Svatá Žofie. Jen pro silné povahy a děti pryč!

Tak jsem chtěla pro vás nastudovat také svatou Žofii, o které jste v diskuzi pod článkem o ledových světcích zmínili zajímavou věc. Že je „kuchařkou“ našich „zmrzlíků“. Myslela jsem, že naleznu nějakou zajímavost z kuchyně této světice, která by mohla obohatit vás i mě. Našla jsem ovšem hotový horor a hned v několika verzích…

Nevím a asi nikdo neví, jestli ta paní fakt existovala a kdy vlastně, protože prameny se trochu rozcházejí.

Dále jsem úplně nepochopila, jestli náhodou nejde o dvě různé osoby.

Co ale vím, po přečtení materiálů, které jsem našla, a které vám doslovně předám je, že jsem fakt ráda, že nejsem zanícenou věřící.

Já bych totiž patrně po jedné hodině náboženské výchovy a zvláště pak po té, co bych nastudovala kalendář a všechna jména i s jejich osudy, zřejmě skončila v Bohnicích, nebo bych se raději už u dubna umlátila klackem, abych víc nemusela studovat.

Nevím, jestli jsem naštvaná, nebo je mi to líto.

V každém případě, je asi na pováženou, pokud by se osudy světců v podání reálných a natur kapacit, měly například učit děti.

Dej Bůh, ať je u toho špetka rozumu. 

Ale fakt raději nechci vědět, co a kdo vypráví na církevních školách a při náboženských hodinách, malým dětem.

Já měla psotník i z Erbenova Vodníka a Svatební košile a tři dny jsem nespala.

Ráda bych to převedla do humoru, kdyby to humorné bylo.

Když to shrnu, tak Pankráce mučili a zavraždili, Servác umřel na zimnici, Bonifáce hodili do vařící smůly… jiní světci měli podobné osudy a nešetří se krví…

Ovšem Svatá Žofie, proti té je i Texaský masakr motorovou pilou pouhý odvar z  „Rákosníčka“!

Napřed jsem se na stránkách TV NOE – ZDE – dověděla tohle:

“Sv. Žofie (z řeckého Sofia, což znamená „Moudrost“) zemřela mučednickou smrtí v Římě při poslední vlně pronásledování – za císaře Diokleciána roku 305. Legendy dodávají, že spolu s ní zemřely její dcery jménem Fides, Spes a Caritas – tedy Víra, Naděje a Láska.

Dioklecián bývá mnohdy považován za osvíceného, prozíravého, moderního a pokrokového panovníka. Možná i pronásledování křesťanů chápal jako příspěvek „k obecnému dobru“. Nestává se někdy i nám, že ve jménu pokroku a osvícení zabíjíme moudrost?”

Proti tomu nic.

To je celkem střízlivě řečeno a zmínka o Žofiiných dcerách mi dala pocit, že ačkoli se později ukáže nesrovnalost u samotné smrti světice, bude to asi ta stejná.

Ostatně, nedělám si iluze, že světci, to měli snadné.

To by se nestali svatými, kdyby jen tak přišli, něco pro někoho udělali, něčím se zasloužili o blaho a pak třeba v pohodě zemřeli sešlostí věkem.

Potom jsem narazila na tento popis na stránkách blogu o ledových mužích.

Odkaz ZDE.

“Den “ledové světice”, sv, Žofie Římské, je 15. květen. Žofie se narodila ve 3. století v Římě. Stala se křesťankou a za vlády císaře Diokleciána, kdy vrcholilo pronásledování křesťanů, byla pro svou víru (asi r. 305) sťata.

V r. 846 byly na příkaz papeže Sergiuse II. přeneseny její ostatky do kostela sv. Martina di Monti v Římě a zde uloženy pod hlavní oltář. Žofie Římská je zobrazována s mečem a neckami, snad symbolika její smrti stětím, ale většinou ji můžeme spatřit s knihou a palmou.

K Žofii se lidé modlili, aby se přimluvila a ochránila plodiny před pozdními mrazy a také, aby podpořila růst osevu na polích”.

Celkem v pohodě, je to podobné, jako na Noe.

Abych si ověřila, zdali jde o tu stejnou Žofii (Sofii), navštívila jsem, jak se domnívám, oficiální stránky, tedy ty, které se tváří hodně fundovaně.

Pro reálný obrázek vám předkládám překlopený text, který jsem nezkrátila, tedy je to originál.

Asi jsem přecitlivělá, ale raději bych si byla pustila Saw od jedničky do čtyřky.

Bacha, jen pro silné povahy!

Životy svatých – odkaz ZDE

“Svaté mučednice Věra (Víra), Naděžda (Naďa, Naděje) a Ljuba (Libuše, Láska) a matka jejich Sofie, se narodili v Itálii. Jejich matka Sofie, byla zbožnou vdovou křesťankou. Svým dcerám dala jména třech křesťanských ctností a poučovala je ve zbožnosti, víře a lásce k Spasiteli našemu Ježíši Kristu.

Svatá Sofie a její dcery nikdy neskrývaly svou víru v Ježíše Krista a otevřeně ji vyznávaly přede všemi.

