Utržené kořeny. Ne každý to zvládne

Bylo mi necelých šestnáct let, když mi rodiče oznámili, že prodáváme byt a stěhujeme se za Prahu na vesnici. Je to ta nejlepší zpráva, kterou můžete říct puberťákovi, který se přijde domů ohlásit a míní se zase vrátit ven za kamarády, které nehodlá, ani náhodou měnit. Stála jsem v předsíni jako solný sloup a zmohla se jen na: “Cože?!“ 

No... s tátou jsme se už rozhodli.. Byt je pro nás moc malý“, řekla mi máma.

Jako prostě, celou dobu nám stačil“, namítala jsem. Dobře, …věděla jsem, že sestra čeká dítě, ale to ještě neznamená, že mi musí zkazit život někde na vesnici.

 

Zamkla jsem se v pokoji, pustila jsem si nahlas rádio a brečela do polštáře. Asi třech deci slz jsem se rozhodla utéct z domova. Sbalila jsem si kabelku a potichu jsem se plížila ven.

 

Kam jdeš?“, volala na mě máma.
Utíkám z domova“, odsekla jsem, protože jsem chtěla být slušná a říct, kam jdu.
Tak pozdravuj Páju“ (Zevlínu)“, odpověděla mi klidně.

 

Jako, slyšela? Pobrala vůbec, co jsem řekla?
Nejenom, že budu bydlet někde, kde mě bude budit kohout, ale mámu ani nezajímá, že utíkám z domova!! Utekla jsem k holkám. Jediné ony se mnou sdílely ten šok a brečely taky.

 

547NGR.jpg

 

548YWE.jpg

 

Jsem měkká.
Asi za hodinu jsem se vrátila domů. Uklidňovala jsem se tím, že než se objeví kupec, bude to trvat milion let a tím jsem to chtěla alespoň na nějakou dobu v sobě uzavřít. Zmýlila jsem se.

Asi za týden mi otec řekl, abych si uklidila pokoj, že se nějací lidé přijedou podívat. Udělala jsem tam kvalitní binec a šla do školy.

 

Kupci, i přes to, náš byt statečně koupili. Jezdili jsme se dívat na domečky a asi třetí dům jsme koupili. Kousek za Mělníkem. Rodiče mi slíbili nový nábytek do pokoje a i to, že nemusím měnit školu, ale pokud chci tak můžu dojíždět.

 

Stejně jsem byla naštvaná a měla jsem tehdy pocit, že mě nikdo nechápe.
Nastal den stěhování a já místo abych pomáhala, propsala jsem celý kredit s kamarádkami jako bych je už nikdy neměla vidět. Nábytek jsme už měli v baráku. Zatímco máma všude vytírala, táta se snažil zatopit v kotli. My jsme se se sestrou šly podívat na zastávku, jak nám budou jezdit autobusy do Prahy.

 

Nepotkaly jsme jediného člověka a v mimopražském jízdním řádu jsme se také moc nevyznaly.
Šly jsme zpátky a už u nás byl soused a radil tátovi jak zatopit. Dokonce nám dal kolečko uhlí, než si ho objednáme. Společně zatopili a soused tátu vytáhnul do hospody.

 

My s Alenou jsme si lehly k sobě a celou noc se bály, že v domě straší.

Byla neděle a s mámou jsme se chystaly jít do místního krámku pro snídani. Chtěly jsme „očekovat“ (pubertální hantýrka)co tam mají, a potom to vzít procházkou domů. V obchůdku nám bylo vysvětleno, že pokud chceme pečivo tak nejpozději do 8:30 potom máme smůlu.

Před obchodem stálo asi deset chlápků a popíjelo lahváče. Divně na nás koukali a pak si šeptali. Poděkovaly jsme a odešly a ani jsme se pro jistotu neotáčely.

 

Do školy jsem vstávala jsem v 5:15. Strašné.
Jezdila jsem ráno s tátou a odpoledne jsem měla jezdit zpátky autobusem. Nejezdila. Raději jsem čekala, než táta skončí, protože autobus mi jel z Prahy pouze na Mělník, a do naší vesničky pak jel jiný, ale až za hodinu a půl. Nikdy mi to na sebe nenavazovalo.

