevzetí.

 

5006ODI.jpg

Dobře jsi je vychovala Ladyno.

Johanka nezapomněla, zrovna Ječmínkovi vypráví, co s Tebou všechno prožila, přidala se Pája….

Tomáš vypráví o svém pejskovi, který je také tam, kde jsi teď Ty (jen lituji, že Tě nikdy nepoznal)

 

No a já nemůžu jinak, než si toho šmoulu malého občas vzít do postele (vždyť víš).

Tedy, jestli někdy opustí tu Johančinu. Wink

 

5007ZWR.jpg

 

No a Míše se nedivím, že pro Ječmínka jela, sotva ho viděla.

Vždyť jsi to byla právě Ty, kdo se na ní denně tím psím pohledem díval. To díky Tobě ví, co pes očima říká.

 

Díky Tvé přítomnosti u nás ty holky vědí, co je psí duše, věrnost, láska a bezpodmínečná náklonnost.

 

A tak Ti děkuju i za Ječmínka.

V jeho bezelstném pohledu je cosi, cos tam měla Ty.

Důvěra a láska k člověku.

 

Ječmínkovo celé vyprávění  je TADY.

 

„Ubohé děti, které nesmějí spát v posteli se psem!“

 

Michaela

 



 

vizitka Kudláčková



Hodnocení článku

Hodnotilo 33 čtenářů průměrem 5 bodů z pěti


Čtěte také:

HODINA ZEMĚ Přidáte se? 
Jak voní prádlo po kdoulích? 
Je zlomená koňská noha opravdu takový problém? 
Když Kim, tak já taky! 
Ztratili jsme Spoustu lásky 


Diskuze


Pro vkládání příspěvků je potřeba se přihlásit či registrovat.
#120901

post Zaslal: 22.10.2014 21:56
 

Míšo, nádherně s velkou láskou a citem napsané. Slzy se mi koulejí po tvářích,Cry pejsky miluji, také jednoho doma máme a je to člen rodiny, který i chmurné dny dělá lepšími a dobíjí člověku ztracenou energii. 

 
Avatar
post Zaslal: 22.10.2014 15:05
 

Ježíš, kam jsem se to proklikala? Já teď vůbec nepotřebuju brečet, sakryš!

To je snad nejkrásnější text, jaký jsem kdy četla o psech.

Malý Ječmínek vypadá na fotce jako plachý beránek.

S nadpisem článku naprostý souhlas.

 
Avatar
post Zaslal: 02.04.2014 11:11
 

Milá Míšo,i když je článek staršího data, objevila jsem ho teď a dočetla se slzama. Mívali jsme vždy jezevčíky, úplně prvního jsem si doslova vykručela a vyměnila za tábor, kam jsem měla konečně povoleno jet (kvůli alergiím mi to doktorka nedovolovala) a který už byl zaplacený. Sice s námi Zuzanka č. 1 nezůstala dlouho, zhruba 10 měsíců a umřela nám na parvovirozu, máma s ní taky byla do poslední chvíle a mě, tehdy desetileté, nebylo umožněno, abych se s ní rozloučila. I přes několikeré ujištění, že psa už v životě nechce, jsme do dvou měsíců měli Zuzanku č. 2. Ta s námi pobyla krásných 10 let, přežila stěhování, přežila 2 roky nošení v cestovní tašce v době, kdy jsme museli bydlet na ubytovně, než se nám postaví nový dům, kde byli zvířata zakázané. Zvykla si na to tak, že i po letech při úklidu, když jsme někde tu tašku vyndali, okamžitě si do ní vlezla. Nakonec odešla na problém se žaludkem, který jsme my nepodchytili v začátcích. Byla nejinteligentnější stvoření, které jsem kdy poznala. Byla hlavou rodiny, uměla si vykručet místo na gauči, když jsem se roztahovala, nebo mě v noci vzbudit, když chtěla přikrýt. Pak jsme byli pár let bez psa, ale mezitím si k nám našla cestu kočička Adélka, kterou máma vzala za vlastní, když ji našla rodit v dešti ve křoví. Ta u nás zůstala dlouhých 8 let, přežila dvě narkozy, postarala se o pořádnou reprodukci kočičího plemena (když v jednom vrhu zvládla 8 koťátek), věšela se mnou prádlo, plela záhonky, pořád se chtěla mazlit a i při porodech nás musela mít u sebe. Nevěděli jsme, jak je stará, jednoho dne přišla se rozloučit a odešla napořád (já v té době už nebyla doma, vím to z vyprávění) a máma tvrdí, že na ten pohled v životě nezapomene. Mezitím, už v době Adélky, jsme si pořídili jezevčí Zuzanku č. 3, které už byl víc, než rok, zemřel jí pán (sousedův tatínek) a putovala by do útulku. Sice už si sebou přivezla pár zlozvyků, které se nepodařilo odnaučit, ale byla milionová. Ta začala nosit boty po baráku, když jsme nebyli doma, měla jich vždy plný pelíšek a gratulovala jsem jí k výkonu, kdy do mé, 80cm vysoké postele, dotáhla tátovu pracovní kanadu s vyztuženou špičkou. Divím se, že si u toho nevykloubila čelist :-) Také jsme věčně hledali ponožky a o to bylo větší překvapení, když jsme se podívali v pelíšku pod deku a tam jich bylo minimálně dvanáct :-) Asi nás prostě potřebovala "cítit" a mít u sebe v době, kdy jsme byli v práci. Když jsme se přestěhovala do Irska, nejvíc mi chyběla právě Zuzanka. Kdykoliv jsem přiletěla na dovolenou domů, nehnula se ode mě na krok. Bohužel měla tendenci utíkat, když se hárala a se jí stalo osudným. Při jednom takovém výletu, už skoro u našeho domu, ji srazilo auto. Měla jsem asi za dva týdny letět domů a už jsem ji nestihla. Snad u nás prožila krásných pět let a vynahradili jsme jí utrpení, které musela chvíli snášet, když jí umřel první pán.Dnes máme dva kocoury a jednu kočku, už nám známí přezdívají kočičí farma :-) Nejstarší kocour Ferda je miláček, hodnej, krásně zbarvenej, jeho sestra Micinka, která bývala hodně plachá a dodnes se leká, i když už jsme postoupily a nechá se pohladit, chytit se nedá a to je důvod, proč ji nemůžeme dát vykastrovat a i právě teď je v očekávání :-) A její dvouletý syn Kryštof, který je můj miláček, nejvíc se drží u domu a chodí se mnou i věšet prádlo :-) Je to osobnost, když se nechce mazlit, dá mi to patřičně najevo.Kočky u nás žijí venku, domů si přijdou maximálně pro dobrůtku, jen Kryštof si rád prohlíží celý dům, když má tu možnost a proklouzne. Říkám mu Kolumbus, je to prostě objevovatel, zřejmě Nomen Omen :-)Nikdy jsem nebyla velký milovník koček, dnes už si to bez nich neumím představit. Svým způsobem mi vyhovují o trochu víc, než psi - nejsou na člověku tak závislé, postarají se o sebe. Pes je mnohem větší závazek. A jak říkají mí rodiče (52 a 58 let), psa si znovu pořídíme, "až se usadíme" ;-)Omlouvám se za svůj "slovní průjem", ale článek o Ladynce mi připomněl ty moje tři Zuzanky :-)Krásný den všem milovníkům zvířatNikol 

