Loučím se s Tebou, Dome. Nestyda

Bílý dům s vysokým štítem a číslem popisným 50. V patře bylo malé okno, za kterým bohatě kvetly červené muškáty hnojené slepičím trusem. Na rudé květy létal hmyz a pootevřeným oknem vcházel bzukot k uším spáče. Taky zpěv ptáků, nejvíce vlaštoviček a jiřiček, které sbíraly mouchy v blízkém vepřinci a ještě bližší bejkárně, odkud řinčely řetězy a ozývalo se býčí bučení. Dům stál na rozcestí, přesně uprostřed, jako ženské lůno mezi stehny, což byly asfaltové silnice vedoucí “tam” a “tam”. 

Z jedné či druhé strany projel tu a tam traktor a motor křičel a spáče již docela probudil. Postel byla dřevěná, manželská, s pelestmi uprostřed. S čelem za hlavou, které se lesklo.

Nad hlavou visel kolorovaný obraz manželského páru.

Byl tam modrooký kučeravý muž a modrooká krásná žena, oba hleděli kamsi do společné budoucnosti. A hned vedle visel další kolorovaný obraz, nádherné dívky s dolíčky od smíchu ve tvářích, ta byla plodem lásky těch do dáli hledících lidí.

Vedle té dívky visel ještě jeden obraz, na kterém stál malý klučina s modrýma očima – byl bratrem té dívky a byl synem těch dvou lidí, kteří společně před mnoha lety hleděli do budoucnosti. Snad viděli společnou radost, možná však sdílenou starost a lopotu. Viděli život, ve kterém se potkávali i míjeli, ve kterém se soužili i v němž si každý žil svůj osud, jak už to v životě bývá.

Jak už to právě v tom našem životě bývá – jsme dva a přesto každý je sám za sebe a proto i ve smrti člověk obklopen všemi, které v životě potkal a miloval, zůstává dokonale sám. Stejně jako se do těla vejde jedna duše, nelze ani umírat ve dvou.

VŽDY člověk i dům umírají jeden každý sám opuštěn a bez pomoci.

Možná proto se člověk tolik bojí samoty a opuštěnosti, neb ví, že jednou, ve chvíli nejtěžší, zůstane jen on samojediný na jevišti, kde hlavním režisérem bude Smrt. Tomu se brání po celý život, myslí si, že když nebude v životě sám, nebude ani na svůj Konec sám, ale není to pravda.

Jakmile duše zbaví se tíhy tělesné, pak zůstane trčet v meziprostoru, odkud není návratu, i přesto, že náhle má toho tolik co říct, odkud musí jít dál, do neznáma, do ticha, a nenáviděné samoty. Kde oslepí ho světlo anebo zadusí tma. Co je lepší?

Ani jedno.

Obojí je zničující, strach nahánějící, obojí je temné a dusivé.

Na nočním stolku po levé straně, tam, kde spala ona milovaná bytost, hlučně tikal budík.

Ten nádherný zvuk, když se takový pořádný budík natahoval, zvuk kovu, pérka, drnčení při každé další otáčce, kterou vyloudil klíček držený mezi palcem a protějšími prsty. Jakmile se zhaslo, rafičky se srdečním tepem tlukoucího budíku se zelenkavě rozsvítily a bylo vidět tečky stejně zelené, které ukazovaly čtvrthodiny.

Okno bylo zahalené do záclonky a kolem rámu visely květované závěsy.

Vedle okna stálo obrovské zrcadlo se šuflátkem plným serepetiček. Na zrcadle byla fotka nějaké paní, ženy, kterou jsem osobně nikdy nepotkala a jejíž tekutiny přesto protékají mými žilami.

Velké těžké skříně, stejně lesklé jako těžká dřevěná postel, které ukrývaly další mnohá možná tajemství anebo pouze “sváteční” oblečení.

Mezi těmi skříněmi byla škvíra a byla vidět dvířka do zdi, která, jakmile se v pokoji provoněném medem, dřevem a kouzlem dětství, sešeřilo, se pootevřela a do místnosti vešel stín. Ten se pak až do rozednění krčil ve skulince mezi skříněmi a dveřmi do zdi.

Podlaha byla dřevěná, měkká, teplá a plná hudby.

Jakmile se kroky proměnily v běh, v kuchyni, která byla přímo pod touto ložnicí, se roztančila světla.

Bílé dveře s prosklenou horní třetinou jemně zavrněly, když člověk procházel na schodiště, které vedlo dolů. Bylo obehnáno dřevěným zábradlím a případnému pádu ze schodů bránila plaňková dvířka, které jistil magnet Tokoz.

Na stropě byla proutěným stínidlem obklopena žárovka a visel z ní bakelitový černý vypínač, na který jsem dlouho nedosáhla. Ještě nepůjdeme dolů, odkud vychází zvuky, podíváme se druhé místnosti, tam, kde jsou kompoty a taky kvašený rybíz a kde je ta papírová maska, která mne tak děsí, když ji má někdo na tváři.

