Hele, jaký poklad jsem našla!!

Stalo se to minulý týden v domečku v Kersku. Tomův tatínek po náročné cestě ke dveřím kuchyně a zpět s pomocí chodítka usnul spánkem spravedlivých, což protáhl díky tomu, že mu chybí železo (ano, stále bojuje o brát či nebrat tabletky) až do večera.

Protože mě železo momentálně nechybí, juchala jsem po kuchyni s jasným úmyslem taťkovi vyrobit karbanátky s bramborovou kaší.

Tomáš se odebral do práce.

Zajímavé je, že se v tom domečku vůbec nebojím a to jsem se bála, že se bát budu. Naopak, občas v noci, když jsem tam s tátou sama, číhám na ty muflony.

Ještě jsem je neviděla.

Kmitala jsem v kuchyni, zatímco opodál oddechoval taťka. Na tom je dobré, že taťka špatně slyší, takže ho člověk hlukem neprobudí.

Přišla jsem na to, že nemáme strouhanku, ale našla jsem hafo tvrdých rohlíků.

Bezva, bude domácí.

Struhadlo jsem sice našla, ale vzpomněla jsem si, že moje babička mívala takový mlýnek na housky. Byl sice těžší, než sedm cihel, ale mlel dobře…jestli by ho táta taky někde neměl.

To, co jsem našla, daleko přesáhlo babiččina prarobota.

Asi čtyři různé mlýnky, jejichž stáří jsem odhadla na dobu ledovou. Zbožňuji staré věci. Škoda, že u většiny mlýnků, nevím, na co jsou.

Dále jsem našla skutečně mlýnek na strouhanku, který pamatuje královnu Alžbětu II. když byla skotačivá puberťačka, ale byla z něho strouhanka jako víno.

Tak mě to chytlo, že jsem si řekla, že vyrobím ještě koláč s tvarohem a jablky, kterých je plná garáž.

Kutala jsem tedy osm věcí najednou a bylo mi při tom děsně dobře.

Když jsem vracela mlýnek, objevila jsem ovšem něco, co mě tak dokonale vrátilo do dětství, jako už dlouho ne.

Nevím, kdo si vzpomenete, ale tohle je prosím lahev na sifon.

Dělala se z toho domácí sodovka, pomocí takových bombiček, které se měnily v drogerii.

Byly to kovové maličké věcičky naplněné CO2.

K tomu byla ještě jedna taková zajímavá věc, která trošku připomínala klec, ve které chybí ježek.

Do toho se strčila bombička a to celé se nasadilo na takovou důmyslnou záležitost na lahvi a utahováním se do vody pustily bublinky.

Pak se jenom stiskla páčka a tekla sodovka.

Babička tam přidávala šťávu a tekla pak limonáda, no luxus.

Ani nevím, proč se to přestalo vyrábět, ale nikde jsem to neviděla.

Vím, že jsme takovou lahev měly i na šlehačku.

Systém byl stejný.

Našla jsem dokonce i ty bombičky!!

Dvě jsou ještě nepoužité, což se pozná toho, že na vršku není dírka, ale je to zalité.

Bohužel jsem nenašla tu „klec od ježka“.

Ale jestli ji najdu, udělám sifon.

Zatímco jsem se tam zasnila na zemi s lahví v ruce, vzpomněla jsem si na další věcičky z dětství.

Třeba na šumák.

Hele, to byl takový malý pytlíček s něčím strašně chemickým, co ve vodě tak hrozně pěnilo, až to bylo nepřirozené.

Když si to člověk nasypal do pusy a zavřel ji, vylezla mu pěna i ušima.

A taky na vitacit!

Byl jahodový, malinový a citronový a my ho lízali, až jsme si odřeli jazyky, které měly navíc stejnou barvu, jako ten vitacit.

Stejně se divím, že jsme neumřeli na selhání ledvin a jaterní kolaps, protože jsme požírali koncentrovanou kyselinu citronovou a k tomu miliardu dnes z poloviny zakázaných barviv.

Celé tyhle produkty by tutově rozpustily i kovadlinu, ale nám se kupodivu nic nestalo.

Vzpomínáte?

Michaela Kudláčková

[sexy_author_bio]