 
Avatar
post Zaslal: 17.04.2012 18:35
 

Čtení opět nádherné...U nás doma vždy pes nebo kočka s námi spali v posteli,to je jasnýýý.Syn se psem se spolu vyblbli krásných 13let..Děkujeme za to..Love it

 
 

Jeeeežiš Míšo... my jsme kočkovej barák... ale ten příběh Ladynky mne uplně zdolal Cry

 Ještě chvíli a Kentánče si vyprosí pes , jsem tak ráda, že malá ještě neumí číst )

 Ječmu viděla na monitoru a říkala: Jéé, mami, to je pěknej pejsek, přesně takovýho bych potřebovala))Innocent

 
post Zaslal: 17.04.2012 12:13

Odpověď na příspěvek #17741
Uživatel: hyenka

Ubohé nejen děti.. My bydlíme v domku 3, a pod každou duchnou je jeden pes, u...
 

Na to je expert naše Selena, teď je u ségry. Ta se nasáčkuje i do mysky na kompot. Je úchylná Laughing

 
Avatar
post Zaslal: 17.04.2012 10:43
 

Love it to je nád-her-ný - štěně - a krásné vyprávění...  Ještě loni jsme měli doma dva psy - fenku jsem bohužel taky musela nechat utratit - taky jsem pořád něvěděla, zda je to rozhodnutí správné a zda ještě není brzy . Měla rakovinu, když  jí  pak začalo otékat břicho a dusila se - nešlo to jinak, přece se nebudu dívat, jak můj milovaný kamarád trpí a pomalu se dusí.

A právě kvůli tomu jsem se také zařekla, že dalšího psa už ne - ty konce jsou někdy strašlivé ... jenže - pes je parťák, mám je o chlup(psí Laughing ) raději než kočky ... no uvidíme...

 
post Zaslal: 17.04.2012 09:59
 

Cry

 nádherný!!!! Love it

 
Avatar
post Zaslal: 17.04.2012 09:56
 

Holky, vždyť to je moje Bětka, to není možnýýýýý....Krásní psi!

 
Avatar
post Zaslal: 17.04.2012 09:22
 

CryLadynku jsem teda ořvala. To je krásný.

Mívali jsme křížence ovčáka a hovawarta jmenem Lady. ..... Jeden debil nám ji zabil.

 
Avatar
post Zaslal: 17.04.2012 08:55

Odpověď na příspěvek #17748
Uživatel: maje

tak jsem přestala číst zhruba v půlce, přes slzy to dál nejde. obdivuji, jak...
 

ja to docetla, maje... umim cist pres slzy docela dobre (mam cvik)... :)

Miso: Love it

 
Avatar
post Zaslal: 17.04.2012 07:51
 

tak jsem přestala číst zhruba v půlce, přes slzy to dál nejde. obdivuji, jak úžasně dokážeš psát. má to vtip, cit, lásku i moudrost.

 
Avatar
post Zaslal: 17.04.2012 07:15
 

Ubohé nejen děti.. My bydlíme v domku 3, a pod každou duchnou je jeden pes, u nás by "bez pes" neusnul asi nikdo, občas si v posteli zdřímnou i kočky, ale to spíš přes den, v noci spí zpravidla v kuchyni na lince- zrovna včera jedna spala ve formě na dort....

 

Právě teď

Dnešní vydání

Poslední příspěvky k článkům

Komerční tipy

Nejnovější diskuse

Včera a předevčírem

Vaše TOP články

Nejčtenější články

Komentáře - Popelnice

Komentáře - Bazar

TOPlist