Ale taky je tam spousta hadrů, do kterých se lze obléct a hrát si na cokoli – mezi kompoty a knížkami a kvašeným rybízem, v místnosti s oknem do dvora, odkud vycházel nejkrásnější ptačí zpěv, který už nikdy neuslyším.

Po chvilce přehrabování člověka samota omrzí, a má hlad.

Zdola již voní černý čaj, oslazený a s citronem. Stačí seběhnout kapku stočené dřevěné schody. Ale pozor, klouže to.

Za dveřmi uhlák s dřívím, vedle kovový kbelík s uhlím a u stolu sedí prošedivělý pán, namáčí štětku do mýdla a před zrcátkem postaveným na stole natírá pěnu na strniště fousů, které tak škrábe.

Neopomene natřít trochu pěny i na moji špičku nosu – krásně to zavoní: “Dědo!” zlobím se na oko, ale baví mě sledovat, jak se děda šklebí do zrcátka, když se chce štětkou a pak žiletkou dostat do různých zákoutí, která tvář nabízí i skrývá.

Hotovo a modrá Brilantina se rozvoní po celé kuchyni, štětka i s plechovým hrníčkem mizí, žiletka je omyta a opět vrácena do strojku, který je zlatý a jehož hlava držící ostří, se zatáčí do držátka.

Dny plynou a postupně vše samozřejmé mizí – jako pára se rozpouští ve vzduchu.

Dny šumí a v uších to huláká, jak čas rychle běží a bere si s sebou to, co bylo naše a naší součástí a my zůstáváme a pláčeme, protože je to děsivé.

Vše, co bylo také naše a nebylo nám odepřeno, se náhle ocitlo za hranicí, kam jsme směli.

Již nemohly naše kroky tak samozřejmě vejít do ložnice, kde se jistojistě ve skulince mezi těžkými skříněmi a dveřmi do zdi krčil NÁŠ stín a čekal na naše velké strachem vytřeštěné oči, které jsme nemohli zavřít, ačkoli nás únava štípala do očních víček.

Zmizela tančící podlaha mumlající si pod každým naším našlápnutím, zmizela vůně medu a my už jsme dosáhli na bakelitový černý vypínač visící z žárovky, kterou obklopovalo proutěné stínítko. Zvuk přilepeného Tokoz magnetu na plíšek již nebyl tak sladký a zpěv jiřiček a vlaštovek přehlušily nevítané vjemy.

Již by nenašly naše oči rybízové kvašení, kompoty a staré knížky, pytle s hadry a tu papírovou masku.

Dávno už se nemohl člověk kochat vůní Brilantiny a na oko se zlobit na dědu.

V rohu na posteli těžce proleželé dávno již odpočívala po těžkém životě pořád krásná modrooká babička, která již nehleděla do budoucnosti s očekáváním, avšak trápilo ji, kam to svět spěje.

Běh událostí vzal všechno kouzlo, které jsem kdy v tom domě našla.

Běh krutých událostí způsobil, že již nikdy nevejdu do toho domu, nevyjdu schody a nepokochám se výhledem z okénka, za kterým hustě kvetou muškáty hnojené slepičinci.

Ani tam u Sakvů nemohu čekat přikrčenou osůbku, která má starost o slepičky, kohoutka, králíky a Kašpírkovic kočky.

Již víckrát se neprojdu po zahradě, kde tráva byla tak měkká, že měl člověk pocit, že chodí v peřinách.

Jen za plotem jsem loni viděla kvést Tvoje kytičky, babičko, které jsem chtěla utrhnout a vzít Ti je, aby ses potěšila, ale bála jsem se, že mi někdo vynadá, že trhám přes plot cizí květiny.

Cizí… A přitom byly Tvoje… a Ty jsi byla taky moje.

Když ve snu hledám zlatý prstýnek s červeným kamínkem, babičko, tak to ve skutečnosti hledám Tebe. Za života bys nikdy nepoznala, jak moc jsem Tě měla ráda a jak moc jsi byla mojí součástí, styděla bych se Ti to říct, nejspíš bych začala brečet, jako vždycky, když jsem viděla Tvoji bezmoc, která na mne doléhala obrovskou tíhou.

Jako že pořád cítím dědovo škrábající strniště, stejně pořád cítím měkkost Tvých tváří a rtů a rukou. Měla jsi ruce sice prací zmožené, přesto něžné a krásné.

Měli jste mi přece říct, že život je spíše o ztrátách a bolesti, o stesku a zklamání, možná bych pak tolik nebrečela.

Loučím se s Tebou, dome.

Jsem si jistá, že již nikdy nemůžeš nikomu nabídnout to, co jsi nabídl mně, neboť to krásné bylo tvořeno lidmi, kteří odešli ve své samotě do oslňujícího světla či dusivé tmy – a s nimi i s Tebou odešla i obrovská část mne.

Nestyda

[sexy_author_bio]

Text nebyl redakčně upraven