 

Po návratu domů jsem byla ráda, že se vykoupu, najím a jdu spát.
Když šly kamarádky o víkendech někam tancovat, já většinou nešla. Jednak by byl problém s dopravou a navíc jsem neměla s sebou ani věci na převlečení. Druhý den jsem jenom smutně poslouchala vyprávění holek, jak se bavily, kdežto já doma trávila víkendy koukáním na filmy.

 

Zvykla jsem si.

 

Měla jsem tam i svou první lásku a vesnické diskotéky, když není nic jiného, člověk nakonec přehodnotí.

Dostudovala jsem, našla jsem si práci a vrátila se do Prahy. Vesnice není pro mě, ale jezdím domů, jak nejvíc to jde.

 

Teď už neohrnuju nos nad snídaní na zahradě. Teď to přímo zbožňuji.

 

O víkendu jdeme s tátou na houby a potom zajedeme s partou kamarádů na pískovnu koupat se a pak na jedno do místní hospůdky, kterou jsem ze začátku tak neměla ráda.

 

Jsem v Praze šťastná.

Mám tu práci, vyrostla jsem tu, je to MOJE město. Třeba se jednou zblázním, a až budu mít rodinu, třeba se odstěhuju někam kousek za Prahu.

 

Možná.

 

Je to těžké přetrhnout kořeny a necítit to. Nedělá to dobře rostlinám a lidem zřejmě také ne.

 

Pavla


 

pavla pánková vizitka



Hodnocení článku

Hodnotilo 10 čtenářů průměrem 4 bodů z pěti


Čtěte také:

Andělské trubičky 
Čokoládové košíčky s mátovým krémem 
KOMERČNÍ TIP: Mistrem sladkostí snadno a rychle 
KOMERČNÍ TIP: Online komunikace se sousedy 
Milujete Francii? Tak bydlete jako Francouzi! 


Diskuze


Pro vkládání příspěvků je potřeba se přihlásit či registrovat.
Avatar
post Zaslal: 26.12.2011 21:01

Odpověď na příspěvek #2086
Uživatel: ToraToraTora

Odešla jsem z rodné vesnice do velkého města. Každá kytka, co roste...
 

Odešla jsem z rodné vesnice do velkoměsta.

Jako Ty Toro...začátek je stejný.

Byla jsem docela nerada, Prahu jsem ráda neměla.

Dnes jsem 3 roky "přesazená" a pomalu tu hynu. Ne, já do pražského bahna zapustila kořeny hluboko, ani jsem to netušila, nejsem přesazená, ale násilně vyrvaná.

Rány se hojí, už to tak neberu, trochu se soustředím na to, co mi to zas naopak dalo či vrátilo.

Ale Prahu, Prahu už mám pod kůží navěky a lehčeji bych nesla tam umřít, než se vrátit do rodné malé vesnice.

Život tropí hlouposti, ale ví asi proč.

 
Avatar
post Zaslal: 29.08.2011 09:17
 

 ne nemněla!

 
Avatar
post Zaslal: 29.08.2011 09:17
 

I když už v rodném domku nejsem 10 let (je prodaný, rodiče odstěhovaní), pořád to tam cítím jako to pravé "doma".

 
Avatar
#2070
Město versus venkov.

O.M.B.
Zaslat zprávu
Přidat do přátel
post Zaslal: 29.08.2011 09:17
 

Já se naopak z venkova těšila do města! Když jsme ukládali do hrobky urnu táty, provedla jsem své dospělé děti místem, kde jsem vyrůstala. Nemohly pochopit, že jsem se do města těšila.

 
Avatar
post Zaslal: 29.08.2011 09:17
 

já jem jezdila do školy vlakem v 5:22. 20 minut na nádraží...

Teď bydlím ve městě. Vlastně městečku.

 
 

co já bych dala za to, kdyby mě rodiče vytrhli...

každej to má jinak.

 

 
Avatar
post Zaslal: 29.08.2011 09:17
 

Odešla jsem z rodné vesnice do velkého města. Každá kytka, co roste potřebuje přesadit, když už jsme u těch rostlin. Ale nikdy neříkám, že na stará kolena nebudu šťastná v rodném domě v pidivesnici s výhledem na oprýskanou malotřídku

 

Právě teď

Dnešní vydání

Poslední příspěvky k článkům

Komerční tipy

Nejnovější diskuse

Včera a předevčírem

Vaše TOP články

Nejčtenější články

Komentáře - Popelnice

Komentáře - Bazar

TOPlist