Našli jsme „houby“, ale bylo to krásné!

VÍKENDOVÁ PŘÍLOHA

Pokud máte jakékoli připomínky k denní době kterou jsme si vybrali pro uspořádání honu na houby, pak vězte, že to byla strategie.

Chtěli jsme houby zmást.

Každý malý klouzek totiž dneska ví, že na houby jezdí lidé ráno. Proto jsme volili rafinovanou lest neočekávaného útoku.

Přece i sebechytřejší bedla by nečekala, že ji někdo půjde hledat po páté odpoledne. 

Měli jsme za to, že houby v tuto hodinu již ztrácejí svou ostražitost a v domnění že je klid, se bezstarostě hrnou z úkrytů na mýtiny v pětistupech.

Trochu nás rozladilo, když nás v Kersku v restauraci Hájenka, vida naši nůši a odhodlání, upozorňovali starousedlíci i personál, že houby nerostou.

Vylíčili nám situaci dokonce dramaticky.

Popisovali znuděné, namnoze plačící houbaře, kteří se vrhají s košíky do lesa a vrací se po pěti hodinách bez hub, neřku-li bez košíčků.

I napadlo nás, že nám úlovky nepřejí a chtějí, aby na ně zbylo i zítra, a proto jen straší.

Do lesa jsme se vrhli kolem půl šesté, jen, co jsme zpracovali zvěřinový guláš se špekovými knedlíky a Tom vepřový řízek. Zcela výjimečně jsem pro ten účel vyhrabala bojové džíny a Tom našel i pohodlnou kombinézu. Wehrmacht dnes nechává lid chladným, zato na houby mohl Tom v tom stylovém oděvu působit autoritativně.

Po půlhodině přískoků od krtince ke krtinci, jsme propadali lehké skepsi.

Našli jsme jednu dlouhověkou babku, kterou jsme s ohledem na její stáří nechali důstojně dožít na místě.

Vskutku PANÍ HOUBA (a pan Tomáš)

Dále pět holubinek, které patrně ve strachu nikdo nesebral, pozdravili jsme několik lakovek lakových, které se nás nebály, neb v tu chvíli správně vyhodnotily, že víme, že nemá cenu je sbírat, a také na nás na pozdrav zaprášil jeden pestřec.

Zbytečně jsme v lese ale nebyli!

Maje sice objemný košík a nabroušený nůž jako nespornou zátěž, potkali jsme v lese tolik zajímavého, že nám to nevadilo.

Muchomůrka nám zatančila taneček na mechu. Ony to dělají rády, jsou to pyšné, ale jinak velmi milé houby a strašně rády se fotí.

U mraveniště se synchronizovanou skupinkou ohřívačů (kdybych nedělala svého času rozhovor s panem mravencem nevěděli bychom, jaké profese lze vidět na vrchu mraveniště), jsme se pokochali organizací a disciplínou, kterou by mravencům záviděl i ten nejsofistikovanější vojenský režim.

Velice pokorně jsem se omluvila křižákovi (pavoukovi) za to, že jsem neopatrně prošla jeho pastí, za což mi sice vynadal, ale pak se nechal i vyfotit. Jen zezadu.

Housenka patrně nějaké krásné můry také nečekala, že teď v lese ještě nějaký člověk bude dusat, ale byla milá. Jen jí vadil blesk aparátu, a proto si zakryla oči.

A tady tohle, je nádherný exemplář scarabea. Byl na svou kovovou barvu a lesk náležitě pyšný. Nekousal, ta ruka je Tomova. Je to věru moc pěkný brouk.

Nakonec jsme viděli strom, se kterým si nevíme rady. Snad budete vy vědět, co to je vlastně za druh. Nafotili jsme plody i list.

Vypadá to trošku jako trs ořechů, ale je to moc veliké.

Poznáte ho?

Ani se nám domů nechtělo.

Ne, proto, že bychom se styděli za ten vskutku bohatý úlovek.

Jednoduše proto, že tam bylo nádherně, a že po týdnu honičky a stresu, který k práci patři, je taková procházka doslova terapií.

Myslím, že každý hodně zaměstnaný člověk by měl jednou v týdnu tohle absolvovat a být hlavně uvolněný. Jen naslouchat, dýchat a být vděčný za to, že je stále nač se dívat, co pozdravit, nad čím žasnout, co obdivovat.

Stromy jsou přátelské, když je člověk vnímá. A těch ostružin a lesních jahod….

Některé houbičky večer fakt svítí….je to magické.

A les také večer jinak „mluví“. Ty zvuky jsou …zvláštní.

Když se člověk dívá pod nohy, zjistí kolik života lze vidět tam, kam se běžně nedíváme, na co jsme moc velicí.

Mikrosvět.

Samostatný stát, který tu žije v symbióze se všemi členy. A bylo by prima, kdyby i v symbióze s námi.

Asi to zavedeme každou sobotu.

Nakonec jsme zastavili a obdivovali nádherný úplněk. Mimochodem, je právě ve Vodnáři a dnes přes den ještě dobíhá, takže čas opravdu přeje výletům a pobytu v přírodě. Tomáš s sebou sice neměl stativ, ale myslím, že i tak mu Luna pět kilometrů od Prahy zapózovala krásně.

Přejeme vám hezkou neděli.

Michaela

Fotografie: 

Tomáš Žebrák
Michaela Kudláčková 

[sexy_author_bio]