Cokoli, hlavně ať je to zvíře!

Včera jsem rejdila po zahradě se sekačkou, (ano, tou, co zcestovala polovinu republiky) a moc mě to bavilo. Jeden si vyčistí hlavu. A jak si tak jedu kolem tújí, zahlédla jsem v trávě známý pohyb. Jůů had! Ihned jsem vypnula tu věc, abych z něho neudělala vlasové nudle a jala se ho hledat. Byl to slepýš. Takže to vlastně nebyl had, jak víme. Škoda, uběhl. Byla bych ho chytila, pomazlila a ukázala Tomovi. V tu chvíli jsem si ale něco vybavila….minulost.

Jako dítě jsem přitáhla domů zástupce snad každého živočicha, který se dá v našem zeměpisném pásmu nalézt.

Úspěšně jsem chovala například housenky a  časem jsem došla k poznání, že čím krásnější housenka, tím ošklivější můra.

Podařilo se mi také vypiplat mládě kosa, kterému jsem na prkénku, kde moje maminka klepala řízky, svědomitě porcovala žížaly.

Mamka byla nadšením bez sebe.

Dále jsem ve sklepě opatrovala velikého pavouka jménem Bedřich, (to dělám dodnes) kterého jsem krmila mouchami, jimž jsem odoperovala jedno křídlo, aby mu neulétly. (to už nedělám).

Vlastnila jsem též několik myší, křečků, morčat, želv, hadů, žab, zatoulaných koček, krtka v kýblu a anduláka Andíčka.

Jmenované zvířeně jsem poskytovala domov postupně, tedy ne najednou, což bylo ode mě vlastně velkorysé.

Maminka byla velice tolerantní (až na to prkénko) a otec byl doma málokdy.

Když náhodou byl, nebyl tak tolerantní.

Jednou jsem se v touze obohatit své chovatelské zkušenosti stala hrdou majitelkou asi deseti šneků, které jsem umístila do krabice od bot, kterou jsem si dala pod postel.

Zrána probudil rodinu nepříčetný řev.

Ne, nebyli to šneci.

Byl to otec.

Jako na potvoru se zrovna nenacházel kdesi v Iraku, Kazachstanu, Bangladéši a jiné tropické zašívárně.

Moji miláčci s domečky na zádech, ačkoli se to nezdá, v noci akčně opustili bedýnku a vycházkovou dráhu si udělali po zdech a na stropě vymalovaného pokoje.

Za sebou nechávali lesklou, slizkou dálnici.

Překvapilo mě, kolik jsou toho zdánlivě pomalí šneci schopni procestovat za jednu noc. I otce to překvapilo, ale neocenil to.

Naopak, vypadal, že mu bouchne hlava, nebo že si jí spolkne, jak při řvaní otevíral pusu.

Člověk léty nepatrně zmoudří, a tak již netoužím mít doma zoo.

Nepočítám toho pavouka v kůlně, Ječmena a pana Ptáčka.

Chtěla bych hada.

Nebo chameleona.

Nebo ochočenou sovu.

Nebo dravce.

Jehně

Surikatu… tak zmoudřela jsem, nebo ne?

Faktem je, že tohle je asi buďto geneticky rodové, nebo poplatné každému dítěti.

Každopádně, po zvířátkách úplně stejně prahly i moje dcery.

Už jsme měli křečka ve dvou provedeních, kočky, králíka, užovku, morče, africké šneky a nárazově různé „zachráněné“ živočichy, kterým jsem mnohdy nepozorovaně věnovala svobodu s podlým tvrzením, že „ta ještěrka nejspíš v noci utekla“.

Děti se prostě vyznačují tím, že potřebují ke spokojenosti nějaké zvíře.

A pokud jim to nedovolíte, (děti mě budou teď jistě milovat) pak se podle vědců chováte nesprávně!

Například taková Hipoterapie je obrovsky účinná.

Vzpomínám, jak si moje kamarádka Šárka, která je maminkou těžce nemocného synka, nemohla koníky vynachválit.