Zástupce císaře Antioch je proto při pronásledování křesťanů udal na císařském dvoře, pročež císař Hadrianus (Publius Aelius Hadrianus 117 – 138), je dal předvolat do Říma. V době kdy na ně dopadla mučednická ruka Hadrianuse, bylo Věře 12, Naděždě 10 a Ljubě 9 let.

Věděly, proč jsou předvedeny před císaře a po celý čas se horlivě modlily k Pánu, prosíce jej, aby jim seslal síly, aby vydržely nadcházející muky a i smrt. Když byly předvedeny na císařský dvůr, předstoupil před ně samotný císař, mile a přívětivě je přivítal, jakoby snad ani nebyly předvedeny na mučení, ale na velkou a skvostnou slavnost.
Tři dívky pak spolu se svou matkou držely se za ruce, které měly jako věnec spolu propleteny a s pokorou, ale rozhodně vyznávaly víru v Ježíše Krista. 

Před utrpením, dala matka svým dcerám rady, posilňovala je ve víře, aby vydržely až do konce. Řekla jim: váš nebeský Ženich Ježíš Kristus je zdraví věčné, krása nevýslovná a život nesmrtelný. A když se stane a vaše těla budou utrpením, která nás čekají znaveny, On vás oděje do neporušitelnosti a rány na vašich tělech zazáří na nebi jako hvězdy. 

I vyzval je tedy císař, jednu po druhé, aby přinesly oběť bohyni Artemidě.

Mladé dívenky, však zůstaly neoblomnými a něco takového nechtěly vůbec udělat. Na což jedna po druhé byly strašně mučeny, nejprve Věra, potom Naděžda a nakonec Ljuba. Bili je, sekali je, vrhali je do ohně a pálili je.

Jejich matce bylo připraveno jiné, ještě horší mučení, byla přinucena dívat se na strádání svých dcer, po celý čas tohoto strašného mučení je však matka utěšovala a prosila je, aby vydržely vše až do konce pro Nebeského svého Ženicha. Všem třem dívenkám nakonec setnuly hlavy.

Aby dovršil císař bolest matky, dovolil, aby mrtvá těla svých dcer vzala a odvezla je ven z města, kde je pak mohla pohřbít. A byla na jejich hrobu po tři dny a tři noci, modlíce se k Bohu a tomu potom předala svoji duši, Bohu, který pro ni připravil rajské příbytky, ve kterých ji očekávaly duše jejich slavných dcer.
Věřící křesťané pohřbili tělo svaté Sofie spolu s jejími umučenými dcerami”.

Fajn, nebudu rozebírat, že u mě nebyla paní úplně normální, když nezemřela v prvních minutách na histerický záchvat nebo ji neranila mrtvice, ale místo toho dcery slovně posilovala.

Kdo ví, jak taková zbožná matka umí pracovat se svými emocemi, psychikou a mateřským pudem.

Ani nebudu bádat nad čistě fyziologickou záhadou, jak je možné, že devítileté dítě po tom, co je sekáno, řezáno a vrháno do ohně, musí být ještě sťato, když by těžko přežilo už první lekci.

A ani už vlastně nechci vědět, jestli Žofie zemřela „odevzdáním duše Pánu“, nebo popravčí sekerou a jestli je to pořád ta stejná.

Já mám prostě najednou dojem, že jsem jednak neměla vůbec tyhle věcí číst, protože mi přijde, že je psal šílenec a sadista a jednak je mi v tuhle chvíli všech věřících upřímně líto.

Podívat se každý den ráno na kalendář a ihned si vybavit něco tak příšerného, to se pak nedivím, že mají mnozí stigmata a vidění, že se jim zdá o ohni pekelném, že mají imrvére potřebu se modlit a křižovat, že se mrskají a kdo ví co ještě.

Já bych měla stigmata po celém těle a snad i po zdech, v posteli a ve skříni.

Nadto bych se asi předávkovala sedativy a jistě bych i koktala.

Odmítám dále studovat světce, protože na to psychicky prostě nemám.

Takže tady máte pranostiky a já se vracím k pohanské neznabožské tradici, která na tohle období, které ovšem bylo pohyblivé a mohlo nastat klidně i v červnu, pouze zmiňuje, že lidé chodili házet do lesních studánek květy, aby nebyly povodně.

Také se nosilo jídlo lesním duchům a bohům (Artemis je bohyně lovu) a dávalo se i za okna.

Do rohu pole se zahrabával kozí, nebo beraní roh a šíp. (netuším proč, ale vím to od babičky)

Svatá Žofie políčka zalije.

Nad kterou dolinou se na svatou Žofii mlha snese, tam se urodí ovoce.

Svatá Žofie víno upije.

Svatá Žofie nemívá v oblibě květy.

Den svaté Žofie bez deště nemine.

Prší-li na svatou Žofii, neurodí se víno.

SVATÁ ŽOFIE VAŘÍ Z VODY…

Ráda bych zůstala u té kuchařky a kytiček ve studánce, jenže teď mě pronásleduje sekání a pálení malých dětí a jejich přihlížející matka.

Kristova noho!

Michaela Kudláčková

[sexy_author_bio]