Kočičí zombie

Když umírá zvíře, je to stejné, jako když umírá člověk. Zvlášť takové to domácí zvířátko, které je s vámi deset či dokonce dvacet let. Jako třeba naše kočka. Mišulka je pravá číča z pekla. Satanáš jí vždy koukal za každým uchem. I poslední roky jejího života byly skutečně osobité tak, jak jen život s kočkou může být.

Pes má své pány, kočka své otroky.

Vlastně je jí jedno, co chcete, co si myslíte, hlavně, že z vás padá krmení a včas vypadnete z jejího křesla. Jako jediné zvíře se umí lísat tak, že jí odpustíte i sežraný řízek a ještě přihodíte druhý. Kočku nevycvičíte, kočka vycvičí vás.

Tak jako nás, když jsem před dvaceti lety přinesla mourovaté koťátko.

Byla to vždycky kočka venkovní. Domů chodila jen spát na své oblíbené křeslo. V létě ani to ne. To si dala po obědě dvacet v okapu nebo na králíkárně. Jak lev po očku střežící volně se pasoucí stádo antilop.

Do patnácti let to byla vitální elegantní kočičí dáma.

Pak to začalo jít z kopce. Ztratila z části sluch, občas mňoukala na botník, když chtěla žrádlo nebo pronásledovala psa, aniž bychom tušili, co se jí v ten moment lebkou honí.

K sedmnáctinám jsme jí vykopali hrob.

Teda ne, že by to bylo na funus, ale blížila se zima.  Už jsem několikrát pohřbívala morčata a vím, co to je, zakopat tělíčko v mínus dvaceti tak, aby vám ho obleva nepřinesla na zahrádku. V rámci hesla: „ Vždy připraven!“ tak vznikla jamka dostačujících rozměrů za domem mezi rybízy.

Nevyužila ji.

Ani následnou zimu.

Ztráta sluchu znamenala, že přestala slyšet nás ale především samu sebe. To se projevilo velmi nemelodickým až děsivým mňoukáním neadekvátní hlasitosti. V podstatě řvala jako zadřený motor i ve chvílích, kdy dříve jen tichým mňouknutím naznačila. Kupodivu se jí nerozbila časomíra. Pamatovala si, že mamka vstává do práce ve čtyři.

Pardon: žrádlo vstává ve čtyři.

Za dvě dekády však nepochopila, co je to víkend, takže řvala jak tur ve čtyři ráno i o sobotách a o nedělích. V takových chvílích jsme skutečně doufali, že hrob brzy využije.

Otázka žrádla byla u ní vždy velmi specifická.

Toulavé kočky kolem domu nepohrdly nikdy ničím. Tahle pohrdala vším, co nebylo maso nebo kapsička. Když po sluchu ztratila i chuť a všechny špičáky, stal se z ní odpadkový koš, který do sebe nasoukal vše, co spadlo do misky. I suchý chleba po dětech dojídala. Zvlášť když cítila blížící se zimu, spráskla opravdu všechno, co jen smrdělo jídlem. Kolikrát i papír od zákusků.

Kupodivu jí to nezabilo.

Pomalu upadala i hygiena. Mělo to i úsměvné stránky. Přestala si totiž obrušovat drápky. Na koberci tak fungovala jako suchý zip a co dva kroky jí bylo potřeba odháknout, aby mohla jít dál. Ani jí to nerozčilovalo a klidně počkala, než si někdo všimne a odhákne jí. Horší bylo, že si začala plést záchod a pelíšek. Vykadila se do pelechu a pak se s klidem stočila na písek v záchodě a chrupkala až do rána.

Přestala si však čistit kožíšek.

Asi věděla, co tam má ze záchoda nalepené, ale netankovalo jí to. Zato otulit se přišla s gustem. Vlastně, i když si kožich očistila, linul se z ní podivný zápach. I ze všech tělních otvorů.

Podezřívali jsme ji, že zemřela, začala se rozkládat a mozek to ještě nezaregistroval.

I přes vysoký věk a vypovídající tělesné funkce se chovala jako škodolibá stará dáma. A ostatní zvířata jí tak brala. Například ostatní kočky. Mohla se maximálně převrátit, pokud by se rozčílila. I přesto žádná micka si nedovolila čuchnout k její misce s jídlem.

Zvířátka úzkostlivě dbala i na hierarchii nad zbytky.

V reálu to znamenalo, že pokud se peklo např. kuře, kosti a zbytky mamka vždy odnesla na roh domu. Mišulka s bezzubými dásněmi žužlala měkké části a chrupavky. Když uznala, že dál to nemá cenu, nastoupila její mladší kolegyně, která v pohodě pochroupala menší kosti. Pak většinou přišla jezevčice od sousedů, která dojela zbytek. Nevím proč, ale ta kočka ji normálně neměla ráda a neodpustila si jedinou příležitost, jak ji popíchnout.

To následovalo i se zbytky kuřete.

Ožužlala je a pak si na ně lehla. Usnula. Mezitím se dokulila jezevčice. Hysterickým ňafáním ze zhruba metrové vzdálenosti se dožadovala svého jídla. Neodvážila se jakkoliv kočku nadzvednout a kočka sama se pohnout nehodlala. Vlastně jediný pohyb byl, že otevřela jedno oko, pak si dvakrát ulízla chlupy na lopatce a zase si lehla.

Pes štěkal asi půl hodiny.   

Klouby a vazivo jí několik posledních let změnily ladnou kočičí chůzi v parodii na zrezlou robo kočku. Rez chytila i její kožíšek. Zkrátka nešedivěla, ale rezatěla. Její mourovatý kožíšek pomalu ale jistě začal od ocasu měnit odstín na zrzavou. Když si k tomu představíte mrtvolný zápach, chlupy slepené či chybějící, máte dokonalou kočičí zombie.

S každou zimou jsme si říkali, že je to její poslední.

Pohubla, prospala celý den. Jediné, co jí neopouštělo, byla chuť k jídlu. Chátrala den za dnem. I přesto s jarem vždy pookřála a svou neotřesitelnou autoritou dál znepříjemňovala život kolemjdoucím kočkám.

Před čtrnácti dny se jako vždy nasnídala.

Za hodinu si vymňoukala ještě jednu snídani. Snad zapomněla, že už jedla, snad se chtěla nadlábnout na poslední cestu. A pak odešla.

Po dvaceti letech kočičího života.

Dvacet let.

To je doba, za kterou vychováte člověka od miminka po dospělce.

Stejné je pustit si do života kočku.

ToraToraTora

[sexy_author_bio]