Velice oblíbená a mezi dětmi zvláště preferovaná Canisterapie, je také super.

Vedle toho, že se dítko učí o někoho pečovat, (jsi navždy odpovědný za to, co k sobě připoutáš – Malý princ) jsou pejskové skvělí především při léčení psychických poruch.

A to nejen u dětí.

Náš Ječmen vydá za plato lexaurinů, protože člověk nemá čas myslet na potíže, když to zvíře vymýšlí neustále nové lumpárny. (Na konci k němu vrátím)

Terapie pejsky se osvědčila i u epileptických poruch a mentálních postižení. Výborné výsledky zaznamenala canisterapie u lidí po těžkém psychickém otřesu a podobně.

„Je to bezvadná věc, která už pomohla mnoha malým i velkým pacientům. Zvířata a lidé patří k sobě. A děti, ty v tom mají rozhodně jasno. Jen bychom uvítali větší zájem státu a aktivnější podporu tam nahoře,“ prohlásil před časem pan Jiří Štros z Brněnského hipoterapeutického centra Epona.

Nevím, jestli to musí být právě šneci rozlezlí po vymalovaných zdech, ale nějaký ten živý tvor by měl dělat společnost asi každému dítěti, které po tom touží.

A to je zřejmě bez výjimky každé.

Tak.

A máte to, rodičové i lékařsky potvrzené, že vaše dítě potřebuje zvíře.

Jakékoli.

Hlavně, ať to má víc než dvě nohy, nebo dvě nohy plus křídla.

A teď ještě k tomu Ječmenovi.

Terapie?

Jak kdy, i když včera byl terapeutem on sám sobě a posléze jsme na terapeuta byli zralí my dva s Tomem.

Moje sekání náš černý podvraťák, který si jméno přinesl díky pohnutému osudu, kvitoval s nadšením a každou chvíli se mrcasil kolem sekačky, pod kterou zarputile, ale důsledně chodil házet plastovou lahev od piva.

Tu mimochodem nabízí každé návštěvě, pošťákovi, každému.

Náhle Ječmen zmizel.

Prostě nebyl vidět, ale slyšet ano.

Odněkud štěkal.

Proběhli jsme dům, sklípek, taťkovo pokojík, kamna (pro jistotu), koupelnu, záchod – nic.

Že by štěkal z žumpy, se zdálo být nepravděpodobné.

Ne, že by tam při své vynalézavosti neuměl spadnout, ale asi by neštěkal.

Když jsme ho našli na konci vesnice, mimochodem u hlavní silnice, kde to je samý náklaďák, nechápali jsme, jak se tam dostal, ale nikoho nenapadlo ho plísnit, protože při pomyšlení, co by se bylo stalo, kdyby na druhé straně šel jiný pes, kočka, nebo cokoli, co by ho zaujalo, nám bylo spíš blivno.

… jenom jsme strávili dlouhé minuty plazením se u plotu a zkoumání, kudy to zatracený zvíře prolezlo ven.

Našli jsme jen malou ďourku, tak pro kotě.

To by nedal.

Schránkou ve vratech asi taky ne.

Nikdo z nás venku nebyl.

Záhada.

Zase ne taková.

Taťka, jsa již čiperný, po tom, co minulý týden splachtil z žebříku při pokusu zdolat výstup v garáží a přemístit špalek, a kdy následně vypadal, jako veterán z Vietnamu, ale nic si nezlomil, se vydal včera před branku vyjmout letáky.

No a Ječmen utekl.

Ve finále jsme se zmohli na to, že jsme ho dokonce pochválili za to, že z něho nemáme předložku před postel.

Jo, canis terapie.

Svého času jsem v jednom článku, věnovaném mému drahému předešlému zástupci rodu canis, nejúžasnější Ladynce, ZDE, použila jednu citaci z moc hezké knížky.

A použiji ji znovu:

„Ubohé děti, které nesmějí spát v posteli se psem“.

Michaela Kudláčková

[sexy_author_bio]